2020 Miles Adventure 2023
Den #1 a #2 Jak mi fouklo do plachet

V 15:00 byly Míle odstartovány!

Po pár metrech pajdání v kotli jsem zacvakl tretry do pedálů a vyjel. V úvodním stoupání se sice nevyhrává, ale ocitl jsem se v prostředku pluku a potřeboval jsem se posunout více dopředu. Už při sto padesáti lidech se před trojmezím vytvářel zpomalující had, který by mě zbytečně připravil o cenné minuty. Po chvilce kličkování a několika záběrech jsem se dostal na dohled pořadatelského vozu, který vytyčoval neutrální start.

Tohle prozíravé rozhodnutí se vyplatilo! Těsně před legendární otočkou na trojmezí ztratil neméně legendární Honza Kopka láhev. Pokračoval plynule dál, jinak by ho dav sešlapal, ale při návratu se zastavil, aby si vzal tekutiny zpět. To kompletně zastavilo had závodníků a způsobilo kolonu jako na nejvytíženější české dálnici. Já projel.

Hned v úvodní pasáži byly moje plány vystaveny velké zkoušce. Délka neutrální zóny, kde jsme se museli držet zkrátka, se letos prodloužila. Zdržela mě o 4 minuty! Já musel být v Kovářské ve 23:59 a měl jsem tam rezervu jen 21 minut. Proč jsem to musel stihnout?!

Z-Box tour

V pravidlech závodu je výslovně uvedeno, že si mohu dopředu poslat libovolný materiál na poštu nebo využít poboček Zásilkovny. Moc se mi takové ustanovení nelíbí a moc se to neliší od toho, že bych si proviant zakopal po trase. Když k tomu ale pravidla přímo vyzývají, proč toho nevyužít? Na trasu jsem si poslal 4 balíčky:

• Do Kovářské - Věděl jsem, že mi tam dojde voda a v okolí jsem neznal spolehlivý pramen. Navíc na noc se bude hodit nějaký nakopávač.
• Do Křečan - Vím, že je tam neoficiální podpora, ale chtěl jsem být efektivní. Potřeboval rychle doplnit tekutiny a nevěděl jsem, jestli stihnu obchod.
• Do Klášterce nad Orlicí - Měl jsem tam dorazit v noci a neměl bych kde nakoupit.
• Do Soběchleb - Zde jsem neměl konkrétní záměr a spíš jsem si říkal, že by bylo fajn mít po cestě nějaké dárky, na které se budu těšit.

V okamžiku startu jsem ještě čekal na doručení některých balíčků, takže jsem si nebyl jistý, jestli budou připravené. Všude jsem využil uložení na Z-Box, kde si je mohu vyzvednout kdykoliv během dne. Jediný problém je, že mají omezenou úložní dobu. A první balíček v Kovářské jsem si musel vyzvednout právě do 23:59 toho dne.

Někdy vás zradí malý čůrek

Po pár kilometrech jsme se začali oťukávat a hráli hru – poznej, kdo jede na watty. Nálada byla výborná, probrali jsme, komu se rozpadají kraťasy. Počasí perfektivní. Foukal zaďák a občas jsem měl pocit, že mi to jede samo i do kopce.

Brzy po startu jsem řešil první „situaci“. Z Pasek se jede po žluté můj oblíbený sjezd a Tomáš Hadámek mi vyprávěl, že se tam loni někomu namotal pásek z ohrady a zničil mu přehazovačku. Přesně v ten okamžik, se mi zmíněný pásek namotal na kliku, jebnul mě do holeně a vystřelil na dalšího člověka. Naštěstí se to obešlo bez úrazu. Já si dole odnesl pár další šlehů od kopřiv a mohl jsem se ponořit do nálady „jedu Míle“.

Jen o kousek dál jsem se šmiknul na klacku, a to byl jen jeden ze dvou pádů, co jsem za celou dobu zažil. Já vím. Jezdím pod svoje možnosti.

Až do Kraslic o moc nejde. Držel jsem se blízko čela, ale různě jsme se předjížděli a míjeli.

Poprvé jsem za Skalnou vyjel kopec, kde se mi minulé ročníky vždycky šmiklo kolo, což mě donutilo jít po svých. Byl jsem na sebe pyšný.

Před sjezdem do Kraslic jsem dojel skupinku, kterou jsem identifikoval jako čelo závodu. Přemýšlel jsem, jestli nejedou nějak moc pomalu 🤔 Já se je nijak zvlášť nesnažil dohnat. Držel jsem si svůj výkon, nepřišlo mi, že bych se honil víc, než jsem chtěl. Stačilo to. Že by se ten trénink přece jen vyplatil?

V Kraslicích jsem se vyžil první trumf mého mikroplánování. Na startu jsem si vzal PETku coly navíc, abych tam nemusel zastavovat a vodu doplnil až pod Špičákem u pramene. V kopci jsme ustanovili vedoucí čtveřici (Tomášové Hadámek, Fabián a Novotný a já), která si našla čas na probrání všemožných témat. Vedení nám vydrželo asi 10 minut, než nás ladně předjel Matěj Činčera. Jen ať si jede. On se užene.

