Cesta na start

Jeden prostě nevstane a neujede na kole 2020 mil. V terénu. Po horách. Při spánku na zastávkách. S věcmi v brašnách. Bez podpory. Sám za sebe.

Tohle ubytování považuji za jedno z těch lepších

Míle jsou pojem. Od roku 2011, kdy se jel první ročník, se zájem o závod neustále zvyšuje. Pro běžné smrtelníky to může znít šíleně. Nejde o žádný MTB maraton nebo etapák. Vyrazíte z Hranic u Aše a dojedete až do nejvýchodnější obce na Slovensku, do Nové Sedlice (nebo naopak). Je to poctivých 1600+ kilometrů s převýšení 36000+ metrů.

Není to Tour de France, kde po každé etapě spíte v peřinkách. Tohle je tvrdý život. Čas se měří od okamžiku startu do projetí cílového oblouku. Závodníkům nejezdí za zadkem mechanický ani jiný vůz. Co kdo potřebuje, musí si vézt sám. Kde spíte, kde si obstaráte vodu a jídlo, je jenom na vás.

Tam

12 let se jezdilo „tam“. Ten nejrychlejší se dokázal vlézt krátce pod 7 dní, pro většinu to byla čtrnáctidenní dovolená, ale pokud někdo zatnul zuby a opravdu chtěl dojet, mohl být na trase klidně měsíc.

Poznáte, kolik jsem ujel a kolik mi zbývá do konce?

Stav závodníků v cíli bývá různorodý. Někteří dojíždějí na pokraji vyčerpání, zranění nebo naštvaní na organizátory, že trasa vedla skrz kameny, kořeny a kopřivy. Ne všechny cesty jsou jezdivé. Jiní se cítili skvěle, jak jim vlna endorfinů zaplavila tělo. Všichni ale byli rádi, že se můžou vyspat a další den se nemusí posadit na ten mučící nástroj.

Není to jen výzva těla. Je to hlavně výzva ducha! Lidský organismus je neuvěřitelný a dokáže se přizpůsobit těžkým podmínkám. To jen hlava tomu nedokáže uvěřit. Jak můžu 14 dní po sobě na sebe oblékat mokré, smradlavé hadry a v nich se celý den potit? Jak můžu každý den vstát a šlapat, i když jsem k smrti vyčerpaný? Jak můžu pokračovat, když chci tak strašně domů? …stačí si to zkusit.

… a zpátky

Jak jsem řekl, po dobu 12 let se jezdilo „tam“. Při hledání nových limitů a výzev se 13. ročník mělo jet „i zpátky“. Pro mnohé to znělo neuvěřitelně. Už jet 1000 mil bylo šílené. Ale jet to i zpátky? Mnozí pochybovali, že je to vůbec možné. Nemohl jsem jinak a přihlásil jsem se na start.

Trasa byla jasná. Začneme severním obloukem v Hranicích u Aše, přejedeme Krušné hory, České Švýcarsko, Šluknovský výběžek, Lužické a Jizerské hory, Krkonoše, Broumovsko, Orlické hory, Kralický sněžník, Jeseníky, profrčíme Moravou do Hostýnských a Vizovických vrchů, abychom se přes Bílé Karpaty dostali na Slovensko. Tam nás čekají Strážovské vrchy, Velká Fatra, Nízké tatry a skončíme v Nové Sedlici.

Otočíme se a pofrčíme jihem přes Slovenský kras, Rudohoří, Poľanu a Biele Karpaty se dostaneme zpět do Česka. Užijeme si rovinky kolem Moravy a Dyje, navštívíme Vranov, Českou Kanadu a Třeboňsko. Posledními horami budou Šumava a Český les a celou tu pouť zakončíme v Třebeni. Suma sumárum 3200+ kilometrů s převýšením 72000+ metrů.

I takhle slovně to zní dost dlouze.

