Den #4 Jak jsem málem zaváhal

Budík se rozezněl uprostřed noci. Se slepenými víčky jsem nahmatal telefon v tretře a pohybem prstu zastavil ten nepříjemný orchestr. Bez další externí motivace jsem přešel do režimu vstávání. I když jsem se na Mílích budil teprve podruhé, metodicky jsem následoval stanovený postup.

Ze všeho nejtěžší bylo začít se soukáním se ven. Objektivně sice velká zima nepanovala, ale já jsem se považoval za velmi teplomilnou larvu. Na noc jsem odkládal zpocené kraťasy se šlemi, takže ráno jsem sundával dres, abych je na sebe navlékl. Nezačínal jsem tudíž s oblékáním, ale se svlékáním.

Jelikož bylo krátce po třetí ranní, nebál jsem se, že by mě někdo nachytal s holým zadkem a v klidu si ho namazal hustým krémem od Squirtu. To mi vydrží celý den.

Abych zbytečně neklepal kosu, nahodil jsem i bundu a přendal věci ze svého polštáře, a brašny v jednom, do podsedlovky. Včera večer neuvědomil, že spím i na bavorských vdolečcích. Pro jejich konzistenci jsem si je nechal pouze jako záložní jídlo.

Nasoukal jsem všechny krémy a elektroniku do horní brašny a pomocí několika zasvícení jsem zkontroloval, že nic nenechávám na pospas divé zvěři. Navigaci jsem zapnul ve 3:36, což znamenalo, že jsem se nehýbal 4 a půl hodiny.

Lázeňské pobyt v mílařských podmínkách

Snažil jsem se dát tělu péči. Když jsem šel na kutě, nehrnul jsem se hned do spacáku. Před spaním jsem se vždycky najedl, namazal zadek nočním krémem, nohy regeneračním krémem a ještě si navlékal kompresní návleky. Doufal jsem, že na dlouhé trase se to vyplatí.

Přesto mi ten den na mojí rutině něco nesedělo. Až později mi došlo, že jsem si špatně spočítal čas na vstávání. Spal jsem o hodinu déle, než jsem chtěl. Když je hlava unavené, lehce udělá chybu. Měl jsem si v mobilu nastavit minutku na 3 hodiny a nezatěžovat se zbytečnými výpočty. Škoda byla napáchána a já jen doufal, že nohy mi to oplatí zvýšeným množstvím otáček.

Jel jsem ještě nocí. Zadek mi od včera silně protestoval. Neustálý tlak sedla mi rozedřel kůži a ta nebyla schopná během krátkého spánku zregenerovat. Nejhorší to ale nebylo na konci dne, trpěl jsem především na začátku. Nervy si zvyknout na pohodlí, a proti návratu k sezení silně protestují. Zadek je třeba osedět a uvést do provozního stavu. Abych mu trochu pomohl, nasadil jsem ráno druhou kraťasovou vložku. To byl pocit. Nevím, jestli by mi to výrobci kraťasů schválili, ale mně to fungovalo.

Jakmile se mi vyronila první potní kapka, sundal jsem bundu a dál jsem jel s návleky. Dres, pro který jsem nakonec rozhodl, byl relativně teplý a zimou jsem netrpěl. Vlastně celé Míle mi bunda většinou odpočívala v kapce.

Hlavně neskončit v jámě

Tělo už protestovalo a zkoušelo na mě různé triky, jak mě zastavit. Nedal jsem se a skoro každý kopec poctivě vyjížděl. Nechtěl jsem si ošlapat svoje mosazné kufry.

Největší krize na mě přišla za Karłówem, kde mě zbrzdily popadané stromy. Pocitově jich bylo více než předloni. Dost bezmocně jsem vláčel kolo. Vůle spěchat v této části výrazně oslabovala. Cítil jsem se pomalý. Jakmile jsem se ale napojil na silnici, která mě dlouhým stoupáním dovedla do Orliček, měl jsem v podstatě vyhráno.

Orlické hory letos opět doznaly změn a byly o něco málo lehčí než předminulý ročník. Bohužel s tím padl i můj zdroj vody, se kterým jsem původně počítal. Doufal jsem, že prostě na něco narazím. Míle jsou hodně o náhoda. Za Velkou Deštnou jsem se ale mohl spolehnout jen na vyschlé hrdlo.