Z pohodlí svého sedla jsem odeslal povinnou SMS. Takhle k začátku jsem zastavoval jen na světlech, na čurání a nabírání vody.

U pramene nastal problém. Nebyl zrovna vydatný a na naplnění bidonů jsme čekali frontu. Já (a tím pádem ani ostatní) jsem to se svými dvě litry tekutin neměl jednoduché. Nakonec by bylo rychlejší doplnit vodu v Kraslicích. Tomáš Fabián zmizel, že se napije jinde, a naopak nás dojel Milan Hanyk a nadával na svoje legendární obří pytlíky (mohl by je prodávat…). Že se mu moc kývou a padají. Složili jsme se mu na pár pásků, aby nebyl příliš ztrápený.

Konec prokletí Nové Vsi

Svůj plán, kde mám kdy být, jsem měl sice uložený v telefonu, ale vůbec jsem ho neotevíral. Spoléhal jsem se na svoji paměť. A když jsem do červené za Přebuzí vjížděl ještě za světla, svoje představy jsem plnil. Muselo to být tím větrem, který na nás ze západu foukal a hnal nás dál.

Před Božím Darem padla tma. Všichni ale skrblili, nikdo nechtěl svítit, a tak jsme jeli za svitu měsíce. Až já jsem nakonec vyměkl a pár lumenů si pustil, protože jsem se nechtěl roztřískat na nějakém kameni. Pořád jsem se s někým míjel, už ani nevím s kým.

Ve sjezdu z Klínovce jsem zakufroval. Občas se ta znalost trasy nevyplácí. Po žluté se jezdí jen v druhém směru.

Do Kovářské jsem dorazil půl hodiny před půlnoci, vzal jsem Z-box útokem a nalil si kofolu do bidonů. Čas mi vyfakturoval 7 minut.

Jel jsem v tomhle směru už potřetí a poprvé se mi podařilo neusnout v Nové Vsi. Vždycky tam na mě přišlo strašné spaní a neodolal jsem. Letos jsem pro jistotu zobnul trochu kofeinu a s nevadnoucíma nohama pokračoval dál. Bohužel jsem začal mít problémy se světlem. Řešit napájení tak důležité části výbavy přes powerbanku a USB kabel nebyl nejlepší nápad a občas se mi kužel vypínal. Chvíli jsem si dokonce myslel, že mi ve světle něco cinká, ale to byl jen orchestr mých rolniček. Na klidu mi to nepřidalo, ale se záložním zdrojem v podobě čelovky na helmě jsem situaci zvládal.

Před Zákoutím byla dlouhé roky rozbitá cesta, po které to strašně drncalo a moc nejelo. Letos tam někdo položil nový asfalt, krásně to svištělo, ale nikdo, s kým jsem mluvil, si té změny nevšiml. Na té slavně cestě jsem potkal Milana, který se zrovna ukládal ke spánku. Však on nás dožene. Možná jen na něj spadlo moje prokletí. Rozhodně to byl poslední člověk, kterého jsem v noci viděl. Až do rozednění to byl osamělý souboj.

Stále ve hře

První krize na mě přišla před Flájemi. Nejeli jsme po té cestě plné kořenu, ale letos se zvolila premiérová varianta jihem. Sice mě to připravilo o jeden zdroj vody, který je přímo u přehrady, ale měli jsme to snazší. Slunce zrovna lezlo nad obzor a na mě přišla hrozná kosa. Teď zpětně se dívám, že byly 3 °C. Vodu jsem doplnil kousek za Moldavou a vylepšil ji o vysoce sacharidový prášek.

O tom, že jsem čtvrtý, vypovídaly mokré koleje v trávě.

Za Cínovcem jsem potkal Tomáše Hadámka, který řešil nějaký business v lese. Tak oni jsou blízko! A já si myslel, že mají obrovský náskok. Když se zpětně dívám na záznam, ve skutečnosti byly celou noc jen pár kilometrů přede mnou.

Sjeli jsme i zbývající Tomáše a krátkodobě utvořili čtveřici. Dodalo mi to novou vlnu energie, kterou jsem hodlal využít.

Za Tisou jsem dofukoval zadní kolo. Ztratil jsem trochu tlaku, když jsem trefil odtokový kanál. Za kluky jsem spíš vlál, ale měl jsem je v dohledu.

V Hřensku nás zastavilo čekání na přívoz. Respektive zastavilo Tomáše. Já je mohl v klidu sjet a loď připlula přesně v okamžiku, kdy jsem dorazil.

