2020 Miles Adventure 2023
Den #9 Jak jsem nevstoupil do téže řeky

Vzbudil jsem se ještě před budíkem. Trnava pri Laborci se stala evropským centrem násilí na slepicích. Slyšel jsem, jak je za plotem někdo vraždí. Nechtěl jsem čekat, jestli bude jen polívka nebo se to rozšíří dál, a radši jsem se promptně sbalil.

V téhle vesnici jsem shodou okolností spal úplně první noc na Mílích. Kdo by tehdy čekal, že se tu po tolika letech objevím znovu a budu mít šanci stát se jedním z mála, kteří pokoří magickou hranici osmi dnů. Tohle jsem si reálně spočítal až ráno. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Hlavu jsem neměl nastavenou na dva tisíce mil a nemělo vůbec cenu řešit poloviční vzdálenost.

🦌 Poslední zastávka

Do kopce mi to moc nešlapalo. Zoufalství ze včerejška mi z žil už vyprchalo, ale brzdila mě reálná fyzická únava. Po tolika kilometrech nemělo cenu s tělem smlouvat. Po několika rychlých sjezdech se mi vracela dobrá nálada.

Když jedu závod a dostanu se do stavu, že „tenhle den“ už chci dojet do cíle, bývá to ultimátním testem psychické odolnosti. Už chci, aby to bylo za mnou a kilometry ubývají nepředstavitelně pomalu. Pokud bych jel klasické Míle, přesně takové pocity by mě teď sžíraly. Jelikož jsem ale Sedlici bral teprve jako půlku, užíval jsem si to mnohem více. Jestli mohu dát jednu radu, pokud chcete ujet celé Míle, myslete si, že to chcete ujet dvakrát. Konec si užijete mnohem lépe.

Za Jovsou jsem si zanadával na ztvrdlé polní cesty s hlubokými, vyjetými koleji, kde jsem se několikrát málem rozmázl. V minulých ročnících jsem tyhle pokusy několikrát dovedl až k nepříjemnému finále.

V Remetských Hámrech jsem se zastavil v Jednotě hned naproti restauraci Poľovník. Doufám, že jsem svým zápachem nenarušil ranní pohodu místním dámám, která zde kupovaly snídani. Dveře do Sedlice byly otevřené a vyrazil jsem do poslední etapy tohoto směru.

💩 Zajímavé časy

Když jsem najížděl do posledního velké stoupání, přibližovala se z dálky nějaká postavička... Kdo by jen mohl v téhle díře jezdit na kole ... ? Nebyl to nikdo jiný než Milan Hanyk! Stal se prvním závodníkem, který to obrátil a pokračoval na 2000 mil. Nikdo z nás nespěchal a mohli jsme si vzájemné posdílet pocity. Zápletka to byla zajímavá:

• Nepřišel mu do Sedlice balík. České poště se zdržel v Hradci. Asi to mělo i svoje výhody. Nemusel nic řešit a jel s tím, co už měl.
• Jelikož mu nepřišel balík, dal si několik nášupů legendárního guláše pána starosty, který uprostřed noci vyvolal zajímavé časy 💩 Prý na tom byl ještě dobře, protože měl po ruce toaleťák.
• Ptal jsem se samozřejmě i na brod přes Laborec. Prý tam bylo vody nad kolena.

Po informacích o Laborci jsem šel jako slepice po flusu. Neměl jsem u sebe tužku ani papír, ale 100% jsem si pamatovat, že vhodné místo leží kousek PROTI nebo kousek PO proudu. Později jsem tuhle informaci náležitě zužitkoval.

Milan jen o pár hodin minul mimozemskou hranici 7 dnů, ale i tak se mu podařilo překonat rekord tohoto směru o téměř celý den. Uvažoval jsem, jestli mu budou stačit tukové zásoby a jestli na trase 2020 mil trochu nezpomalí, že bych ho ještě zkusil dohnat. Jak jsem několikrát psal, zákazy mohou brát, zákazy mohou dávat.

Měli jsme velké štěstí, že jsme se mohli potkat, protože se to stalo na místě, kde má jižní a severní trasa společný úsek. Tohle setkání mi zvedlo náladu tak, že mi to začalo šlapat i do kopce.

🥉 Nová Sedlica

Poslední složitější úsek byl sjezd do Uliče, kde jsem po dlouhé době narazil na bláto! Déšť jsem neviděl už od Jeseníků.

Poslední kilometry vedly do mírného kopce po asfaltu až do Sedlice. Tam mi to jelo! Cítil jsem se naprosto skvěle a co víc, potkal jsem dalšího spolubojovníka! Tomáš Fabián to zrovna otáčel směr Česko. Tohle bylo nesmírně důležité. Jedna věc je stíhat nějaké tečky na mapě a druhá ty lidi reálně vidět a cítit, že jsou na dosah ruky.

I s Tomášem jsem se krátce pobavil, ale už jsem nechtěl dlouho vystávat. Půlka byla blízko.

