Michal Ozogán
Odebírat

Den #13 Jak jsem viděl posledního Mílaře

Ráno jsem vstával už o páté. Nespal jsem přímo před zákazem a na jeho začátek jsem se musel teprve přesunout. Sbalil jsem svůj ježíškovský bivak a doufal v zázrak. Ten bohužel nepřišel a přehazovačka se i přes moje zoufalé mačkání tlačítka nehnula ani o píď. Čekalo mě asi 60 kilometrů na singlespeedu přes nejvyšší horu jižní trasy - Vtačník.

Těsně před zákazem jsem se z poctivosti zastavil. Byl jsem tam 5 minut dopředu a počkal jsem si. Ono těch chvílí, kdy jsem si na Mílích mohl v klidu posedět, zatím moc nebylo.

🎅 Mohl to být krásný příběh

Ukázalo se, že jsem měl štěstí v neštěstí. Výhoda mechaniky je, že na singlespeed si ji seřídíte dle libosti, na elektronice – na čem skončíte, to máte. Co jsem si v jeslích googlil, vnutit motorku vlastní vůli sice jde, ale končí to zničením celého mechanismu. Mně se naštěstí řazení seklo na tom ideálním převodu.

Většina kopce byl tak akorát prudká, že se dobře, i když trochu pomalu šlapalo. Jen občas jsem si vypomáhal ze sedla a ta bolest byla neskutečná. Jak se sklon zvětšoval, silové šlapání mi po tisících kilometrech nevonělo. Vůbec nechápu, jak s tímhle může někdo dobrovolně jezdit tenhle typ závodů.

Kopec dostál svému názvu a těsně pod vrcholem jsem kolo tlačil za doprovodu ptačího zpěvu.

Od zákazu až ke kříži jsem se dostal za 2 hodiny. Potvrdil se můj předpoklad, že dolů to bude trvat mnohem déle. Příjemný sjezd po hřebeni jsem si vůbec neužil, protože na jízdu z kopce jsem převody už neměl. Z mojí neschopnosti šlapat jsem byl smutný.

Nahoře se mi přehazovačka na 10 vteřin probudila a pak to znovu vzdala. Dávalo mi to šanci, že není úplně mrtvá.

Někde v těch lesích jsem narazil na jedny z posledních jižanů. Jaké bylo moje štěstí, jeden z nich měl elektronické řazení. Krásná náhoda. Poprosil jsem ho o pomoc a chtěl jsem vyzkoušet, jestli s novou baterkou mi bude řazení fungovat. A ono fungovalo! Takže to nebylo tak zlé! Slovo dalo slovo a po chvilce váhání jsem s novou baterií svištěl dolů. Když jsem se dostal na kousek roviny a chtěl zařadit, nešlo to. To snad ne! Takže v háji bude fakt přehazovačka.

Otočil jsem to a bombil zpátky nahoru, abych mu tu baterku zase vrátil. Nemělo cenu, abych ji s sebou vezl. Poděkoval jsem a pokračoval na svém singlespeedu do Partizánského.

🔧 Nebyl jsem první ani poslední

V Brodzanech jsem se nejdříve stavil v obchodě, protože už mi došla voda.

Zastávky jsem využil, abych zkoukl, co se děje na trati. Viděl jsem, že Milan Hanyk opět navštívil servis. A co tomu čert nechtěl byl, to gravity-shop.sk přímo v Partizánském. Tím se rozhodlo, kam pojedu. Už budou vědět, jak to chodí a půjde to rychle. A opravdu. Kluci byli nesmírně ochotní za půl hodiny jsem odjížděl s novou mechanickou přehazovačkou. Elektroniku jsem u nich nechal včetně baterek. Tyhle Míle přišel SRAM o několik zákazníků a v bikepackingové komunitě nebude mít AXS čistý štít.

Chvilku jsem se cítil opět na vrcholu a bombil jsem to na rovinkách mezi poli. Cítil jsem se lépe, kolo bylo opravené a zásoby jsem měl plné. Kluci přede mnou tu dost nadávali, protože jim na kukuřičných polích pršelo. Mně to krásně vyschlo. Co víc bych mohl chtít?

Situace se bohužel změnila ve vesničce Dubodiel. Bylo vedro a řekl jsem si, že si koupím pěkně vychlazeného nealko Birella. Zastavil jsem se na návsi a vychutnával jsem si svůj studený nápoj. Najednou jsem se musel okamžitě sbalit a vyrazit za okraj vesnice. Zdálo se, že střevní potíže mě jen tak neopustí. Jak jsem znovu pravidelně odbíhal do lesa a na zadku mě opakovaně cosi tlačilo, konečně jsem se vžil do hlášky z 2020 filmu - „180× jsem si prdnul a doufal jsem, že nevylítne něco víc“. A v kombinaci s teplotními třicítkami byla dehydratace nevyhnutelná.

Část trasy před Trenčínem jsem si pamatoval z West Carpathian Challenge. Po těch těžkých úsecích to byla pohodička a mohl jsem si vydechnout.