Živou duši jsem téměř nepotkal a v 8 ráno jsem už sjížděl z hor kolem nespočtu pohraničních bunkrů. Před Kláštercem, kde jsem chtěl doplnit zásoby, mi v cestě stála jediná překážka. Pěšina kolem Orlice.

I když se v technických schopnostech stále zlepšuji, zkoušet štěstí kolem strmého srázu se mi moc nechce, a proto jsem jel maximálně opatrně. Rozrostlá vegetace to udělala ještě těžší. Vlastně je to zajímavá zkušenost. Spousta míst, kde jsem najížděl trasu a trénoval, byla v červnu mnohem více jezdivá, protože jsem viděl, kam jedu. Kopřivy udělají hodně.

Asi nejrizikovější místo je pěšinka, jejíž kus se sesunul. Z kola to není moc vidět, ale já si to místo dobře pamatuji. Z pozdějších výpovědí jsem se dozvěděl, že Tomáš Novotný se tam někde zřítil a já podezřívám právě ten kus chybějící cesty.

Živá voda v Petrovicích

Balíček v kláštereckém z-boxu jsem v podstatě nepotřeboval. Dojel jsem tam za dne a hned vedle byl obchod. Vybrat jsem si ho chtěl tak jako tak a možná by to bylo rychlejší, než si něco vybírat na pultu. Jenže jsem narazil na zajímavý technický problém. Zásilku jsem v telefonu viděl jako adresát a ne jako příjemce. Když se dělaly velké produktové rozhodnutí v Zásilkovně, asi nikdo nemyslel na to, že adresát může být stejný jako odesílatel. Řešit to někde na supportu jsem nehodlal, takže jsem si skočil do obchodu a jeden balíček prostě odepsal.

Takhle vypadala příjezdová tabule na konci. Pohostili byste u sebe stovku cyklistů?

V Petrovicích jsem se ocitl až po desáté. Trochu pozdě na to, že jsem tam chtěl spát. Nenechal jsem se ale zviklat, protože jsem věděl, že Míra a jeho neoficiální CP 1,9 mě dá do kupy:

Časově to nebylo tak zlé. Milan trochu poodjel, ale na Tomáše jsem měl ještě rozumnou ztrátu.
Míra mi dal „peptalk“, že společnou jízdou se uženou a já si ušetřím dost sil na později.
Dostal jsem meloun a česnečku + sekanou na cestu.
Strávil jsem v Petrovicích 40 minut a vůbec se mi nechtělo dál. Jako každému.
Pozoroval jsem triatlonisty, jel se tu nějaký závod. Možná jsem se k nim mohl přidat, když jsem měl taky hrazdu…

Nový cíl

Dnešní den nebyl jen o druhém Cpčku. Do dynamiky závodu mohlo výrazně promluvit počasí. Večer se měly přehnat silné bouřky. Pokud stihnu dojet do té doby do CP2, odpočinu si a spokojeně budu chrumkat smažený sýr za zvuku krup. Pokud to nestihnu, přijedu zmáčený a nespokojený.

Rozloučil jsem se a soustředil se na nový cíl. Dojet do CP2 suchou nohou. Míra říkal, že stačí dojet na Paprsek a dál tu bouřku zastaví hory.

Za Mladkovem se opět trochu měnila trasa. Žádné šílenosti, jen se přidal jeden trail, takže vlastně spokojenost. Při stoupání mi začalo lehce pršet, ale nebylo to ani tolik, abych vytahoval bundu.

Jelo se mi skvěle. I prudké kopce, na asfaltu i na trávě, jsem poctivě točil. Vyrušil jsem nějakou skupinku turistů, která se za Lipkou usadila přímo na cestě. Povídali, že by je vůbec nenapadlo, že tudy někdo pojede na kole. Jestli jsem nezabloudil nebo tak.

V Horní Moravě jsem se opláchl u pramene a stoupal na Kraličák. Nahoře mě občas sejmula nějaká přeháňka, foukalo, ale pořád to bylo v normě. Obloha už byla dost černá a naznačovala, že přijde nějaká nepříjemnost.

