Den #3 Jak jsem litoval, že nemám větší žaludek

Ráno mě probudil Milanův střed. Respektive akce kolem jeho výměny. Už vlastně nevím, na kolik hodin jsem si nastavil budík. Když se ale ozýval v táboře ruch, bral jsem to jako znamení, že je třeba vstávat.

Pokusil jsem se ještě znárodnit pár kousků jídla a sbalil jsem si elektroniku, kterou mi přes noc nabíjel generátor. Navigaci jsem měl asi na 80 %, protože super novinkou modelu 540 je, že při nabíjení se automaticky zapne. Jak jsem později zjistil, dá se pak hned vypnout a nabíjení pokračuje, ale včera jsem byl tak unavený, že jsem na to nemyslel. Nepředpokládal jsem ale, že bych měl s energií problém. Do CP dvojky jsem to měl i při pesimistickém scénáři jednu noc.

Tomášové Fabián a Hadámek mluvili o vstávání v 6 nebo 7. Jen ať si dáchnou. Přesně o páté vyjel Tomáš Novotný a s Milanem jsme chtěli okamžitě vyrazit. Několikrát jsem odpovídal na otázku, že opravdu mám všechno. Už už jsem chtěl vystartovat, když jsem si vzpomenul, že nemám tracker! Za 5 minut po Tomášovi jsme byly na trase (a ujistili se, že jsme zapnuly záznam). Na Cpčku jsem dohromady strávil 4 a půl hodiny a ocitl jsem se půl hodinu za plánem 😱

Se žlutým trikotem

Jelikož můj master-plán počítal s celkovým časem 6 dní a 22 hodin, měl jsem hodně napnutý časový rozpočet. Následující úsek jsem si letos tréninkově projel až k Machovskému kříži a uznával jsem, že je těžký. Hodně se tam měnila trasa a obával jsem se, že bude ještě těžší. Abych stihl projel zákazy na Slovensku podle svého plánu, musel jsem dorazit do Petrovic v jednu v noci. Jak se později ukázalo, plán to byl tuze optimistický.

Jednu věc jsme společně opravdu zapomněli. Zapsat si odjezd.

Milan mě poslal dopředu, že si teprve zahřívá nohy. Chvilku jsem poodjel, ale zastavil jsem se v Hejnicích v pekařství. Za celý den jsem navštívil 4. Chtěl jsem si koupit litr coly. Chtěl jsem kofein! Bohužel letos sponzorem Mílí nebyla Pepsi ale Kofola. Aspoň jsem si vzal kus pizzové placky. Moc času jsem tam nespálil a načerpal jsem trochu dobré nálady.

Na stoupání pod Smrk jsem se těšil. Našel jsem rozumné tempo, a dokonce jsem dojel Milana, který řešil problémy s nabíjením přehazovačky, respektive baterie. Využil jsem jeho technických schopností, abych od něj okopíroval tu nejlepší „lajnu“ při vjezdu mezi borůvčí. Začínám chápat, že jednou z velkých dovedností je umět se dívat a rozhodovat, kudy překážku projet.

Před Harrachovem jsem dojel i Tomáše, takže jsem se asi na 10 minut ocitl ve vedení! Zastavil jsem v další pekárně. Lepší než té předchozí! Alespoň tím jsem si to omlouval. Tomáš kolem projížděl, zastavil se, ale když viděl tu frontu … já si říkal, že to půjde rychle. Když každý zákazník vyjmenovával 10 housek a chlebů, protáčel jsem panenky. Těch několik buchet ale za to stálo.

S Tomášem jsme nakonec vystoupali skoro až na Mísečky. Shodli jsme se, že letos to je zábavné, protože vepředu není jeden ultra-mimozemšťan, který by všechny drtil a bylo to docela vyrovnané. Museli jsme si ale přiznat, že to může být částečně tím, že ten ultra-mimozemšťan pořád řeší nějaké trable. Jelikož jsem doma slíbil, že se budu mazat opalovacím krémem, poslal jsem Tomáše dopředu.

Jízda s kuchtíkem

Před Špindlem mě sjel Milan. Dál jsem ho viděl až na Slovensku. Já si ještě ve městě skočil pro vodu, takže jsem ztrácel. Zpětně viděno jsem pořád zastavoval, ale i tak jsem si udržel 94 % pohybu. Co bylo horší, přicházela na mě krize, ze které jsem se nedokázal vymanit. Nejenže mi to nejelo, ale ještě se mi chtělo spát. Dokonce jsem zastavil na zmrzlinu. Naštěstí mě ve stoupání na Dvoračky dojeli vyspinkaní Tomášové, což mi okamžitě dodalo energii.

Prý je ranní srumec taky probudil, a když jsme odjížděli, volali, ať počkáme. Jenže tohle jde při závodě lehce přeslechnout.

Společně jsme sjeli do Pece, ale tam jsme se každý vydali svým směrem. Já navštívil další pekařství (takhle část trasy je jich plná). Voda, koláče a mohl jsem jet dál. Nákup jsem tam trénoval před měsícem.

