2020 Miles Adventure 2023
Den #6 Jak jsem prokaučoval zákazy

Nene, tuhle vizovickou lavičku jsem na mapě přístřešků vhodných ke spaní neměl. Ostatně střecha tu žádná nebyla. Bez ohledu na svoje kvality se stala mojí noclehárnou a svůj účel splnila. I když jsem si už od CP2 vezl karimatku, stále jsem ji nepoužil. Složité nafukování a balení se mi hodilo až na Slovensku, kde nebudu vstávat před čtvrtou ranní.

Asi pět minut jsem vedl vnitřní monolog, kterým jsem chtěl přesvědčit sám sebe, že je vhodný čas ke vstávání a že mimo spacák není až taková zima. Na nekrytém svahu to foukalo. Pořád to ale bylo lepší než spát v údolí.

🍉 Zemová hostina

Cítil jsem se tak nemohouce, že prvních pět minut jsem na rozehřátí kolo jen tlačil. Točit nohama se mi vůbec nechtělo a po asfaltu se mi krásně chodilo. Jaká to byla úleva, že mi tretry neklouzaly po sypkém bordelu. V zájmu zachování rychlosti to takhle nešlo. Proto jsem se zapřel a stal se zase na chvíli cyklistou.

Očekával jsem, že až k hranicím se Slovenskem to bude těžké. Opravdu. Tyhle vizovické kopce to je stojka za stojkou, roští za roštím. Neustálé sesedání a nasedání mě vyčerpávalo nejen fyzicky i psychicky. Pohyboval jsem se pomalu. Měl jsem ale naději. Na něco jsem se těšil.

Ve Vysokém Poli byl otevřený obchod. Chytal jsem se udělat opravdu první velký nákup na Mílích. Zatím moje nákupy probíhaly tak, že jsem rychle vzal pár kousků čehosi a v podstatě bez zastávky pelášil dál. Teď jsem byl pevně rozhodnutý, že se najím takzvaně na bezďáka. To znamená že nakoupené jídlo začnu okamžitě jíst na zemi, přímo před obchodem. Vždycky se najde někdo, kdo mi popřeje dobrou chuť. Bon appétit!

Jestli mám něco s Mílemi spojené, tak to jsou právě podobné hostiny před obchody. Takhle hodovat jsem se naučil už při své první účasti.

Koupil jsem si plný košík i se čtvrtku melounu. Ten jsem vyjídal lžičkou. Doufal jsem, že to pro mě bude důležitý restart. Že znovu najdu sílu jet a budu mít z toho všeho radost.

⛰️ Trápení pokračuje

Restart nepřišel. Pořád jsem měl problémy s trávením. Když toho moc nejde ven, nejde toho moc naházet dovnitř. Hned další kopec za obchodem jsem v půlce zastavil, abych nabral sílu. Problémy s krkem se spíš horšily a spánek přinesl jen částečnou úlevu. Palec na pravé ruce mi začal necitlivět, i když sílu si zachoval. Takhle jsem pokračoval až do Štítné, kde začal poslední kopec před Slovenskem - Javorník. S děsivou hrůzou jsem vzpomínal, jaký to je z druhého směru krásný sjezd.

Začalo se už oteplovat, takže úvodní pasáž po asfaltu mi vůbec nechutnala. A když jsem se dostal konečně do lesů, bylo stoupání tak prudké, že mi nezbylo nic jiného tlačit. Když jsem uviděl cedulku s vrcholem, spadl mi kámen ze srdce. Tak, teď už jen z kopce.

Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, ale bez větší námahy jsem pár slovenských dědin a dostal se až k Váhu.

Přebrodit řeku bylo celkem snadné. I když jsem si nepamatoval přesné místo, kde je to nejlepší, zhruba jsem tušil. Prodral jsem se řídkým roštím, sundal jsem si ponožky a vkročil do vody. Bez zaváhání jsem se dostal na druhou stranu a jen si sotva namočil lem kraťasů. V 11:18 jsem se ocitl na CPčku. Na Milana jsem ztrácel už 5 hodin a na Tomáše 2. Tyhle díry vznikly hodně rychle.

A už to sviští. Za foto díky Mírovi Rusňákovi

📑 Taktické okénko

Míle právě vstupovaly do kritické fáze. Kousek za CPčkem začaly slavné slovenské zákazy. Aby závodníci zbytečně neriskovali, je na většině území Slovenska v rámci závodu vyhlášen zákaz pohybu po deváté večerní a před šestou ranní. V horách jsou totiž přemnožení medvědi. Aby to nikdo nezkoušel ukecat, byly stanoveny přísné časové penalizace za jakékoliv porušení. Ubytovat se (klidně na lavičce) musíte někde „v obydleném“ území. Je to otevřená definice. Loni se to prý kontrolovalo tak, že na Google mapách byl vidět domeček.

Někde jsou zákazy krátké, dají se projet za 15 minut, jinde zaberou až dvě hodiny. Do hry vstupují i vyjmuté oblasti, obvykle v nížinách, kde je povolené jezdit i v noci. Díky tomu se dá na Slovensku hodně získat a také hodně ztratit. Uvedu příklad:

Závodník číslo A dojede do vesnice v 19:00. Ví, že zákaz stíhá a ve 21:00 se ocitne za ním. Za zákazem je „nížina“, a proto může jet ještě další hodinu, než ho zastaví další zákaz. Závodník B přijede do vesnice v 19:30. Ví, že nestihne zákaz, a proto musí spát ve vesnici. I když do vesnice přijel o půl hodiny později, nemůže jet dál a ztráta se okamžitě zvýší na 3 hodiny.

