Den #8 Jak jsem sklízel řepku

Po druhém, dlouhém spánku jsem se probudil jako král. V přístřešku bylo krásně teplo, na karimatce jsem měl měkoučko, takže jsem bez přemlouvání započal svoji ranní rutinu.

Navzdory tomu, že dnešek bude extra důležitý, necítil jsem ani ždibek nervozity. Plně jsem se ponořil do rozpoložení, že tu jsem především pro obdivování krás Slovenska. Uvidíme, jestli mi tenhle názor zůstane i při zdolávání Kozího kameňa.

Pozvolna jsem stoupal po asfaltce k dolní nádrži Čierného Váhu. Kolem jsou i nějaké přístřešky a už při plánování jsem si říkal, jestli bych je ukecal na „zastavěné území“, abych tam mohl spát. Nechtěl jsem zbytečně riskovat … porušení pravidel. Alespoň jsem si u krásně postavené studánky doplnil vodu.

☘️ Travní turistika

Jelo se široké, šotolinové cestě a nohy si vůbec nestěžovaly. Brzy jsem se napojil na trasu, která se jezdí i v druhém směru, takže jsem zhruba věděl, co mě čeká.

Jak se sjíždí kolem Šuňavy, je tam dobře známá, velká mlaka. Pak se přejede kousek po silnici a přijde těžká část. Je tam prudký kopec s vysokou trávou. Jak bylo relativně brzy, držela jsem tam rosa a měl jsem kompletně mokré nohy. Nahoře jsem navíc nemohl najít tu správnou cestu, protože vyšlapaná pěšinka se mi ztratila. Evokovalo mi to moji fotku z ročníku 2017, kdy jsem viděl vyjeté koleje a říkal jsem si, jak čelo vědělo, kudy jet.

Teď už jsem věděl. Čelo to nevědělo a prostě se prodíralo trávou.

V lesích tu bývá obvykle pusto a prázdno. Ráno jsem ale potkal jednoho myslivce a jednoho cikána na borůvkách. Na místní poměry dost Václavák.

🐐 Kozí kameň

Nervózně jsem očekával, kdy zabočím na Kozí Kameň, vedle Magury druhý slavný kopec tohoto směru. Cítil jsem se obrněný proti čemukoliv, co by mě Kopka poslal.

Prudké to bylo. Možná lehce méně než Magura, ale ani čůrek potu mě nezastavil. Systematicky jsem postupoval vzhůru, jen tretry mi prokluzovaly na sypkém kamení. Nahoře jsem myslel, že mám hotovo, ale přepadl mě ouha moment. Tentokrát nebyla těžkost kopce v tom, jak se dostat nahoru, ale v tom, jak se dostat dolů.

Z Kozího kameňe to je prasárna. Úzká pěšina kolem vysoké trávy. Nic tam není vidět, takže jsem to dolů tlačil. A tlačil jsem to opravdu hodně dlouho. Nebavilo mě to, dlouhé to bylo a tretry jsem měl plné lučních kytek. Nutit někoho tlačit z kopce je čirá zlomyslnost.

Nakonec se to ale zlomilo a sestoupil jsem do známého údolí. Cítil jsem, že v pokoření Hrešné mi nic nebrání.

🍕 Hledání žvance

Kopec nad Hornádem mám rád a jede se tam krásně. Potkal jsem i pár cyklistů. Ve studánce doplnil vodu, protože bylo teplo.

Dál, kolem Spišské Nové Vsi se otevíralo rozsáhlé přerušení zákazů. Jestli to tu kluci dobře vychytali a jeli v noci…

Víc než to mě trápilo nalezení otevřeného obchodu. Byla nedělo a všechno bylo zavřené. Nechtěl jsem stavět ve Spišské Nové Vsi ve velkém supermarketu. Ani jsem nevezl zámek.

Zalehl jsem do hrazdy, rubal a díval jsem kolem sebe. Kde byla dřív polní cesta už postavili cyklostezku.

Nic jsem neobjevil a do města jsem dorazil hladový. Nejdřív jsem si řekl, kašlu na obchod, dám si pizzu, ale jak jsem do jedné vstoupil, vyhodili mě, že ještě nemají otevřeno.