Mistr zvuků

V Hřensku jsem udělal druhou chybu. Ve svém plánu jsem tučným písmenem, že si v bistru u Žáby dám nějaké teplé jídlo. Jenže oni teprve otevírali, byl jsem tam moc brzo, nic moc rychlého neměli, a tak jsem si dal, co měli - 2 klobásy. Moc mi nejely a asi jsem tam vůbec nemusel stavět. Nebyl jsem na tom tak zle, abych potřeboval teplé jídlo. Měl jsem si jen skočit do obchodu a nepodávat se slepě plánu.

České Švýcarsko bylo snadné a kvůli některým neprůchozím úsekům jsme to letos brali přes Německo. Pod Tanečnicí jsme se napojili na původní trasu. U důležitého navigačního bodu, benzinky v Horní Poustevně, jsem se znovu potkal s Tomáši, něco jsem pojedl a rychle se hnal dál. Moc dobře jsem si uvědomoval, co mě čeká. Nordkap je vždycky těžký, ale nebylo mokro, takže to snad nebude tak hrozné.

A ono bylo! I když jsem měl trať najetou a myslel jsem si, že místy dokážu dobře jet, v závodě mi to moc nešlo. Přerostlá vegetace mi chytala řídítka a některá místa jsem ani nepoznával, protože se tam mezitím kácelo.

Moji poklidnou jízdu přerušilo až podivné skřípání. To mě předjížděl Milan Hanyk. Zvláštní, že obvykle jeho dohnání doprovází zvuky různého původu. Předloni mu čvachtaly tretry. Vyprávěl mi hrozně smutný příběh o středovém složení. Kolo se mu rozpadalo, ale do Teplic to prý dá. A frknul mi.

Před filmařským týmem jsem asi vypadal trochu ztrápeně. Jenže ta ztrápenost byla očekávatelná a počítal jsem s tím, že brzy skončí. To byla výhoda bohatých zkušeností na trase.

Mordor jen místy

Brzy jsem se dostal do Křečan. Zde jsem měl připravený druhý balíček v Z-Boxu. Moc jsem se nezdržoval a zastavil se asi na 10 minut. O 3 minuty déle než v Kovářské! Zpomaloval jsem. Tady jsem si pamatoval i časy mého plánu a měl jsem zhruba hodinový náskok, což bylo skvělé!

V Lužických horách jsem předloni nadával. Letos se trochu měnila trasa. Bylo tam jedno prudké tlačení přes větve, ale jinak to šlo. Kamera mě namotivovala (skoro) vyjet jeden prudký technický kopec. Před Luží mě dojeli Tomášové a na Stožci vrzající Milan. Načepoval jsem si do bidonu vodu a už jsem byl docela grogy. Měl jsem nárok, protože na kole jsem seděl už třicet hodin a pauz nebylo mnoho. Doufal jsem, že tmu chytím až v Hrádku, ale přepadla mě na Špičáku. CPčko jsem stíhal.

Stoupání na Uhelnou po hranici bylo nekonečné. Vstupoval jsem do druhé noci, ale chyběl mi jen kousek. Při stoupání na Vítkov jsem moc wattů nevykřesal. Za Albrechticemi jsem vytlačil poslední velký kopec a nebylo to tak těžké.

Poslední sjezd k CPčku je pro otrlé. I když jsem ho měsíc před startem najížděl, ve tmě jsem se snadno ztratil. Cesta nebyla úplně zřetelná. Dorazil jsem 30 minut po půlnoci a sešli jsme se tam jako vedoucí pětice.

Dorazil jsem „jen“ o 30 minut, než jsem chtěl. Můj plán bohužel počítal s velmi krátkým spánkem a prakticky žádným zevlováním na CPčku. Když nám ochotní dobrovolníci nabídli těstoviny, mohl jsem odolat? A mohl jsem odolat dát si dva nášupy? Tomáš Fabián sice váhal, že by z toho špatně spal, ale nakonec i v něm pár porcí zmizelo. Milan si dohodl nový střed na kolo, a proto jsme se mohli všichni těšit na zítra. Takhle servisácká práce je snad horší než devops.

Na CPčku bylo k dispozici přesně 5 stanů, takže jsme si užili pohodlí a soukromí. Nikdo mi tam nechrápal. Budíka jsem si nařídil až na pátou. Možná jsem vyměkl, ale měl jsem pocit, že po dnešním (a včerejším) výkonu jsem si to zasloužil.

Závod byl neuvěřitelně rychlý. Ještě nikomu se nepodařilo dorazit na CPčko druhou noc a teď nás tu spalo pět?! Tohle byl ale jen začátek. Tady byl můj plán ještě milostivý. A to jsem z 33 a půl hodiny strávil na přestávkách jenom jednu hodinu. Pravou výzvou bude zítřek s horskou prémií – Krkonošemi. A svému plánu, kde budu chtít spát, jsem snad ani nemohl uvěřit.

Oficiální fotogalerie

466 km

Vzdálenost

9 498 m

Převýšení

33:33

Doba

Zobrazit aktivitu

9. srpna 2023 | #Míle