Den #7 Jak jsem se znovuzrodil

Strach z medvědů už ze mě dávno spadl. Nechci nebezpečí zlehčovat a neberu ho na lehkou váhu. Z velkých šelem je dobré mít respekt. Už mě ale nestravuje ten živelný strach, který by mi šeptal, že mě nějaký macek sežere ve spaní. I proto jsem měl krásné sny.

Probudil jsem se netušíc, že něco důležitého se změnilo. Budíka jsem měl na 5:30, abych se ještě stihl nasnídat a složit nafukovací karimatku. I když jsem ji naschvál vezl ve velké brašně, abych z ní nemusel při balení vypustit veškerý vzduch, byla to otrava.

Snad poprvé na Mílích jsem vstával až za světla. Bezpečí před medvědy je vykoupené možným nebezpečím před lidmi. Normálně si najdu postel až za tmy a vstávám ještě před rozednění. I když jsem byl krytý hustým křovím, byl jsem na očích.

💩 Úspěchy na všech frontách

Když jsem si mazal zadek ochranným krémem, zarazil jsem se. Na dotek nebolel. Ještě včera to byla do ruda rozpálená škára, která byla citlivá jak křídlo motýla. Stačila jedna noc, aby se mi inkubovala nová vrstva hrubé kůže, která mě chránila před otlačeninami. Druhá vrstva kraťasů už nebyla potřeba.

Rychle jsem do sebe vecpal pizzu ze včerejška. Přišlo mi, že do mě leze nějak lehčeji a že bych si klidně dal i nášup. Doplnil jsem se ještě nějakou tyčinku, ale bude to chtít nakoupit.

A co bylo úplně nejlepší, usmálo se na mě štěstí a měl jsem nejlepší 💩 v dosavadním průběhu závodu. Nebudu do vás tlačit detaily, ale věřte mi, že fekální příhody hrály na letošních Mílích důležitou roli, a ještě se jim budeme podrobně věnovat.

🏔️ Magura

Dál ale od hoven a zpět ke kolu. Před sebou jsem měl bájnou Maguru. Pokud se kolem Mílí už nějakou dobu pohybujete, pravděpodobně ji alespoň podle vyprávění znáte. Já zatím neměl tu čest ji navštívit. Když se každý rok mění směr závodu, většina trasy zůstává stejná. Pouze při směru na Slovensko se najíždí dva neblaze proslulé kopce.

Passo de Magura, královna hor, bořitelka nadějí, ničitelka snů, prudká tak, že vás bolí za krkem jen se tam podívat. Musím se přiznat – myslel jsem, že to jsou takové silácké řeči. Spousta míst na Mílích je těžká. Beru to jako takový mílařský folklor – kdo nenadává na Maguru, není Mílař. Musím ale říct, Magura je KURVA TĚŽKÁ!!!

Vlastně ani nevím, jak to popsat. Když mi o Maguře někdo vyprávěl, nedokázal jsem ho brát vážně. Myslel jsem si, že tam prostě přijdu, vytlačím kolo a jedu dál. Jenže ono je to tak prudké, že jsem měl problém vůbec udělat krok. Možné jste moje kolo viděli – zas tolik zavazadel tam nebylo. A stejně se mi několikrát stalo, že jsem se málem s ním zvrátil dolů. Držel jsem se ve středu cesty, občas se mi noha šmikla do díry vedle a zoufala jsem se propadal dolů. Vůbec si nedokážu představit, jak to někdo dává na těžko.

Podle Stravy má stoupání sklon 21,5 % a do nějakých 40 minut jsem to dal. Nejvtipnější je, že ve skutečnosti jde o Maguru Malou.

A dál už to šlo jen dobře. Jakmile jsem tu zeď vyšplhal, užíval jsem si fajnovou jízdu v terénu. Na rukách jsem cítil, že už nějakou práci odvedly.

Aby toho nebylo málo, zregenerovala mi další součástka - krk mě vůbec nebolel, ani ve sjezdech. Díval jsem se do všech směrů bez bolesti. V tomhle je to Slovensko skvělé. V Čechách jsem se zdrchal a stačil jediný pořádný spánek, aby se ze mě stal úplně nový člověk. Trochu jsem se bál, abych po druhém spánku třeba nezboštěl.