Přesně proto jsem měl všechny časy potřebné na překonání zákazů poctivě zapsané v navigaci. Po zhodnocení svojí situace jsem dospěl k jedinému závěru. Dnes musím přejet Maguru:

Milan byl beznadějně vepředu, na toho už jsem nemyslel.
Tomášové byly relativně blízko. Očekával jsem, že je v nejlepším případě zastaví zákaz za Magurou, v horším případě před Krížnou
Zákaz kolem Magury je velmi dlouhý. Odhadovaný čas na přejetí jsem stanovil na dvě hodiny. Mohl jsem tam ztratil moře času a musel bych hodně dlouho kempit ve vesnici.
Mělo to být o fous, ale cítil jsem šanci. Podrobně jsem to radši nepočítal.

Závodníci šlapou jako o závod, a proto se CP3 stavělo o den dříve, než bylo původně v plánu. Ožilo hned po ránu s příjezdem Milana Hanyka, který dorazil v 5.45 a po 15 minutách opět vyrazil dál.

Po třech hodinách přijeli společně dva Tomášové - Hadámek a Fabián. Zdrželi se hodinu a po drobných opravách kol se vydali dál. Během oběda se na CP objevil Michal Ozogán a po delší pauze v 16.34 Tomáš Novotný, kterého zdržely zdravotní problémy. Čekal na e-recept od lékaře z ČR, ale bohužel mu lék nebyl na Slovensku vydán. Rozhodl se přespat na CP a zítra bude dále situaci řešit.

Zpráva pořadatelů

🔥 Boj o všechno

Ve 12:16, za největšího vedra, jsem odjížděl. Hned za CPčkem jsem se stavil na benzince. Vzal jsem nějakou kolu, bagetu a balení brambůrků. Všechno tohle budu potřebovat. Strážovské kopce patří mezi moje strašáky už od první účasti. Protože jsem neměl šanci si je v rámci tréninku najet, moje obavy přetrvávaly. A nepřišlo mi, že by mi hodinový odpočinek přidal nějakou sílu.

Částečně to opravdu náročné bylo. Přišlo mi, že letos bují vegetace více než obvykle. Všechno jsem měl poškrábané, ruce i nohy a občas mě něco švihlo i do tváře. Tlačil jsem kolo kdejakým roštím. Ale nebylo to ještě tak strašné, protože jsem nespílal nahlas.

Pokud jsem narazil na rozumnou cestu, tak to vlastně i jelo. A já mám Slovensko rád...

Zhruba po pěti hodinách jsem dorazil k chatě Homolka, respektive k bufetu Partizán. Poprosil jsem obsluhu o vodu, snědl si bagetu z benzinky a fičel dál. Začínal jsem se smiřovat s myšlenkou, že přes Maguru to nestihnu. Byl jsem prostě moc pomalý. Pečlivě jsem porovnával svoji rychlost v zákazech s plánovanou a většinou jsem byl pomalejší než předpoklad. Co teď?

Povedlo se mi zklidnit myšlenky. Dobře, Maguru nedám a kluci mi ujedou. Zákazy mi vzaly spoustu času. Ale kdo ví? Třeba příště budou zase milosrdné, ostatním budou brát a mě dávat! Odpočinu si v penzionu, dám si dvě pořádná jídla a odpočinu si. Zítra budu nový člověk! Hlavu se mi podařilo přesvědčit, a proto jsem s lehkostí šlapal do Čavoje.

🗺️ Slabý v kartografii

Do vesnice jsem dorazil po sedmé hodině. Projetí dalšího zákazu mi mělo trvat dvě hodiny. Možná jsem měl šanci to stihnout. Mohl jsem to zkusit. Nicméně i teď, zpětně viděno, si myslím, že bych to za dvě hodiny nedal. I když jsem s Magurou ještě neměl tu čest, mělo to být hodně těžké stoupání. A jestli bylo něco, co mi poslední dny nesedělo, bylo to právě tlačení.

Co bylo horší, udělal jsem zásadní geografickou chybu. Spletl jsem si Čavoj s Gápelem. Přes ten se totiž jede druhým směrem a tam jsem penzion znal. Tady v Čavoji se penzion a restaurace v jednom právě rekonstruovaly. No to bylo nadělení. Ve vesnici byly jen dva bary. Lucia a Simona. Vybral jsem si druhou jmenovanou.

Bar nakonec vůbec nebyl špatný. Kuchyň byla, takže jsem si dal pizzu. Nebyla to nějaká ohřátá, mražená věc. Vypadala fakt dobře. Bohužel se mi trávení pořád nesrovnalo. I když jsem měl velké řeči o tom, jak si dám dvě večeře, ani tu pizzu jsem nebyl schopný sníst a skoro polovinu jsem si zabalil na snídani. Tak nevím, jak mi přes noc ta regenerace půjde.

V baru jsem posedával dlouho. Hodně jsem toho vypil ... jakože coly. Původně jsem se chtěl zeptat, jestli tam můžu přespat na zahrádce, ale bar měl otevřeno do noci a hostů chodilo hodně. Za vesnicí jsem si chtěl vytáhnout spacák, ale až se setmí.

Našel jsem si příjemné místo u nějakého ohniště. Konečně jsem si nafouknul karimatku, abych si užil trochu pohodlí. Čekal mě dlouhý spánek. Nervózně jsem očekával, co mi ráno přinese. Dokážu zregenerovat? Pojedeme mi to? Nebo se to bude už jen zhoršovat? Do cíle 2020 mil to bylo pořád hodně daleko a už jsem cítil nejrůznější bolístka.

Oficiální fotogalerie