Není cesty zpět

U Sedmi cest je přístřešek, kde jsem si chtěl krátce rozmyslet. co dál. Déšť bych asi projel, ale v dálce se ozýval hrom. Chvilku jsem se dokonce chlácholil myšlenku, že bych tady počkal, až se to přežene… Třeba to bude jen krátké a nebudu zlitý až k patám. Naštěstí se zavčas přihlásil ke slovu zdravý (?) rozum a vyrazil jsem. Byl jsem jen minutu v prudkém sjezdu a spustil se liják.

Byla to konevní záležitost. Skoro nic jsem neviděl, jak mi kapky bombardovaly brýle. Okamžitě jsem v nohách cítil sílu a spěchal jsem do Cpčka ještě rychleji. Byl jsem ve svém živlu. Nemusel jsem se vůbec krotit, protože jsem valil po štěrkových cestách a zrak jsem tolik nepotřeboval.

Ještě za deště jsem ale zahnul do hlubšího lesa a tam už to taková pohádka nebyla. Jede se tam po úzké pěšině s velkou zásobou teď už mokrých a kluzkých kořenů. Nemluvně k tom, jak na mě z vegetace padala voda, když jsem se jí prodíral. Tohle můj postup rozhodně zpomalilo, a proto jsem tajně doufal, že nejsem jediný, kdo se do toho dostal.

Pár hodin takhle pršelo. Když skončilo, paradoxně mi to zhoršilo náladu. Přišel jsem o ten adrenalin, že bojuju s nevyzpytatelnou přírodou. Proto mě to asi ani kolem Smrku moc nebavilo. Bál jsem se, jaký bude stav místních bažin a jestli je deště moc nezasytily. Moje obavy byly zbytečné. Dlouhotrvající sucho na mělo destruktivní vliv a všechny jsem projel bez sesednutí.

Z Brousku dolů do Františkova to šlo celkem rychle. Pod obloukem jsem se ocitl v 19:40. Cesta z Hranic mi trvala 3 dny a 4 hodiny. Proti předloňsku jsem se zlepšil o 20 hodin 😎 Co bylo nejdůležitější, po 24 hodinách samoty jsem znovu spatřil všechny Tomáše. Milana jsem sice nestihl, ale Cpčko opustil teprve před 5 minutami! Pokud se dokážu rychle vzpamatovat a vyřídit veškerý svůj Cpčkový plán, mohl jsem se držet v závěsu.

Co říct s mozkovou mlhou? Snad že snadný prostě není.

Kdo dá nejrychlejší depo?

Věděl jsem, že pobyt na Cpčko se lehce protáhne. Minimalismus jsem se držel nejen ve svých brašnách, ale i v krabicích, které jsem si na checkpointy poslal. Obsah jsem si rozdělil na obrovské pytlíky, kde jeden jsem měl kompletně vyprázdnit a na druhý jsem vůbec neměl šáhnout, pokud mi nic nebude chybět. Byl tam jen pro případy, že se něco totálně posere.

Po více než třech dnech vytrvalé jízdy se moje myšlenky ocitly v mlze a všechna rozhodnutí ze mě lezla zpomaleným tempem. Měl jsem si udělat nějaký seznam, který by byl mým vodítkem na precizní průchod Cpčkem.

První věc – musel jsem se najíst. Potřeboval jsem kalorie, a pro ty jsem byl ochotný obětovat nějaký čas. Dal jsem si česnečku, rajskou a smažený sýr s hranolkama. Moje trávení na tom nebylo dobře. Dvě hlavní jídla bych nedal.

U stolu jsem narazil na harcovníky z Moravia Divide. Jestli si pamatujete, jak jsem si stěžoval, že mě na úvodním singletrailu někdo zdržoval … šťastně jsme se potkali. Každopádně jsem se dozvěděl, že Milan si od místního bikera půjčil novou baterii a nabíječku do přehazovačky, takže mohl bez problémů svištět dál. Ale já mu rozhodně nic půjčovat neměl, protože to prý vrací v pytlíku od strouhanky.