Zajel jsem mimo trasu na benzinku. To byla jistota. Hledání mi už tak sežralo cenný čas. Pumpa byla super. Sehnal jsem tam jak ochucené mléko, jogurt, tak i dobré, sladké pečivo, které jsem si hodil do brašny.

🦾 Jako robot

Pořád mě čekalo několik kopců, takže jsem nemohl ztrácet čas.

Do Tepličky se jede po hnusném asfaltu do kopce. Bylo dost teplo, ale moje adaptace se stále držela a zvládal jsem to. Jen jsem se nějak zapomenul otočit. Nahoře je krásný výhled na Vysoké Tatry.

Při cestě do Poráče mi začaly vadnout nohy, ale nakonec jsem se zapřel a dokázal výkon udržet. Projíždělo se skrz nějaké JZD a chvíli jsem válčil se zámkem u brány. Žádní psy uvnitř nejsou, že?

Nahoře jsem se zastavil u studeného pramene.

Poráčskou dolinu jsem prosvištěl a ze Slovinek jsem stoupal na Krompach. Bral jsem to s jistou dávkou obav. Vzpomínal jsem, jak dlouhý a prudký sjezd to je z druhého směru. Překvapil jsem ale sám sebe a vyjel jsem úplně nahoru bez tlačení! Moje nohy tam vydržely jet 2.8w/kg úplně bez problémů, což byl můj cíl pro první den.

Těch fotek mám málo a bude hůře. Tohle je jediná fotka, kterou jsem si ze severní části Slovenska cvaknul. Krása, že?

Nahoře jsem potkal skupinu lesních cikánů, tentokrát opilých, takže jsem byl rád, že mířím do sjezdu.

V Margecanech mě už dost brněly ruce. Ty sjezdy nebyly jednoduché.

Přemýšlel jsem, že bych se tam někde zastavil a doplnil zdroje, ale nakonec jsem si řekl, že Hrešnou stíhám a snad tam někdo bude.

Podél Velké Lodiny se táhla další série šotolinových cest do mírného kopce, takže jsem makal bez problémů. Nezastavila mě ani cedule s neoficiálním Cpčkem. Věděl jsem, že Hrešnou stíhám a budu moct jet dál do noci. To byl můj cíl a nedokázal jsem myslet na nich jiného.

Přišlo mi, že ten poslední kopec se už ani nemusím snažit a kolo mi samo levitovalo nahoru. Poslední kilometry, více méně z kopce, se mi sice zajídaly, ale cíl dnešního dne se blížil.

🌃 Noční šichta

Na Hrešnou jsem dorazil v 19 hodin, takže jsem měl ještě dvouhodinovou rezervu. Zvládl bych to i z Liptovského Mikuláše, což byl můj původní plán. Tahle znalost se bude hodit, pokud někdy budu chtít prorážet nějaké magické, řekněme sedmidenní bariéry.

Rozhodl jsem, že mám nárok trochu si vydechnout. Zul jsem tretry a objednal si guláš a hranolky. Trávení mi makalo na plné obrátky, takže jsem to s dobrým pocitem všechno foukl rovnou do žaludku. Plánoval jsem jet do té doby, než mě zastaví noční zákaz. Ten byl desítky kilometrů daleko, v cestě mi stály dva brody a bylo jasné, že pojedu hluboko do brzkých ranních hodin.

S elánem a dobrou náladou jsem pokračoval. Od Družstevné jsem opět zalehával do hrazdy. Až do Nové Sedlice to jsou rychlé cesty téměř bez kopců.

Nálada mi zavrzala před Bačkovníkem. Uvědomil jsem si, že jsem ztratil trochu tlaku v zadním plášti. Dofoukl jsem a držel se tam dalších 1000 kilometrů.

🍺 Žebrat se dá kdykoliv

Už jsem nasadil světla. Do Bánského se jede přes jeden z větších kopců. Energie mi odcházela. Zvykl jsem si v noci nejezdit a moc mi to nechutnalo.

Dole v potoce jsem chtěl doplnil vodu. Měl jsem připravené dezinfekční tablety, ale v okolí se válely odpadky a nechtěl jsem nic riskovat.

Proto jsem v další vesnici, v Kamenné Porubě natahoval krk, jestli tam takhle pozdě večer nebude nějaký místní. Nějací dva pánové klábosili u plotu, tak jsem je poprosil o vodu. Vypadali, že jsou v dobré náladě a že přinesou. Voda v jedné lahvi nebyla čirá a trochu jsem se bál, že mi tam nalil pivo. Prý tu vodu vylepšil. Naštěstí to byla jen šťáva.

