Den #5 Jak jsem vyhrál hru na kuře

Vstávat za Tomášovci mělo jednu taktickou nevýhodu. Nemohl jsem s jistotou vědět, že nevstali dřív a nejeli přede mnou. Spánku jsem si tentokrát opravdu naordinoval jen 3 hodiny a navigaci jsem zapnul ve 4:08.

Šlapání mi moc nešlo. Zapřel jsem se a jako vygumovaný stoupal na Dlouhé Stráně. Na asfaltu jsem potkal pěšího turistu, který se chtěl dostat nahoru před východem slunce. Oželel jsem bufet ČEZu (jehož jsem velmi minoritní akcionář) a vynesl kolo až k horní nádrži. Obešel jsem ji poctivě pěšky a už to zase smažil dolů.

Došlo mi, že Tomášové pravděpodobně spí a já byl druhý. Jak jsem sjížděl, registroval jsem ve štěrku jen jednu brázdu. Ta bude Milanova. Alespoň jsem věděl, kde je ta nejlepší stopa.

Kde všichni jsou?

Často se na Mílích roztáčí diskuze kolem trackerů – jestli mají nebo nemají být veřejně. Teď se totiž aktualizuje poloha jen jednou denně, ale v ostatních závodech podobného typu je běžné, že je v podstatě realtime. Líbí se mi idea, že polohu ostatních neznám a musím pozorovat cestu před sebou nebo se doptávat ostatních. Ti často podávají velmi nepřesné a protichůdce informace, takže i když vím, nic nevím.

Je pravda, že z pohledu fanoušků to je bez pořádného sledování nic moc. Mnozí navíc současný systém, kdy se poloha aktualizuje mezi 18 a 20 hodinou, úplně nechápou a je pro ně těžké se v něm orientovat. Po závodě mi lidi říkali, že radši sledovali můj účet na Stravě, kde jsem se snažil projeté úseky vkládat.

Určitě by se dalo sledování udělat i přehledněji. Navíc jsem se později dozvěděl, že web trackeru lidem náhodně ukazoval i polohu všech závodníků. Stačilo prý jen párkrát refreshnout a … takže až tak tajné to nebylo.

Mně samotného to moc nezajímalo. Já se naopak snažil vůbec nic nesledovat. Na polohu z SMSek jsem se nedíval, zprávy pořadatelů jsem nečetl a zajímaly mě jen průjezdy napsané na papír na Cpčku. Občas, když jsem měl náladu na bodu mrazu, jsem si alespoň otevřel Instagram a mrknul na příspěvky ostatních.

Největší fanoušek Mílí

Před sebou jsem měl poslední velké stoupání na Alfrédku než vjedu na relativně plochou moravskou planinu. Cesty v Jeseníkách jsou velmi jezdivé a po včerejším dešti zde nebylo ani památky. Pokračoval jsem bez větší problémů. V kopci jsem se snažil nahrát nějakou zprávu na Facebook, jak se mi vede, ale po chvíli jsem to vzal. I když jsem sliboval příběhy přímo z trasy, žádný jsem nepřinesl. Tak to alespoň vynahradím teď.

Původně jsem se chtěl zastavit na benzince v Malé Morávce. Ani ne před 14 dny tam otevřeli bufet a já nedokázal odolat. Polévka je přece rychlá, ne?

O pár set metrů dál jsem musel stavět znovu. Na cestu zrovna vystavoval oprýskané kolo největší fanoušek Mílí, jakého jsem poznal. Mluvil o závodě s takovým nadšením a s takovou vervou, že mi to dodalo sílu do žil. Opět jsem nacházel chuť k jídlu a mohl si po polévce dát ještě jednu snickersku. Doufám, že to oprýskané kolo pak taky někomu zvedlo náladu.

Dál se jelo po silnicích a šotolinách, takže ke Slovensku jsem se přibližoval slušným tempem. Za Václavovem mě chytla menší přeháňka. Asi jsem na tom byl dobře, protože okolí vypadalo, že před krátkou dobou zažilo něco většího.