Do Nové Sedlice jsem dorazil v čase 7 dní, 20 hodin a 19 minut. V celkovém pořadí jsem se ocitl třetí, protože Tomáš Hadámek se na Slovensku zdržel v nemocnici kvůli poranění oka. Rozhodně to nebyl způsob, kterým bych chtěl pozice získávat.

Jak jsem psal, moc jsem svůj čas nevnímal. Věděl jsem, že všechno pod 8 dní by býval byl rekord daného směru. Hlavu jsem měl nastavenou na 2000 mil a ani na okamžik jsem nezauvažoval, že bych tam svoji pouť ukončil.

V Sedlici jsem si dal na čas. Nikam jsem nespěchal a strávil jsem tam skoro 3 hodiny. Předpokládal jsem, že budu mít dostatek času dorazit na Hrešnou, kde mě stejně zastaví noční zákaz.

Mně balíček přišel, takže:

• Vzadu jsem vyměnil brzdové destičky. Vepředu mi přišly OK.
• Vyměnil jsem řetěz.
• Vyměnil jsem svoje oblečení.
• Místní obchod měl pouze chudý výběr, koupil jsem si obrovský meruňkový kompot a pak ho stejně nechal jako erár, protože se začaly servírovat těstoviny. A na CPčku se jídlo neodmítá.
• Okoupal jsem se v potoce.
• Nabil jsem veškerou elektroniku.
• Nasál jsem znalosti o objížďce, Milan Hanyk zrovna volal organizátorům, že je tam někde neprůchozí ohrada či co.
• Vyměnil jsem kufry.

🧑‍⚕️ Jak jsem se cítil?

Celkově jsem byl v dobrém stavu. Kromě únavy, horší citlivosti v palci na ruce a trochu otlačeném zadku, jsem žádnými většími neduhy netrpěl. Kolo se drželo taky v pořádku, i když střed už se otáčel trochu kousavěji.

V bídném stavu bylo oblečení. Dres bych asi ani neměnil, ale přišel mi příliš teplý na počasí, které jsem zažíval. Z čeho jsem byl docela zklamaný byly moje kraťasy Assos Mille GTC Kiespanzer:

• Jsou drahé. Radši se ani nedívejte na cenu. Šetřil jsem si je pouze na závody a stejně jsem si při startu všiml, že se mi udělaly dvě malé dírky na zadku. Ty se samozřejmě postupně zvětšovaly.
• V dobách největší krize jsem si do nich dával jako další vrstvu trenky s tenkou vložkou za pár korun. Proč mít kraťasy s über vložkou, když si nad ně dám stejně jinou?
• Mnou zmiňovaný Squirt Barrier Balm, kterým jsem mazal zadek, se postupně dostávat i do kraťasy a ty byly takové celé nechutné na dotek.
• Kapsy na stehnech se mi totálně vytahaly, jak jsem do nich rval kusy oblečení.
• Jak se později ukázalo, výměna kraťasů se šlemi, za kraťasy bez šlí, se ukázala jako prozíravý krok, který mi později ušetřil spoustu trápení.

No prostě ve výsledku jsem byl těmi kraťasy tak znechucený, že jsem je tam na místě vyhodil. Respektive jsem si to po závodě myslel. Nakonec jsem je objevil v balíčku, který jsem si nechal ze Sedlice poslat domů a hlavou se mi honí hříšná myšlenka, že bych je mohl reklamovat ... ?

🏹 Do neznáma

Ve 14:00, asi tři a půl hodiny po Tomášovi, jsem vyrazil z Nové Sedlice směr Trebeň. Vstupoval jsem do neprobádaných vod. Jižní trasu Slovenska jsem ještě nikdy nejel. Až k Hrešné se částečně prolíná s tou severní, takže jsem věděl, že se budu pohybovat po známém prostředí.

Obecně jsem pracoval s tím, že jižní trasa je o něco lehčí. Má svoje těžké úseky, ale převýšení tam není tak výrazné. Čekal jsem, že bych mohl být zhruba stejně rychlý i se započítáním únavy.

Ve sjezdu ze Sedlice jsem potkal dalšího závodníka - Pavla Šípa. Ani jsem si neuvědomil, že je tak blízko. Musel jet naprosto úžasně. Hned první den na závodě rozbil přehazovačku a od té chvíle nás neúnavně dohánět až se ocitl na dosah ruky. Říkal, že už asi neuvidíme, ale 😅

Trasa se nejdříve rozdělila za Uličem. Hnalo nás to kousíček od Ukrajiny. A hned první cesta mi předznamenávala, jak ten jih Slovenska bude fungovat. Cesta byla rozjetá traktory, že jsem jen těžko po ní mohl jet a hledal jsem cestičky po lese. To mi ta dobrá nálada dlouho nevydržela.

Cesta se změnila v klasickou šotolinu, kterou jsem rychle sjel a mohl přes pár vesniček projet na hrazdě. Nad Strihovci jsem se znovu napojil na severní trasu a jel jsem chvíli „pozpátku“. V Remetských Hámrech jsem projel kolem dobře známé restaurace Poľovník.

