2020 Miles Adventure 2023 🥔
Den #12 Jak jsem znesvětil svatou půdu

Co vám budu povídat. Ráno jsem se vzbudil a nebyl jsem na tom nejlépe. Ani dlouhý spánek nedokázal odvrátit to, co jsem právě prožíval. Co konečně vyvolalo pokrok, byl záchvat zvracení. Zavinutý do spacáku nebyl čas něco vymýšlet a poslal jsem to přímo do květinové zahrady u kapličky. Přehrnul jsem trochu mulčovací kůry, abych zakryl tohle znesvěcení. Ještě že tu nikdo nebyl.

Do pár minut kolem projížděl cyklista na horském kole a mával na mě. Oplatil jsem mu to nervózním úsměvem a doufal jsem, že nepojede blíž. Tohle nebyla situace, kdy bych byl na sebe příliš pyšný. Ale pomohlo to. Cítil jsem se lépe. Zatím to nic neznamenalo, protože přesně tohle se mi stalo i na Bohemce, kde mi zdraví vydrželo asi jen 10 minut.

Jestli bylo někdy moje nedojetí Mílí ve hře, bylo to přesně v tenhle okamžik. Po svých zkušenostech jsem se tomu dokázal bránit. Otevřel jsem svoji brašnu „co kdyby se něco posralo“ a lupnul jsem si 3 tablety aktivního uhlí a jeden paralen. Musí se na to vědecky.

💩 Zkáza lesů

Vyrazil jsem zpět na kopec, který jsem včera potupně sjel a hledal úkryt blízko Detvy. S úlevou jsem zjistil, že se cítím lépe než včera. Dokázal jsem šlapat až nahoru, a to jsem považoval za velký úspěch. Já to snad fakt dojedu.

Brzy se ukázalo, že co jsem si včera zbaštil, bude mít ještě následky. Pravidelně jsem odbíhal do lesa, abych vykonal potřebu nejvyšší a hodně se mi teď hodilo, že jsem v Sedlici vyměnil kraťasy za bezešlé. Čím víc jsem podobných bleskových akcí zažil, tím zbytečnější mi přišlo hledat příhodné místo. Prostě jsem doufal, že se nikdo nebude dívat.

Dokonce i na to hovno jsem byl připravený. I když jen částečně. V brašně posledního záchrany jsem vezl Imodium. To bylo dobré. Co bylo horší, že jsem si nepřečetl příbalový leták. Jedl jsem je zhruba jeden kus za den. Já měl totiž jen čtyři, a tak jsem si je logicky šetřil na horší časy.

V horách jsem narazil i na bikera, kterého jsem viděl ráno. Měl jsem štěstí a ze zatáčky vyjel zrovna v momentě, kdy jsem měl kraťasy nahoře. I přes svoje zažívací potíže jsem velebil místní krajinu. Velmi se mi tady líbilo a moc jsem nechápal, co mají všichni s tou Detvou za problém. Převýšení sice bylo děsivé, ale krajina úžasná.

🫤 Hlavně nepropadnout panice

A pak to přišlo. Nejdříve z oblohy. Díval jsem se na předpověď a slibované deště opravdu přišly. Nebyla to žádná z těch průtrží, se kterými jsem se doposavad setkal. Tohle byl vytrvalý, mnohahodinový déšť, které zalije všechny kytičky v okolí. Ve stejnou dobu jsem potkával jižany s hrůzou v očích, takže ten těžký úsek jsem měl teprve před sebou. A bylo to fakt na prášky.

Ráno jsem se zeblil. Několik hodin mi pršelo. Čára oficiální trasy vedla očividně šejdrem. A cesta samotná byl samý spadlý strom, tu větěv, tu kámen, všechno mokré a kluzké. Dalo se jet vždycky pět metrů, pak zase z kola seskočil a opakovat do zblbnutí. Měl jsem pocit, že v dálce slyším nějaké cyklisty, jako by si každý Mílař volil jinou stezku. V jednu chvíli jsem si sedl na mokrou zem a začal to vzdávat. Tohle všechno se mi dělo za série výbuchů, které v takový moment nechcete řešit.

Kousek před Zvolenem to vypadalo, že jsem z nejhoršího venku. Jižani ztratily výraz zděšení a mohl jsem jim ho do tváře vkládat já, když jsem jim sděloval, že do Detvy to je alespoň 8 hodin. Moje průměrná rychlost byla 5 km/h a to je tragédie i na Míle.

Žaludek se cítil trochu lépe, že jsem si na benzince ve Zvoleni dal ohřívané panini. Celý den jsem jel prakticky na vodu, takže to dost bodlo. Doufal jsem, že všechno to zlé jsem si už odpracoval a budu se prožírat k normálnímu stavu.

