Den #14 Jak jsem chtěl vypálit žaludek

Když jsem se probudil, teprve se rozednívalo, ale budík byl neúprosný. Bez většího nadšení jsem se sbalil, hupl na kolo a posunoval se dál. Velký Lopeník byl blízko. Z hlavu jsem si trasu tolik nepamatoval, ale vybavil jsem si dva velké kopce a za nimi dlouhá rovinka. Doufal jsem, že tam jednoduše nasbírám kilometry.

Pomalu jsem zapomínal že jedu Míle a rozčiloval jsem se, že trasa odbočila ze zelená značky, aby mě provedla pastvinou. Jen tak. Kličkoval jsem mezi krávami a ignoroval cedule, že tady je soukromý pozemek nebo podobné řeči. Mám přece Mílařskou imunitu, ne?

Na Velkém Lopeníku bylo mrtvo. Na zemi tam ležela větší skupina turistů a spala. Vzbudili se jen dva psi a hnali mě štěkotem do sjezdu. Jestli je nevzbudilo to, tak můj ořech prací dokonal. Dolů to bylo prudké, ale dalo se to zvládnout. I když jsem už před Sedlicí přestal cítit pravý palec, obě ruce fungovaly bez problémů.

🥾 Plané naděje

Při stoupání na Novou horu mě předešla turistka se psem. Byl jsem na tom fakt zle, protože tenhle souboj jsem prohrál na celé čáře. V okolí tu bylo hodně chodců, co různě pospávali. Vůbec jsem netušil, že Bílé Karpaty jsou tak oblíbené.

Jak se mi otevřel výhled na další kopce, začal jsem si říkat, který z nich je asi Velká Javořina. Žádná moje odpověď se mi nelíbila, protože všechny kopce tu byly vysoké. Krajinou jsem tu kroužil, protože turistické ukazatele mě naváděly úplně jinam. Postupně se ale sklon cesty zvětšoval, až mi bylo jasné, že tohle je finální stoupání.

Na zeleném vrcholku jsem už tlačil kolo a objížděl vysílač. Nějak jsem si myslel, že tam bude restaurace, kde si dočepuji vodu, ale mýlil jsem se. Se zásobami jsem na tom nebyl dobře.

Ukázalo se, že moje představa o dvou kopcích a rovince nebyla založená na realitě, protože i po zdolání Velké Javořiny jsem se houpal v kopcích. A obecně dávám přednost většímu kopci, než se pořád mrcasit nahoru a dolů.

V Bílých Karpatech se mi i přes nedostatek sil líbilo. Trasa se bohužel vyhýbala lidskému osídlení a jediná studánka, na kterou jsem spoléhal, vyschla. Měl jsem štěstí, že jsem tu nebyl přes poledne, protože by mi voda došla mnohem dříve.

😴 Další kanál

Co mě zachránilo, byl stánek u větrného mlýnu. Neměl jsem ho zakreslený ve své mapě a o to více mě v tu chvíli objev potěšil. Objednal jsem si hamburger a dal si několik sladkých limonád. Doufal jsem, že mě to nakopne k další cestě. Bohužel mi stoupající teplota dělala problémy. Jakmile se objevil kus asfaltové stezky bez stromů, trpěl jsem.

S vodou nebylo jednoduché vystačit. Po osmi hodinách jízdy (počítáno od probuzení) jsem konečně dorazil do první vesnice. Bidony prázdné, ústa vyprahlá a Coop zavřený. Zeptal v místním informačním centru a mohl jsem si na záchodě vodu natočit. Dokonce sporovali, že mám na spěch a poslali mě na dámy, které byly blíž.

Do Strážnice jsem to měl jen pár kilometrů a chtěl jsem se tam pořádně zazásobit. Nejdříve jsem zastavil u místního supermarketu, ale když jsem viděl ty fronty uvnitř, pokračoval jsem dál a našel si místního vietnamce. Moc jsem si toho nevzal, protože jsem stejně nevěděl, co jíst, abych zbytečně nerozdráždil svůj žaludek.

Dál to mělo svištět podél Baťova kanálu, ale moc to nefungovalo:

Jak jsem vjel na moravskou nížinu, bylo pekelné vedro. A to jsem si myslel, že jsem se v průběhu závodu na teplo adaptoval.
Všude byla spousta lidí. To se jednak nelíbilo mému Mílařskému srdci a druhak se hůře hledalo vhodné místo, když střeva zavelela. A že střeva velela dost silně.
Mudlové na elektrokolech měly podobnou rychlost jako já a motali se mi do cesty.
Šlo na mě spaní! A to je na těch rovinkách nejhorší. Pokusil jsem se na chvíli si zdřímnout, ale ani to mi nějak nešlo.

Já si taky stěžuju úplně na všechno. Když pak přišel terénní úsek kolem Moravy, tak mi to taky moc nechutnalo, protože hrozil nepříjemný pád do řeky. To tak, abych se tam ještě utopil. Nepočítám to obrovské množství kopřiv, které mě šlehalo na ruce i nohy. Možná bych už neměl vykládat, že jih je lehčí než sever. Minimálně podíl žahavého zboží to byl mnohem větší.