⛑️ To místo

Opět jsem jel zarostlou polňačkou s vyjetými kolejemi. Tady se ukázalo, že vyměnit kufry nebyl v jistých ohledech dobrý nápad:

• Přišlo mi šlapu jako kačer. Samozřejmě se mi nepodařilo kufry našroubovat 100 % stejně jako byly předtím. A když jsem šlapal 1600 kilometrů jedním stylem, stačilo malinkaté vychýlení, aby mě to totálně rozhodilo.
• Blbě jsem se z nich dostával. Staré kufry byly krásně sešlapané, takže se z nich dalo velmi jednoduše vycvaknout. Zvykl jsem si na to.
• Pro vycvaknutí jsem teď musel otáčet nohu tak, že mi způsobovala bolest nártu.

Všechny tyhle věci zapříčinily to, že jsem se v jedné koleji zaseknul, nevycvakl tretru a rozbil si koleno. Náraz to byl tvrdý, a ještě pár dní to nevypadalo úplně vábně.

Už jsem potkal i první jižany, kterým zbýval do cíle jen kousek.

😎 Jižanské rovinky

Ve vesnici Jovsa se trasy opět rozdělily. Zatímco sever jede přes nějaké kopce, jih objíždí Šíravu pěkně po rovince. Objevil jsem tam jeden brod navíc, jak se z přehrady vylévá nějaký kanál. Do prudkého proudu se mi moc nechtělo a místní mi řekli, že kilometr odsud je most. Vyměkl jsem a jel jsem přes něj.

Zastavil jsem se v restauraci, objednal jsem si burger a bagetu a poprosil jsem o rychlost. Obojí jsem dostal během chvíle, takže jsem se příliš nezdržel.

Dál se projíždělo hodně po pláži, míjel jsem různé skupinky, které tábořily na břehu přehrady. Bylo to tu velmi oblíbené. Zpátky na trasu jsem se napojil v Trnavě pri Laborci u svému oblíbenému brodu. Už padala noc.

🤷‍♂️ Po proudu, nebo proti proudu?

Nemohl jsem si vzpomenout, jestli to dobré místo na brodění je PO nebo PROTI proudu. Výsledek byl takový, že jsem tam akorát ztrácel čas. Plahočil jsem se sem a tam a v houštinách hledal nějaký dobrý brod. K ničemu to ale nevedlo. Všude mi to přišlo příliš hluboké a vůbec jsem nevěděl, kudy dál. Šílel jsem.

Nadával jsem na traséry, proč udělaly z nejlepšího místa na brodění veřejné tajemství a není vyznačené na oficiální trase. Nadával jsem na sebe, že jsem si třeba neprohlédl průjezdy ostatních. Nic jsem z nich ale nedokázal vyzjistit.

Nakonec jsem musel znovu objet. Byl jsem z toho zoufalý, protože jsem ztratil další moře času. Frustrace rostla do nebes.

Na druhé straně jsem potkal Pavla Šípa. Chvilku jsem ho ani v té tmě nepoznal. Dohodli jsme se, že se potkáme v 6 na Hrešné, ale já už začal mít pochybnosti.

Brod přes Ondavu byla pohodička a za ním se opět jelo po jižní trase.

🚘 Baf

Jelo se po asfaltu, ale po psychicky vyčerpávajícím objíždění brodu se mi dál nechtělo. Navíc předchozího dne jsem toho moc nenaspal, měl jsem za sebou velký den a dnes to mohlo být velmi podobné. V Dargově, který byl na objízdné trase, jsem se rozhodl, že to někde zalomím. Při stoupání jsem mimo město narazil na opuštěné fotbalové hřiště, tak jsem si skočil na střídačku, že se na chvilku vyspím.

Už jsem si vyndal spacák z brašny, když kolem projíždělo auto. Moc jsem nevěděl, co tady kdo chce, cesta vedla jen do lesa. Zhasl jsem čelovku, ale auto zastavilo a z ní vystoupilo několik cikánů. Zůstal jsem ve svém úkrytu na střídačce a čekal, co se bude dít. Nakonec jsem si čelovku opět rozsvítil, abych se „neschovával“. Jeden z nich se postavil na druhou stranu střídačky a pak na mě jakože nenápadně vyskočil. Slušně jsem pozdravil, on beze slova odešel, ale začal jsem balit svůj bivak a jel jsem dál. Moc jsem nevěděl, o co šlo, ale další přístřešek 300 metrů v lese jsem radši oželel a šlapal dál.

Pohyboval jsem se pomalu a chtěl jsem něco najít. Nakonec jsem zajel k suprovému přístřešku uprostřed lesa a kolem jedné zalehnul.

Věděl jsem, že je to ztráta, která mě bude mrzet. Mohl jsem s klukama – Tomášem a Pavlem – srovnat krok, ale bál jsem se, že když teď obětuju příliš mnoho energie, bude mi později chybět. Zvolil jsem konzervativní strategii. Uvidíme, jak to půjde zítra.

227 km

Vzdálenost

2 994 m

Převýšení

19:43

Doba

Zobrazit aktivitu

6. září 2023 | #Míle