Že se mi síla vracela, dokazoval můj sprint do Ostré Lúky. Těsně před ní se totiž znovu začalo zatahovat a já nechtěl být mokrý. Myslel jsem, že závodění je už u konce, tak proč se týrat? 10 minut jsem se tam schovával pod střechou. Co mi ale nakonec zbylo jiného, než do toho deště stejně vrátit?

🐻 Tady bydlí medvěd

A teď budu upřímný. Z Ostré Lúky, kde začínají Štiavnické vrchy, téměř do Bánské Belé, mám totální okno a vůbec si nepamatuju, jak to tam vypadalo. Kde se mi vzpomínky vrací je sjezd do Belé, který mě velmi potěšil. Byl technický a plný kamenní tajemného tvaru a původu. Bohužel jsem neměl tolik mentální kapacity obdivovat místní krajinu. Znovu se přiblížil noční zákaz a já to znovu stíhal jen tak tak. Vycházelo mi to, že bych mohl projet přerušení zákazu za Žarovnicou.

Jídlo z benzinky mi dodávalo sílu, takže jsem ty poslední kopce jsem podrtil. Výhled na kostel na kopci mi napovídal, že to nebude tak jednoduché. Skutečně jsem různými piruetami zasměřoval nahoru. Naštěstí jsem nemusel až na vrchol a trasa z křížové cesty odbočila už u šestého zastavení.

V Bánské Štiavnici jsem nekoukal na památky. V restauraci jsem si nechal načepovat do obou bidonů moderní Kofolu.

Cesta do Žarovnice mě bavila. Úplně jsem zapomněl na svoje ranní trápení a zase mi to jelo. Konečně jsem zase měl pocit, že je to vlastně fajn jízda. Jak se začalo šeřit, zahlédl jsem ve vysoké trávě uši medvěda! Že bych ho po těch letech konečně spatřil? Na rolničky moc nereagoval, ale jakmile ozval můj DT Swiss ořech, okamžitě zmizel z dohledu.

Tentokrát jsem to měl dost na háku a ze zákazu jsem odjížděl s dvacetiminutovou rezervou.

🧑‍🔧 Tak mě to taky potkalo

V Žarovnici jsem se chtěl pořádně najíst. Většina podniků už měla zavřeno, ale v pizzerii mi rádi udělali „italský slaný koláč“. Míle už sem zavítaly, protože slečna mi vyprávěla, že tu včera natáčeli nějací filmaři. A že mě na Vtačníku čeká zábava.

Když jsem chtěl z restaurace odjet, nastal problém. Nešlo mi řadit. Chvilku jsem laboroval s baterkami a zjistil jsem, že jedna z nich je mrtvá. To nevadí, říkal jsem si. Zítra se stavím v cyklu a koupím novou.

Při výjezdu ze Žarovnice jsem zařadil nejvyšší rychlostní stupeň. Ukázalo se, že obsah mých střev není spokojený a chtěl z mých útrob emigrovat. Myslel jsem, že svojí srací epizodu jsem už měl za sebou, ale jak se ukázalo, bude to větší problém. Možná ta pizza nebylo úplně vhodné dietní jídlo.

Na další z řady problémů jsem narazil v Župkově, kde jsem si ustlal v Ježíškových jeslích – bez křesťanství bych se poslední noci moc nevyspal. Chtěl jsem dát svoji jedinou funkční baterii na nabíječku, ale ukázala mi červenou. Co to je?! Vrátil jsem ji do přehazovačky a už nefungovala. Proč já blbec ji tam nenechal?

Asi hodinu jsem si s bateriemi hrál, zkoušel něco vygooglit, ale bez šance. Moje elektronická přehazovačka byla mrtvá. Nevěděl jsem, čím to je, ale bylo mi jasné, že s tímhle krámem už nic nepřehodím. Byl jsem naštvaný. Chtěl jsem se dobře vyspat a teď tu hluboko do noci řeším tohle. Stál jsem před dvěma možnostmi:

  • Vrátím se do Žarovnice a ráno si tam počkám na otevřený servis.
  • Vyjedu na Vtačník na singlespeedu, sjedu do Partizánského, kde se to obchody s koly jen hemží.

Jelikož je mým mottem se hýbat vpřed za jakoukoliv cestu, moje volba byla jasná. V tu chvíli jsem netušil, že kdybych trochu více namáhal hlavu, mohl jsem problém vyřešit jednou Fidorkou.

Foto v záhlaví: Anna Navrhátilová

104 km
Vzdálenost
3 210 m
Převýšení
15:53
Doba

Zobrazit aktivitu

Zveřejněno 8. října 2023 | #Míle