Jeden prostě nevstane…

Neabsolvoval jsem tuhle akci poprvé, ostatně stejně jako všichni, kteří se na dlouho trať nakonec vydali. Nejsem žádný zázračný talent, který by při první účasti všem vytřel zrak. Za vším je těžká dřina. V roce 2015 jsem vůbec nedojel, 2017 jsem dojel v prostředku startovního pole, 2019 jsem se zlepšil o 5 dní, 2020 jsem opět nedojel ale při posledním startu 2021 jsem si spravil chuť a ocitl se na pódiu. A budu chtít víc. Kdo ale chce, musí taky dát.

Když jsem 12. prosince 2021 neoficiálně zahájil přípravu na závod, hustě sněžilo a byla zima. Ideální podmínky na trénink hlavy. A takhle to fungovalo první měsíce.

Abych si užil trochu zábavy, sdílel jsem svoji přípravu i s ostatními. Založil jsem si na to zvláštní blog Úplně zbytečně. V zimě, kdy tréninky nebyly moc dlouhé, byl čas ho aktualizovat. Především jsem řešil svoji výbavu, kterou jsem poctivě testoval. Jak jsem ale začal točit víc a víc kilometrů a vrtal se v plánech, osobního času mi moc nezbylo.

I když jsem sepisoval výbavu do posledního šroubku, na konci jsem stejně udělal několik významných rozhodnutí, že jsem ji hodně přeskládal. Nechtěl jsem nikoho balamutit, ale tvrdá práce mě naučila volit si priority. A prioritou pro mě bylo být připraven. Ne informovat jak.

Abych stál na startu bez špetky pochybností:

Piloval jsem svoji fyzičku a techniku
Hledal, nakupoval výbavu, testoval jsem ji a učil se s ní pracovat
Jezdil jsem prstem po mapě a přemýšlel, kde budu moct spát, kde najdu vodu nebo kde se najím * A při té příležitosti jsem jezdil nejen prstem, ale části trasy jsem si i reálně projel

Proč jet 2020 mil?

Otázka „proč?“ rezonuje Mílemi neustále. Někdy je to proč ve významu, „proč to vůbec jet?“ nebo „proč pokračovat?“. Pro hodně lidí se hlavní otázkou stalo „proč se vracet?“. Dvojnásobná trasa nastoluje další level „proč?“.

Jak jezdím každým rokem rychleji, najednou mi 1000 mil přestalo stačit. Hrozně rychle to uteče a už to není taková výzva jako dřív, když jsem jel poprvé. Tehdy to byl krok do neznáma. Nezapomenutelné dobrodružství. Chtěl jsem si tenhle pocit připomenout. Znovu ho zažít. Vypravit se za komfortní zónu a zbořit představy o tom, že 2000 mil už je moc dlouhé. Na podobnou otázku jsem odpovídal i v krátkém rozhovoru.

Cíle

I kdyby bylo cílem užít si špetku zábavy, je dobré si to zvědomit:

Rozhodně jsem chtěl zlepšit svůj čas na 1000 mil. To znamená, že jsem se vůbec nehodlal šetřit a chtěl jsem jet, jako bych měl v Nové Sedlici skončit. Kdybych trochu posunul rekord daného směru, bylo by to boží.
Do cíle 2020 mil bylo pro mě nejdůležitější dojet. Věděl jsem, že udržet hlavu v závodním tempu po tak dlouho dobu nebude snadné a do Třebeně jsem chtěl dorazit spokojený. A ne na šrot.

Jelikož hlavním cílem bylo dojet dlouhou trasu a zlepšit čas na tisícovce pouze cílem sekundárním, neriskoval jsem tolik.

Příprava

Jak už jsem zmínil, fyzickou přípravu jsem zahájil už v prosinci. Jezdil jsem venku na kole, běhal a posiloval. Jak se Míle přibližovaly, měnil jsem procentuální zastoupení těchto tří složek, stejně jako intenzitu podle jednoduchého pravidla – nejméně specifické věci jsem absolvoval na začátku a nejvíce specifické jsem drtil s blížícím se závodem. Hodně jsem vycházel z knihy Training Essentials for Ultrarunning, která je sice zaměřená na běhání, ale něco z toho je určitě přenositelné.