Ve Dvorcích jsem u Vietnamce udělal pořádný nákup. Ochucené mléko, bagety, nějaké brambůrky, tyčinky a vzal jsem i 5 nektarinek, které mi chutnaly ze všeho nejvíc. Jejich kalorická hustota není největší, ale o tu mi nešlo.

Poslední společenská událost

Kousek za Dvorci (nebo Dvorcem?) mě dostihli Tomášové. Ale pouze dva. Tomáš Novotný měl prý ráno slabší nohy, takže je nechal jet. Proto mi společnost dělali jen Fabián a Hadámek. Nikomu se nechtělo moc hnát, tak jsme společně kroužili kolem nádrže Kružberk. Za ní jsme se hecnuli a vyjeli kousavé stoupání po trávě. Shodli jsme se na tom, že jsme to měli vytlačit. Na mě má společenské ježdění špatný vliv.

Shodně mi říkali, že dobře věděli, že jsem před nimi. Prý viděli dvě čáry. Jedna rovná, Milanova a druhá se klikatila, ta moje.

Naposledy jsem je zahlédl za Čermenským Mlýnem a to byl v podstatě začátek mojí osamělé pouti.

Nový brod Odry za Hadinku jsem překonal bez větších trablů. Akorát jsem se zasekl nad mapou a nebyl jsem si jistý, kam přesně jet.

I když nebyla tak vysoká teplota, nebe bylo bez mráčku a já na sluníčku trpěl. Budu muset příště zařadit nějakou aklimatizaci. Jenže ono před Mílemi nikdy moc teplo nebylo. Většinu tréninků jsem si odbyl ráno, kdy jsem spíš řešil, abych nezmrzl. A když konečně přišly vysoké teploty, neměl jsem čas jezdit a spíš dolaďoval plánování a výbavu. Teplo je moje achilovka pata a párkrát jsem se zastavil ve stínu. Nešlo to. Nefungoval jsem.

Normálně se snažím jezdit jen tak rychle, abych stihl zastavit tam, kde vidím. Nevím, jestli to bylo únavou, ale jakmile se mi přes cestu objevila hustá síť větví vysoká skoro jak přední kolo, nebyl jsem schopný zareagovat. Nejdříve jsem se snažil zabrzdit, ale usoudil jsem, že je to marné. Jediná možnost byla projet to. Opravdu jsem se bál, co se stane. Nakonec ale větve praskly a já jel normálně dál. Jak to projeli Tomášové přede mnou jsem netušil.

V závodě nezkoušej nic nového…

Na trase jsem potkal štáb. Postěžoval jsem si jim. Pak jsem potkal Libora Procházku a tomu jsem si taky postěžoval. Ten mi na oplátku prozradil, že všechny trackery mají výpadek a já jsem jeden z mála, který se na mapě pochybuje. To jsou starosti. A taky že Milan zase řešil něco s kolem. Elektronická přehazovačka mu odešla do věčných lovišť.

Sám jsem měl z té svojí trochu strach. Občas se mi podařilo zničit baterii, hlavně při prudších lijácích. Ale měl jsem dvě a na Cpčkách ještě nějaké náhradní. A nalijme si čistého vína, jaká je pravděpodobnost, že by se na jednom závodě porouchaly dvě? Ten systém je přece bezporuchový!

Kousek za Drahotušemi jsem se neudržel a ze stánku u silnice si koupil další várku ovoce. Do žaludku lezlo úplně bez problémů. Na Maleník se jelo po novém kusy trasy a opět se nám to trochu zjednodušilo. Nemuseli jsme se drápat do prudkého kopce a jeli jsme cestou s rozumným sklonem.