Někde kolem Hodonína jsem potkal už zcivilněného Mílaře, který skončil na metě 500 a bydlel poblíž. Ještě se divil, že jedu tak pomalu.

Některé úseky kolem Břeclavy jsem si pamatoval z Moravia Divide. Bylo zajímavé, kolik částí téhle země znám a kudy jsem už projel. A to mám občas pocit, že jezdím pořád to samé.

🥡 Cizokrajná hostina

V Lanžhotu jsem viděl vietnamce a musel jsem zastavit. Okamžitě jsem zamířil do sekce s toaletním papírem, protože moje zásoby byly tak skromné, že pokud jsem zastavil vedle stromu s velkými listy, náležitě jsem toho využil. Snažil jsem se zopakovat si nacpávání se na zemi před obchodem, ale prostě to nebylo ono. Bolelo mě břicho a dostával jsem do sebe spíš drobečky.

Všechny mozkové buňky jsem využil při vjezdu do obory Soutok. Na trase totiž byla zavřená brána a už jsem začal uvažovat, jak ten dvoumetrový plot přelezu. Lomcoval jsem se zámkem, než jsem si všiml, že dovnitř vede několik schůdků.

Konečně jsem se rozjel. Pořád bylo vedro, ale slunce už tak nežhnulo a blížil se večer. To jsem doufal, že vystřelím jako blesk. Jak jsem spatřil Mikulov, uvědomil jsem si, že mi něco rachtá ve středu. Neznělo to pěkně, byl tam lehký vakl, ale nebylo to nic, co bych na poslední kilometry řešil. Moje sázka na keramická ložiska byla vyhazování peněz. Vždyť ani skoro nepršelo a už to šustilo.

Sjel jsem si svatý kopeček. Předloni jsem dolů kolo tlačil, ale teď jsem se divil, co byl tehdy za problém. Jelo to jako po másle. Neskutečnou radost mi udělal food festival v Mikulově na náměstí. Sice jsem měl nějaké zásoby, ale když už jsem tu byl, proč neochutnat trochu cizokrajné kuchyně. Mezi lidmi jsem s kolem sice překážel, ale rozhodně jsem to neřešil.

Vybral jsem si nizozemský stánek a při pohledu na popisky jsem zvolal, dejme mi, co máte. Pán mi dal jídlo zadarmo, že prý vidí, že jsem na kole. Povyprávěl jsem mu o své cestě a na pár chvíli jsem se stal mezi několika málo Mikulovčáky celebritou. Mílaře tu mají rádi. Jídlo bylo pálivé, což mě zaskočilo. Ale v duchu mojí pozitivní nálady jsem se radoval, že mi to vypálí ty ošklivé potvůrky v břiše. Teprve až další den jsem zjistil, že takhle to nefunguje.

😵‍💫 Ještě … … kousek

Slunce se pomalu sklánělo k západu, a to byla moje šance se do toho pořádně opřít. Do Jevišovky to bylo z větší části po silnici. A co bylo nejlepší – foukalo mi do zad. Lehl jsem si do hrazdy, opíral se do pedálů a lehce jsem se pohyboval vpřed. Snad mi to takhle vydrží až do Třebeně.

V Jevišovce se nachází CP2 jižní trasy, ale teď už bylo zavřeno, a navíc jsem přijel až v noci. Jen jsem si tam na chvíli sedl, abych si vychutnal ten pocit, že tři čtvrtiny závodu jsou už za mnou! Už jsem to měl jen kousek. Nemohl jsem tam ale vysedávat dlouho, protože se do mě pustili komáři. V takových chvílích jsem si vždycky vzpomenul na Tomáše Fabiána, který se holembal tím, že proti nim má repelent.

Postupoval jsem dál kolem Dyje a chtěl jsem se ještě v noci dostat do Šatova, neoficiálního CP. Přijet tam, dobít tracker a elektroniku, když budu spát, byl můj cíl. Bylo to ale dál, než jsem čekal. Cestování kolem Dyje je sice rychlé, ale v noci úmorné. Okamžitě na mě šlo spaní a několikrát jsem měl na mále, abych tam s sebou nešvihnul. Na rovince a trávě by to sice tolik nevadilo, ale nebyl to dobrý pocit.

Kričel jsem na sebe do noci, abych ještě kousek vydržel. To přece musím dát! Nepomáhala ale ani slova ani hudba. Monotónní cesta byla v danou chvíli nejetelná.

Jakmile jsem jel kolem Hevlína, sjel jsem si kousek po silnici k přístřešku. V dálce jsem sice slyšel nějakou párty a obával jsem se, jestli mě nebudou rušit opilci, ale cesta mě tolik vyčerpala, že jsem neviděl jinou možnost. Bylo teprve 11 a já to zalomil.