Ze začátku mi to šlo podle plánu. I přes občasnou tvrdou zimu jsem absolvoval intervalové tréninky a prodlužoval svoje vyjížďky. Jenže na konci března jsem něco chytl (myslím že to byl COVID) a na mém tréninku se to výrazně podepsalo. Několikrát se mi to vracelo a finálně jsem se vyléčil až v květnu.

Katalyzátorem uzdravení byl závod Moravia Divide, moje generálka, kde jsem si otestoval nové kousky výbavy. Dojel jsem na osmém místě, ale cítil jsem ještě velkou rezervu. Neabsolvoval jsem poslední fázi tréninku a po slabším měsíci jsem nebyl v nejlepší možné formě.

Dál už jsem se soustředil na delší vyjížďky. Například tady jsem se projel kolem jezera Most 👇

Hodně kilometrů jsem stíhal i ve všední dny. Taková stovka před pátou ráno nebyla ničím výjimečným 👇 Jezdil jsem je klidně po sobě.

Co se ukázalo jako velmi užitečné, bylo najíždění částí trasy. I s přespáním ve spacáku 👇 Finální trasa se zveřejňuje až týden před startem, takže ne všechny úseky jsme nakonec jeli. Rozhodně to ale usnadňuje navigaci a zrychluje zásobování, když vím, co kde je a nemusím to řešit na místě.

Vůbec první úsek jsem si takhle projel v okamžiku, kdy zrovna probíhal loňský ročník a potkával jsem některé závodníky. Projíždění trasy po kouskách mi přineslo úplně novou perspektivu. Najednou jsem zjistil, že i ty těžké úseky jsou krásné. Moje technické dovednosti se za ty roky zlepšily, a i ve sjezdech jsem svištěl dříve nepředstavitelnou rychlostí.

Takhle změna mentality bude mít vliv i na můj výkon. Dřív to bylo tak, že proti trase závodu jsem bojoval a snažil se ji pokořit. Jak jsem si ale projel jednotlivé úseky, začal jsem si ji užívat. Jak jinak si vysvětlit to, že jsem si projel Český les (♥️) na podzim, když byla zima, pršelo a já byl z toho hrozně nadšený.

V nejtěžších týdnech jsem se blížil ke 30 hodinách trávených tréninkem.

V rámci tréninku jsem hledal různé možnosti, jak se sbalit

Pokud si to vezmu v absolutních číslech, od 1. ledna do startu Mílí:

jsem strávil 389 hodin na kole během nichž jsem najezdil 7900 kilometrů
44 hodin běhání s natočením 446 kilometrů
kolik času jsem strávil přemýšlením se nedá spočítat

Taktika

Je to vcelku jednoduché. Obecně, v tomhle typu závodu, je důležité neplýtvat časem. Nezastavovat se zbytečně a co nejvíce času investovat do pohybu. Nastavit si ideální poměr mezi šlapáním a spánkem není jednoduché, ale výrazné omezení konejšivých snů bývá předpokladem k úspěchu.

Míle mají několik specifických charakteristik. Na trase „tam“ existují 3 checkpointy, nebo také CéPéčka, kde je pořadatelský tým (a několik neoficiálních). Dá se tam vyspat ve stanu a dobít elektroniku. Na Slovensku jsou dlouhé úseky, kde v rámci závodu platí noční zákaz pohybu. V nich je nutné zabivakovat někde v civilizaci. Je to proto, aby závodníky nesežrali medvědi. Povinný odpočinek podstatně mění dynamiku závodu.

Pro mě to znamenalo, že na první checkpoint v Jizerských horách jsem chtěl dorazit už druhou noc. Tím bych neměl ztratit kontakt s vedoucí skupinou a mohl si přes noc nabít powerbanku. Byl by to i důležitý psychologický úspěch, protože tak brzo tam ještě nikdo nikdy nebyl.

Dalším důležitým momentem bude vjezd na Slovensko. Počítal jsem, že tam budu spát více, a proto jsem mohl v Česku spánek více oželet. Díky nočním zákazům se dá lehce vytvořit náskok anebo ho naopak lehce ztratit. Znalost jednotlivých úseků, jestli je stihnu projet, je nesmírně důležitá. Za obyčejnou minutu v zákazu v noci hrozí obří penalizace.