🍞 Mílařské osamění

Na Cpčko jsem dorazil pozdě odpoledne. Byl jsem jeden z těch šťastlivců, pro které fungovalo i na cestě zpět, a dokonce jsem tu potkal pár Mílařů ze severní trasy. Nikam jsem už nespěchal, a proto jsem si svůj odpočinek náležitě protáhl. Dál se mi vůbec nechtělo a alespoň jsem si dobil veškerou elektroniku.

V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na to, kolik kilometrů mě ještě čeká. To spíš teď, když se dívám na mapu zpětně, jen zírám, kolik mi v ten moment ještě chybělo. Přišlo mi, že na Slovensku jsem se dostal do tolika problémů, že by vystačily na celé Míle. Bral jsem s povděkem, že se večer nebudu muset honit přes zákazy pohybu.

Po několika chlebech se sádlem (a jedné návštěvě místní toalety) jsem se rozhodl posunout dál. Vzal jsem to tou nejkratší cestou – přímo přes Váh. A tam jsem ho spatřil. Jako v apokalyptickém filmu. Unavený, v potrhaném tričku se ke mně blížil poslední Mílař. Krátce jsme se pozdravili. Od té chvíle jsem žádného neviděl.

Přes Váh to nakonec nešlo tak snadno, jak jsem si to představoval. Asi bylo více vody a nemohl jsem najít to správné místo, kde se řeka více rozlévá a proud je tam slabší. Chvilku jsem bojoval, abych udržel rovnováhu, ale s namočenými stehny jsem se na druhou stranu dostal.

🌑 Konec spěchu

Další etapa měla být tou nejkratší, která se dá na Mílích zažít. Kdybych neměl v nohách zhruba 2000 kilometrů, odvážil bych se to nazvat sprintem. Na konci mě už ale nemělo čekat žádné Cpčko. Nabít si tracker jsem měl ještě na oficiálně neoficiální podpoře v Šatově, kde mě měla uvítat klávesnice na brance. Kód jsem mezitím zapomněl.

Přes dvě Súči jsem se vydal na svoji cestu ven ze Slovenska. Stoupání jsem zvládal bez větších problémů a obdivoval jsem západ slunce. Po všech těch útrapách mi snad bude zase dobře.

Na rozcestí Bašta jsem se dostal domů a pár oblázků mi spadlo ze srdce. Už mi zbývalo jen Česko. Tak snad to dám.

Padla tma. V hlavě jsem měl vymeteno a noc mě lákala k tomu, abych zvolnil. Na Slovensku jsem si zvykl na světlo a neskutečně jsem zlenivěl. Proč bych se měl plahočit nocí? Vždyť ráno je taky den! Míle mi ohoblovaly sílu vůle.

Když jsem pod Vysokým vrchem narazil na luxusní zastávku, neviděl jsem jinou možnost, než se zastavit a jít spát. Velký Lopeník tu bude i zítra. Pojedl jsem ze svých skromných zásob, a ještě před půlnocí jsem zhasnul. Připravil jsem budík, aby mě z říše snů vytrhl ještě před čtvrtou ranní.

Mapa 2020 Miles Adventure 2023, Den #13 Jak jsem viděl posledního Mílaře
162 km
Vzdálenost
3 296 m
Převýšení
18:07
Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

2020 Miles Adventure 2023 🥔

💬 4 komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Avatar
Jarda

Jarda

Super čtení jako vždy, jen jsem čekal rozuzlení s přehazovačkou dle věty v minulém díle: "..mohl jsem problém vyřešit jednou Fidorkou". Ještě se k tomu vrátíš :) ?

11. 10. 2023 9:16 |
Michal Ozogán

Michal Ozogán

Hehe :) Chtěl jsem až v úplně posledním díle ve stylu zhodnocení výbavy. Ale už jsem to prozradil zde: https://www.facebook.com/uplneZbytecne/posts/pfbid0UP9gqyPifgb3fejxy9S5wP4fsUoAxmc6uJ7geSvQymvis5srzdPcMgkaQ9BZxRLel

11. 10. 2023 16:41
Jarda

Jarda

Dobré počtení. Jak si ty jednotlivé dny tak přesně pamatujete? Dělal jste si každý den poznámky na cestě?

11. 10. 2023 18:29 |
Michal Ozogán

Michal Ozogán

Psané poznámky jsem si nedělal. Cítím ten rozdíl, když jsem nedávno psal reporty z Bohemia Divide po týdnu a když píšu Míle po několika měsících. Vytrácí se tam asi nejvíc emoce. Ty si vybavuji spíše v obecné rovině. A prostě už se do toho nedokážu tak vžít, jak bych chtěl.

Co mi ale funguje jako poznámky je záznam trasy. Tam vidím, kudy jsem jel a kde jsem zastavoval a to mi pomáhá si vybavit zážitky. Bez toho bych rozhodně nebyl schopný, to psát tak podrobně.

11. 10. 2023 18:41