V Soběchlebech jsem vyzvedl svůj poslední balíček v Zboxu. Nějakým záhadným způsobem se mi tam podařilo to, co v Klášterci nešlo. S obsahem jsem ale stejně nebyl spokojený. Vymýšlel jsem ho dost na poslední chvíli. Chtěl jsem tam mít nějaké sušené ovoce, a nakonec jsem pořídil balík višňových tyčinek. Ty jsem se ovšem bál na Mílích jíst, protože obsahovaly 25 g vlákniny na 100 g produktu. Na druhou stranu, posrat se, by se mi v tu chvíli asi hodilo 💩

Důležitý dar

Na obzoru se už rýsovaly Hostýnské vrchy. Měl jsem z nich respekt. Až do Chvalčova jsem měl zmírat po silnicích bez stromů. V Loukově jsem se zkusil zastavit obchodě, ale byl státní svátek a všechno zavřené. Nechápu, jak jsem si mohl vyzvednout balík a být okamžitě hladový. Respektive v mých brašnách nebylo nic, co bych chtěl jíst. Chtěl jsem jíst vůbec něco?

Dole jsem se párkrát zastavil a osvěžil se u potoka. Zastavil jsem se i uprostřed kopce, protože jsem prostě už nemohl. Věděl jsem, že dosáhnutí Slovenska byl jen zbožný sen, který realita zadupala do země. Kdyby jen nebylo takové teplo…

V kopci jsem potkal Lidku která si tuze ráda odchytává závodníky a fotí je. Trochu si postěžovala, že jedu pomalu a jestli jsem stavěl v obchodě. Zesmutněl jsem, protože jsem nenašel nic otevřeného a o svém osudu jsem měl primárně černé myšlenky. Po Lidce mi ale Tomášové poslali balíček solených buráků a ty se staly mým oblíbeným pokrmem až do konce Mílí.

Nechtěl bych zde shazovat tento dar, ale neustále vibrace zařídily to, že arašídy vůbec nebyly solené. Terén Hostýnek směs rozdělil. Jedl jsem nejdříve buráky a na konci jsem se teprve dostal k soli.

Strany jsem musel odepsat

Cesta nebyla snadná, ale s tím jsem počítal. Co jsem ale potkal Lidku, jelo to. Bojoval jsem s kopci, ale bojoval jsem statečně. Nebylo tu bahno jako při mém tréninku, takže to vlastně jelo. K večeru se ochladilo, pohyboval jsem s mezi stromy. Vyjel jsem i pár stojek, zvlášť, když kolem byla kamera, že?

I přes pozitivní výsledky mě brzdily dva hlavní faktory

Podařilo se mi částečně si zablokovat krk. Nemohl jsem se dívat dolů, doleva a doprava. Ve sjezdech se to horšilo. Naštěstí, co se týká dívání se rovně, žádný problém jsem neřešil. A to bylo to hlavní.
Když jsem na CP2 vyměnil powerbanku, už se mi světlo přestalo náhodně vypínat. Přesto jsem radši přisvěcoval čelovkou, abych se nečekaně neocitl uprostřed tmy. Ta se nějak rychle vybila a běžela na rezervní svit. Vydržela.

Do Vizovic jsem dorazil v 10 večer. Byla tam příšerná zima. Jen 7°C. Doufal jsem, že tam bude ještě otevřený nějaký kebab, ale celé město bylo beznadějně mrtvé. K Váhu to bylo ještě přes 60 kilometrů. Průměrným tempem bych tam mohl být za 6 hodin.

Jeden z mých původních plánů zněl, že bych mohl mezi CP2 a CP3 projet nonstop přes noc. Jenže jsem vyměkl (nebo zmoudřel). Na Slovensku je třeba síla. Pokud se přes noc odrovnám a přes den nebudu schopný pořádně jezdit, bude to jen dočasná výhoda.

Pravdou je, že už nevím, jak jsem tehdy přemýšlel. Podle trackeru jsem ve 22:51 zastavil nad Vizovicemi na lavičce a odjel z ní až ve 3:57 další den. Pauza dlouhá 5 hodin. To nebylo málo. Možná jsem se snažil zachránit svůj nemocný krk.