Dělat si podrobné plány na zpáteční cestu už v podstatě nemělo smysl, protože po tak dlouhé době nebyla prakticky šance, abych nějaký plán dodržoval. Nicméně co platí na cestu „tam“, platí i na cestu „zpátky“. Na Slovensku mít zmapované zákazy, dobře spát a v Česku jet víc na krev.

Pokud někdo dokáže ze zákazů vyjet na poslední chvíli, udělá se za ním mnohahodinová díra. Je to hrozně nevyzpytatelné.

Výbava

Jen krátce:

* V podsedlovce jsem vezl spacák a oblečení * V horní brašně jsem měl elektroniku a užitečné serepetičky jako mazání, hadříky na brýle, minikleště atd.

Na brašničkách na představci jídlo v podobě tyčinek (nebo jesenek) a hodil jsem tam i tracker
Pod rámem jedna brašna na opravu kola, léky a další věci, co jsem nechtěl použít a druhá na karimatku

A to bylo v podstatě vše. Když jsem si koupil nějaké objemnější jídlo, dával jsem ho do brašny přes rameno. Jak jsem ji vyjedl, zase jsem ji sbalil.

Míle jeli závodníci s menším počtem věcí, ale nechtěl jsem zbytečně riskovat. Primárním cílem bylo dojet. Těch pár gramů mi výsledek určitě nezachrání.

Odstrojené kolo mělo kousek pod 10 kilogramů

Omluvte sníženou kvalitu, je to foceno závodním telefonem

Cesta na start

Start Mílí je vždycky první prázdninový víkend v neděli. Na trasu se vyráží přesně v 15 hodin. Už jsem si vyzkoušel několik taktik, jak se nejvíce odpočatý dostat na místo určení. Rozhodně jsem nechtěl být v Hranicích příliš brzo, protože čekání na třetí hodinu může být dost ubíjející. Jenom bych si říkal, že bych chtěl už vyrazit.

Rezervoval jsem si ubytování ve Františkových lázních, kde jsem přespal a zbytek cesty jsem dojel na kole. Bylo to jen 30 kilometrů a alespoň jsem si ověřil, že všechny brašny jsou správně upevněné.

Za tak krátkou dobu jsem řešil několik krizí:

Při cestě tam mělo metro klasicky výluku, já nestíhal, takže jsem na kole svištěl přes nejrychlejší silnici v Praze. Přes magistrálu. Shodou okolností tam byla kolona, kterou jsem pomalu objížděl. Vlak jsem stihl asi o 15 vteřin. Dle jízdního řádu. Souprava tam stála ještě 10 minut.
Myslel jsem si, že jsem zapomenul PIN k SIM kartě. Naštěstí jsem si to myslel špatně. Ale akce kolem toho byla veliká.
Zapomněl jsem si hadr na řetěz. „Půjčil“ jsem si nějakou menší hadru z kuchyně z mého ubytování. A pak ji v podstatě nepoužil.

Na místě startu v Hranicích jsem nejdříve provedl to nejdůležitější. Vyzvedl jsem si startovní číslo, tracker a rolničku.

Už při cestě vlakem jsem fungoval jako „on-site“ support. Pro organizátory jsem letos připravil webovou aplikaci na odesílání povinných SMSek. Dříve to fungovalo tak, že závodníci museli jednou za den ručně přepisovat polohu ze svého GPS zařízení. Letos byla možnost udělat to automatizovaně pomocí polohy v telefonu. Až na místě se ukázalo, že většina iPhonů má tuto funkci defaultně vypnutou.

V neposlední řadě jsem se pověnoval socializaci s ostatními jezdci, protože s většinou z nich se uvidím leda na afterparty po konci závodu. Případně jsem z nich tahal různé fígle a hacky.

A ven!

Čas do startu uběhl rychle. Halušky z oběda jsem měl už strávené, když jsme se řadili před obloukem. Nervózně jsme poslouchali rozpravu. Všechno důležité jsem už věděl a nepadlo nic nového. Nohy se už těšily. Hlava byla připravená.

V 15.00 starosta Hranic (a zasloužilý mílař) závod odstartoval.

Oficiální fotogalerie