Den #16 Jak jsem zmeškal lékárnu

Noc byla krásná. Téměř jsem nepostřehl, že jsem spal. Lavička byla prostorná a její tvrdost jsem necítil, ačkoliv karimatku jsem si naposledy nafoukl někde na Slovensku. Ve stavu totální únavy jsem ji vůbec nepotřeboval. Střecha se ukázala být důležitá, protože dešťové kapky byly mou ukolébavkou.

Vstával jsem po čtvrté hodině, takže jsem vyrazil ještě za šera. Už se ze mě stával robot, který přestal přemýšlet a řídil jsem se jen nacvičenými povely. Mělo to svoje výhody, protože jsem se nemusel přemlouvat, abych vstal. Nedával jsem si cíle, kolik chci urazit kilometrů nebo kam se dostat. Jen jsem se pohyboval vpřed.

💊 Imodium by nebylo?

Před sebou jsem měl Třeboňsko. Věděl jsem, že nové brzdové destičky tady nezajedu, protože je to země rybníků a nekonečných rovin. Asi bylo dobře, že je budu dobývat za dne a k večeru se vrátím do hor.

Bez větších potíží jsem se dostal do Chlumu u Třeboně a zastavil se v místním obchodě. Posledně tu bylo plno lidí, takže jsem se bál nechat venku nehlídané kolo. Teď to tu vypadalo mnohem klidněji, zámek jsem neměl, a tak jsem doufal, že tam zůstane i po návratu. To byla jedna z těch „nevýhod“ mechanického řazení, protože jsem ho nemohl jednoduše deaktivovat.

Zdržel jsem se kupování sladkých limonád a bral jsem především pečivo a nějaká jablka. Po delší době mi znovu zachutnalo, takže jsem si vychutnával všechna sousta. Cítil jsem se mnohem lépe. Jenže tohle se mi stalo už párkrát a pak se mi to znovu vrátilo, takže radši jsem chtěl mít lékárničku plnou Imodia. Jeden nikdy neví.

První šanci jsem měl, když jsem projížděl kolem Suchdolu. Mohla to být asi desetiminutová zajížďka, ale chytla mě zrovna Mílařská prokrastinace, protože mi to jelo a nechtěl jsem plýtvat svým časem. Ještě jedna lékárna po cestě byla, takže jsem radši pokračoval dál.

Cestou se mi rozpršelo, ale nebylo to ani tolik, abych si na sebe vzal bundu. Dešťové kapky jsem si naopak užíval a byl jsem rád, že vlna veder byla konečně za mnou. Tohle osvěžení mě spíš zrychlovalo, než zpomalovalo.

Když jsem dojel před Borovany, nastal problém. Byla to moje poslední šance na relativně blízkou lékárnu a zrovna jim začínala polední pauza. Čekat se mi nechtělo, ale dál už pravděpodobně nic nebude. Do Krumlova dorazím večer po zavíračce a dál na Šumavě nejsou moc velká města, aby tam něco rozumného bylo. Stejně jsem to risknul a jel dál.

👨‍🍳 Tajemství pana kuchaře

Chvilku jsem se vlnil na singletracku kolem Malše, přejel jsem rozestavěnou dálnici D3 a kousek pod Českými Budějovicemi jsem se stavil v pekárně. Střeva se zdála být připravená přijímat další nálož kalorií, takže jsem si dal plněný croissant, nějaký tučný pohár a buchty na cestu. Prodávali tam nějakou speciální živou vodu snad za sto korun, ale naštěstí jsem dostal obyčejnou z kohoutu a zadarmo. Místní mi popřáli hodně štěstí v závodě.

Další úsek jsem měl najetý v rámci tréninku až do Strážného na Šumavě, takže jsem ho měl v živé paměti a pocitově mi to odsýpalo. Proto mě červená kolem Vltavy vůbec nepřekvapila a vlastně ani tolik nezdržela. Za dne se to jelo mnohem lépe a vůbec jsem neměl strach, že tam zahučím do vody. Pod Dívčími hrady jsem se cíleně osvěžil v potoce, protože po dešti se opět dělalo teplo.

Trasa na Kleť se změnila. Přišla mi mnohem jednodušší, takže neměla žádnou šanci mě zmoct. Většinou šlo o pohodlné stoupání a bylo jen otázkou času, kdy se dostanu nahoru.

V Krumlově jsem si plánoval udělat gastro zážitek a koupil si kebab. Naštěstí jsem vzal jen jeden, protože jsem jedl ten nejhnusnější kebab v životě. A to je co říct, protože na Mílích nehraje chuť takovou roli a většinu jídla spíš vdechnu, než sním. Tenhle kebab byl totálně suchý, jako by tam zapomněli dát omáčku! Kebab nebrat! Kdyby zapomněli na okurku, tak jim to odpustím. Kdyby zapomněli na okurku, tak jim to odpustím.

Nepříjemný zážitek jsem se snažil vyrušit místní zmrzlinou. Teda místní… Opočnem.

⛰️ Konečně zpátky do hor

Jak zbývalo pár dní do cíle, už jsem si ten tracking otevřel, abych zkontroloval, jestli se za mnou nikdy nepřibližuje. Před Tomášem Hadámkem jsem měl pohodlný náskok jednoho dne (nebo zhruba 150 kilometrů), takže jsem si pár pauz navíc dovolit mohl.

Jak jsem stoupal křížovou cestou, bylo jasné, že se vracím do hor. A byl jsem za to rád.

Brod za Zátoňí mě nepřekvapil. Jak jsem si trasu najel, věděl jsem přesně, jak vypadá. Objet ho sice nebylo náročné, ale když ho překonávaly i místní holky z kempu, co bych se neodvážil. Proud byl po deštích docela silný, takže jsem postupoval pomalu, krok za krokem, abych se tam nezřítil. Několik obyvatel kempu mě s nadějí pozorovalo.

Už se stmívalo. Na poslední kopec jsem si dal nějaké sladké pití dole v kempu. Cesta nahoru nakonec nebyla složitá, co se šlapání týče. Pronásledovala mě skupina hovad, která mě vytrvale kousala. Mával jsem rukama jak kráva ocasem, ale nedalo se jim uniknout.

Ke srubu, kde bývalo CP1 jižní trasy jsem se dostal v 9 hodin večer. Hovada jsem konečně setřásl.

Byl to pro mě důležitý okamžik. Do navigace jsem nahrál úplně poslední etapu. Už mi bylo jasné, že do cíle do dojedu. Byl jsem tak blízko. To bych se už klidně doplazil. Vyrazil jsem.

Den jsem uzavřel už v 10 hodin večer. Ve Vyšším Brodu jsem spát nechtěl a dál už nic moc nebylo. Díku náskoku jsem si mohl dovolit být trochu pomalejší. Zapíchl jsem to přesně před singletrailem, který mě ráno vyveze z hor.

Tenhle den byl vcelku nudný. Přesně takový den jsem ale potřeboval. Jenom jsem točil nohama, pohyboval se vpřed a nečelil jsem žádným problémům. Doufal jsem, že další den se do toho budu moct konečně znovu opřít.