Pár záběrů Tomášů na Maguře, na videu to vypadá v pohodě 😅

🛒 Řeklo si o to

Ptáte se, jestli jsem včera mohl ten zákaz projet? Mohl! Na mapě to není vidět, ale na jednom kopci byla krásná útulna. Tam by se dalo pohodlně vyspat. To jsem ale samozřejmě nemohl vědět. Přejetí celého zákazu mi nakonec trvalo 2 hodiny a pět minut.

Hned v první vesnici, v Kaniance, jsem se zastavil v obchodě. To jsem potřeboval. Cítil jsem, že mám vítr v plachtách. Nohám se chtělo jet dál, trávení už se rozeběhlo a chtělo, abych to tam posílal po lopatách. A já neváhal!

Udělal jsem obrovský nákup a do bidonů nalil 2 litry coly. Při mojí hostině mě dokázal identifikovat nějaký pán, který prý hostil i pár Mílařů a popřál mi hodně štěstí.

🛣️ Mezi kopci

Zalehl jsem do hrazdy a svištěl po rovince. Asfalt střídal asfalt, vesnice střídala vesnici. Ruce si mohly odpočinout a díky vysokým podložkám mě záda nebolela. Svým způsobem jsem spěchal a u toho relaxoval ležmo.

Rychle jsem se dostal pod další kopec. Našel jsem rozumné tempo a watty tam padaly bez větší námahy. Mně to normálně jelo! Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě včera jsem se pohyboval na hranici vyčerpání a teď tohle?

Brzo jsem začal sjížděl dolů. Kolem to vypadalo, že se tam prohnala velká voda. Považoval jsem za štěstí, že jsem u toho nebyl. Největší výzvou bylo projet širší koryto nebo kaluž.

Dole jsem se znovu napojil na silnici a rubal kilometry zalehnutý v hrazdě. Na Slovensku se vyplácela mnohem více než u nás. Těch silničních přejezdů mezi kopci tu je mnohem více. Turčianskými Teplicemi jsem jel prolétl. Proč se zastavovat, když mi to jede?

V Čremošné začínal další zákaz. Bylo pozdní ráno, takže se mě netýkal. Důležitý pro mě byl z jiného důvodu. Jestli sem včera dojeli Tomášové, měli na mě náskok zhruba 4 a půl hodiny. A to nebylo málo.

🧭 Jenže!

Dělal jsem v hlavě nějaké další kalkulace. Potřeboval jsem vědět, kam až musím dnes dojet. Zatímco včerejší prokaučovaný zákaz se ještě dal překousnout, existuje úsek ještě mnohem důležitější. Naprosto rozhodujícím faktorem celého závodu je dobývání Hrešné.

Za Hrešnou se rozprostírá zhruba 100 relativně rovinatých a jezdivých kilometrů, které je možné projet v noci. Kdo to večer nestihne, přijde o neskutečné množství času. A to jsem si nemohl dovolit.

Můj původní plán počítal s tím, že první ráno budu vstávat u Homolky za prvním slovenským zákazem a dojedu do Liptovského Mikuláše. Další den jsem měl projet za Hrešnou. Na tom jsem svojí kalkulaci postavil.

Hrubým výpočtem – chtěl jsem se dostat minimálně do Liptovského Mikuláše, ideálně kdybych to stihl až do Svarína, abych měl nějakou rezervu.

To ale nebylo všechno. Zákazová matematika je neúprosná. Může se stát, že Tomáše zastaví zákazy těsně před Novou Sedlicí a já je budu moct přes noc dojet. Čtyřhodinový náskok zmizí jak pára nad hrncem. Ještě nic nebylo ztracené, a proto jsem spěchal na Krížnou.

🔌 Časy se mění

Obrovskou radost jsem měl z dalšího 💩 v zatáčce. Ono se to nezná, ale rozjeté trávení mi neskutečně pomáhalo. Jakmile se tam udělalo místo, posílal jsem tam dalších chody jako hobit po návštěvě hladomorny.