Byla to zvláštní situace. Normálně je CP2 polovina tratě. Teď jsem byl teprve ve čtvrtině. Na projeté kilometry a kolik toho zbývá jsem ale nemyslel. Soustředil jsem se prostě vždy na ten další kousíček, který mě čekal. Že těch kousíčků bude hodně, byla věc druhá.

Zpátky ale k jídlu. Ta večeře se do mě nechtěla vejít. Dokonce jsem ji dojídal na třikrát. A vlastně se ani nedivím. Za celou dobu mě příroda ani jednou zavolala a dokonce ani keramická mísa svým pohodlím nevyvolala toužebné uvolnění. Síla nohou nebyla úzkým hrdlem mého výkonu. Bylo to jídlo a jeho dostatečný přísun.

Nakonec jsem udělal následující:

Vyměnil jsem řetěz.
Doplnil jsem jídlo.
Umyl kolo.
Umyl sebe.
Doplnil kofolu.
Vyměnil jsem jednu powerbanku a USB-C kabel, který nevydržel chlapské zacházení.
Nabil si všechno na 100 %.
Prohlédl jsem si dojezdové časy.
Přidal do své výbavy nafukovací karimatku.

Co bych ještě chtěl zmínit, tak od CP1 všichni říkali, jaká je za námi díra. Jenže hodinu po mě dorazil Matěj Činčera. Vlastně mi přišlo, že jeho příjezd pořádně nikdo nezaznamenal. Já nečekal, že má někdo přijet, takže mi ani nedošlo, že je to závodník. A přitom předvedl naprosto úžasný výkon! Škoda, že v polovině končil.

Padá noc

Měl jsem tajný sen, že za hodinu bych mohl znovu vyrazit na trasu. Částečně do neznáma, protože v tomhle směru jsem závod ještě nikdy nejel. Nicméně zrovna úsek až do Vizovic jsem měl projetý v rámci tréninku a doufal jsem, že to bude rychlé. Pobyt na Cpčku pro mě byl důležitý z psychologického pohledu. Snažil jsem se naladit na dobrou náladu, kterou jsem zde před dvěma lety získal a z těch pocitů něco vytěžit. Proto mi nešlo jen o rychlost. Chtěl jsem vyrazit s pozitivní náladou.

Celý pobyt mi zabral 2 hodiny a 5 minut. Tomášové opustili zázemí o 12 minut dříve, Milan o 2 hodiny.

Už se stmívalo. Do navigace jsem si naklikal extrémně důležitou etapu na Slovensko. Jestli se mi všechno podaří, smažu všechny náskoky jako mávnutím kouzelného proutku. Stačilo k tomu jediné, dorazit během druhé noci do Trenčína. Tam nás všechny zastaví první medvědí zákaz. Věřil jsem, že je to možné.

V noci jsem chtěl dojet až někam za Dlouhé Stráně. První kopec do Koutů jsem držel perfektní rytmus, dokonce jsem předjel Tomášovskou skupinu a na chvíli se ocitl na druhé pozici. Následně se můj postup výrazně zpomalil. Kopec na Dlouhé stráně začíná strmým výstupem, kde jsem kolo tlačil, a kde jsem bojoval s každým krokem. Točit nohy mi ještě šlo, ale pro tenhle typ pohybu jako bych neměl vlohy. I proto jsem za sebou viděl světýlka, která se pomalu přibližovala.

Nakonec mě ale nepředjeli proto, že bych byl moc pomalý. Já bych nejspíše jejich tempo dorovnal, pokud bych měl motivaci, příroda mě ale konečně zavolala! Takže jsem je nechal tlačit a já si našel místečko ve svahu … a tlačil jiným způsobem. 💩😍.

Ten kopec nás vydrtil tak, že jsme daleko nedojeli. Tomáše jsem viděl, jak se balí do spacáků a já se položil v dalším přístřešku. Byl jsem strašně unavený a bál jsem se, že další stoupání by bylo neproduktivní. Už bylo po půlnoci, takže na trochu spánku nárok měl. Obával jsem se, že dojezd na Slovensko v rozumném čas je spíše zbožné přání. O tom ale víra je.

Oficiální fotogalerie