🌊 Vodou to jen začalo

První brod přes Ondavu jsem přešel úplně v pohodě. Voda sotva nad kolena, nic jiného jsem ani neočekával. To teprve u Laborce to začalo být zajímavé. Nebál bych se říct až legendární.

Věděl jsem, že v Laborci je více vody. Už 2× jsem ho brodil a jednou objížděl. Neočekával jsem problémy. Jak jsem se na to jednou vykašlal, proud byl silný, protože den před závodem hodně pršelo. Proto jsem si k brodu nic nestudoval. Teď bylo sucho, co mi mohlo hrozit?

Vstoupil jsem do vody. Nořil jsem se níž a níž až jsem si řekl stop! Vrátil jsem se na břeh, kolo tam nechal a svlékl jsem. Byla tma a chtěl jsem cestu nejdřív prozkoumat, abych tam nezahučel. Nořil jsem se hloub a hloub, až jsem měl vodu až po prsa. Tak tohle ne! Mohlo to být nebezpečné.

V noci jsem tam nechtěl riskovat. Řekl jsem si – času mám dost, o nic nejde, prostě to objedu. Tím to ale neskončilo. Tím to teprve začalo!

👨‍🌾 Lidský kombajn

Objížďka trvá zhruba 45 minut. Podle pravidel mohu brod objet, ale musím dojet na oba břehy.

Z druhé strany vede trasa po poli. Letos cesta chyběla. Když tam před léty byly vysázené brambory, jelo se tam v pohodě. Teď tam bylo něco, co mi kluci říkali, že je uschlá řepka. Byla vyšší než já. Mezi ní byl rostl obrovský heřmánek (?).

Jak jsem řekl, cesta tam nebyla. Bývala tam, ale nebyla. Jezdil jsem tam a zpátky, ale trasa prostě vedla skrz neprostupné křoví. Co teď? Nezmohl jsem se na nic jiného než na hrubou sílu. Rozhodl jsem se udělat průsek.

Vybral jsem si místo a šel rovně. Dělal jsem se velkým, abych pokácel co nejvíce plodin. Došel jsem až k zarostlé cestě uvnitř pole, která vznikla že, že tam projel traktor. To mi otevíralo možnosti. Jakmile jsem provedl základní průsek, začal jsem tím tahat kolo. Do něj se mi namotávala řepka a heřmánek, ten byl úplně nejhorší, protože byl pevný a nemohl jsem ho prorazit.

Do toho mě zrazovaly tretry. Byl jsem s nimi nespokojený už od Vizovic. Při nadměrném chození se mi totiž povolovalo boa kolečko. Nemluvně o tom, že na každé botě bylo jen jedno a nedalo se to normálně dotáhnout. V tom poli se mi několikrát stalo, že se mi tretra vyzula. To jsem si říkal, jak ušetřím a místo Reconů 3.0 jsem si koupil Recon 2.0. Chyba! S trojkou jsem takové problémy neměl.

Postupoval jsem nesmírně pomalu a byl jsem hrozně naštvaný. Já to totiž celé musel absolvovat 2x. U toho jsem z kola obíral řepku, která mi lezla do kladek a do kazety. Jakmile jsem došel k brodu, zase jsem to otočil a prosekával jsem se zpátky. Naprostá zkáza. Bál jsem, jestli jsem si z kolem něco neudělal, když jsem ho používal jako beranidlo.

🗯️ Jak závodníci přicházejí o iluze

Veškerá vůle jet nonstop k zákazu zmizela. Objíždění brodu a prosekávání se skrz pole mě zlomilo. Dva dny jsem si Míle užíval. Teď jsem byl na dně. Během dvou hodin.

V druhé vesnici jsem si našel vhodné místo a zalehnul. Nemělo cenu se plahočit dát, nějakou regeneraci jsem potřeboval. Byla tam jen betonová základna bez střechy, ale mě to stačilo. Měl jsem tak málo energie, že jsem si ani nenafoukl karimatku.

Byly 3 hodiny ráno a já v Trnavě při Laborci usínal frustrovaný a nešťastný. Takhle jsem si to teda nepředstavoval.