V nohách byla síla! Když nepočítám Mílařskou zkratku svahem, tak až ke Kráľově Studni jsem to celé v pohodě vyšlapal. Nespěchal jsem ale tolik, abych nemohl ztratit pár slov s místními cyklisty.

Kolem Krížné byly davy, hlavně s e-koly. Za poslední roky se to tam hodně změnilo. O zdraví některých jedinců jsem se bál. Vypadali podobně, jako by vás první den v autoškole vzali na dálnici.

Mnohem těžší než jízda nahoru byla jízda dolů. Z Krížné je to velmi dlouhé a v některých pasážích jsem musel odpočívat.

Nejvíc citu jsem ztrácel v pravém palci a obával jsem se následků, jestli s tím mám jet celých 2020 mil. I teď v době psaní článku, více než měsíc po závodě, se mi citlivost obnovila tak na 50 %.

Nicméně nakonec se cesta změnila spíš v šotolinu a už to bylo mnohem lepší. Rychle jsem se posunoval dál.

🌞 Homo Mílařus

V Liptovské Revúci jsem někde na baru poprosil o vodu. Měl jsem pocit, že jsem omylem vpadl na svatbu, ale nikdo neprotestoval.

Znovu se mi vyplatila hrazda, protože mě čekal delší silniční úsek a krásně se mi odpočívalo. Vůbec jsem nezastavoval v žádných obchodech. Moje předchozí pauzy nebyly o tom, že bych neměl co jíst, ale že jsem neměl na nich chuť a hledal jsem výmluvy.

Za Liptovskou Osadou se jelo po novém úseku. Myslím, že se to zjednodušilo a přibyl nějaký asfalt.

S polednem se oteplovalo, ale zchladil jsem se v potoce a až takový problém to nebyl. Myslím, že jsem si v české části vybudoval adaptaci na slunce a teď jsem se klidně zapotil. Celkově mi přišlo, že jsem se konečně dostal do nějakého tempa a těch 1000 kilometrů jsem potřeboval na to, abych se zahřál. Cítil jsem, že se ze mě stává nový druh člověka. Homo Mílařus!

Sjel jsem do Železné a blížil jsem se k dalšímu kopci. Točil jsem jako robot. Užíval jsem si krásnou přírodu, zapomněl jsem, že jedu nějaký závod a bylo mi hej. Další kopec jsem měl navíc najetý, protože jsem si ho vyzkoušel loni při cestě na West Carpatian Challenge.

⛽ Poslední bageta

Od Liptovských Klačan se jede v podhůří Nízkých Tater. Jsou to takové nevděčné cestičky, protože to nejde ani hory ani nížiny. Nejsou úplně jednoduché, ale já se je naučil mít rád.

Sice ze mě lil pot, protože tam není moc stromů, ale bez větších problémů jsem dojel až do Liptovského Hrádku. Bylo sotva 7 hodin večer, takže jsem plnil plán s velkou rezervou.

Zašel jsem si na benzinku, abych doplnil zásobu baget. Bohužel neměli, takže jsem sbalil jen nějaké tyčinky a ledový čaj.

Počítal jsem ale s tím, že za Kráľovou Lehotou je takový bar/bufet, kde úplně v nejhorším půjdou sehnat alespoň brambůrky. Nakonec jsem tam sehnal nejen ty, ale v lednici prý měli i poslední bagetu. Doufal jsem, že tam neleží moc dlouho.

Ve Svaríně jsem našel luxusní přístřešek. Byl sice hned u silnice, ale měl do půli těla zdi, takže jsem tam nebyl vidět. Z druhé strany na mě sice koukaly nějaké paní, co venčily psy, ale moc jsem je nezajímal.

Se svým výkonem jsem byl nadmíru spokojený. Možná nejvíc spokojený jsem byl z toho, že jsem spokojený. Našel jsem rytmus, Míle se mi líbily, bavilo mě to a cítil jsem se, jako bych vyrazil první den.

Na zítra jsem měl velké plány. Musel jsem zdolat Hrešnou ještě před večerem a nonstop jízdou se vrátit do hry. Zvládnu to?