I když byly sotva třicítky, v teple mi to vůbec nejelo. Snažil jsem se osvěžit u pramene. Ve Švýcarsku jsem se naučil, že pokud to potřebuju, musím se neustále polévat. Nebál jsem se zastavit. Tohle ale nestačilo a cenné minuty mi protékaly mezi prsty. V nohách ještě něco bylo, protože jsem netlačil a na Horní Malou Úpu jsem nějak vyjel.

Dál se jede kousek polskými Krkonošemi. Ptal se mě tam nějaký pán, jestli jede správně na Malou Úpu. Moc jsem mu nedokázal poradit, protože mílařská cesta samozřejmě není nejpřímější. Kousek za ním tlačila kolo jeho paní. Evidentně s ním byla na výletě naposledy. Chvilkové zdržení stačilo, aby mě opět dojeli moji pronásledovatelé. Tomáš Fabián básnil o tom, jak si naplnil housky sýrem nějakým složitým procesem, a že je dobrota. Mohl by vydat mílařskou kuchařku. Hrozně jsem mu záviděl, protože moje koláče mi nějak nejely a byly takové rozblemcané,

Všechno vyždímat

Chvilku jsem s klukama jel. V návratu do Česka nám bránil tak vysoký kopec, že dokonce i Tomáš Hadámek slezl z kola. To prý znamená, že nemá cenu se snažit. Ve sjezdu mi pak ujeli.

Dál už to byla bída. Nebylo dost sil abych jedl za jízdy, takže jsem si koláč snědl na lavičce. Do Královce to je relativně lehký úsek, ale výjezd kolem dolu měl být dnešní třešničkou na dortu. V tom nejhorším jsem se už nedokázal přinutit šlapat a bezmocně jsem kolo tlačil. Moje tělo si už zvyklo na šlapání a každý krok bolel jako čert. V tomhle typu pohybu jsem se cítil jako invalida.

Ve sjezdu mi trochu povolil pud sebezáchovy – i když na rychlosti to nebylo moc znát – ale obešlo se to ale bez zranění. Úsek v Polsku mi přišel hrozně dlouhý, i když cesty vlastně nebyly vůbec špatné a ani žádné dramatické stoupání se nekonalo. Přišel ale na mě hlad a já nic pořádného neměl. Měl jsem chuť na tu Fabiánovic housku, ale nebyl nikde poblíž. Do Teplic to bylo daleko a ani jsem nevěděl, jestli tam bude něco otevřené.

Jako na potvoru se tam jelo po nové části trasy. A to byl problém. Vůbec jsem nerozuměl, proč se tam musím škrábat do kopce, ale i když se mi otevřel úplně nový výhled na Adršpašské skály, pochopil jsem.

Míle čarují

Od Adršpachu jsem cestu znal. Věděl jsem, co mě čeká a chtěl jsem být v Teplicích rychle. Ždímal jsem z nohou watty jak z citrónu.

Po cestě jsem narazil na novinku - samoobslužný bar i s panem hospodářem. Tomášové už se tam osvěžovali a Milan prý odjel před chvíli. Vypil jsem si limču, smetanu do kafe a koupil nějaké medvídky. V hlouby duše jsem ale toužil po nějakém lepším jídle (třeba po housce). Doplnil jsem vodu a frčel dál.

Na silnici na mě mával někdo z dodávky Treku. Ale kdo na mě teprve zamával na náměstí! Chtěl jsem jet rovnou k Vietnamcovi, ale Lada z místní pekárny mě prokoukla pohledem: „Jedeš Míle?“ Zatáhla mě k sobě do krámku, který otevřela, a začala mě hostit. Byla sice na koupališti, ale dostala zprávu, že se blížíme a okamžitě vyrazila na pomoc. Dostával jsem cukrovinky, housky, pití i sladkosti.

Až my to bylo skoro blbé říct, že už nemůžu. Měl jsem plné břicho. Rozhodně jsem cítil, že na další závody budu muset zažívání zlepšit. Dobře znám hlášku o tom, že ultra se rozhodují v jídle. Dosud jsem pořád hledal řešení v tom, co jíst a nutit se k tomu, jíst často. Trávení ale poručit nejde. Když tělo nechce, nelze do něj cpát.

A že to setkání byla náhoda! Já si totiž na Twitteru stěžoval, že jsem se do té pekárny nikdy nedostal, protože jsem vždy přijížděl v nekřesťanskou hodinu. A vlastně to nebyla úplně pravda, protože po přečtení všechno reportů jsem tam byl v roce 2019.

Tuhle událost bych rozhodně nazval jako „trail magic“. Kdyby jen jel o minutu rychleji, tak se nepotkáme a já bych neodjížděl s kapsami plnými housek. Nerad jsem říkal, že musím jet, ale nechtěl jsem, aby se mu kluci příliš vzdálili.

Takhle to vypadalo přesně ve 21 hodin. Pořád kousek od sebe.

Nač se trápit?

Za plánem jsem byl už 3 hodiny, ale chtěl jsem se dostat alespoň do Orliček a někde tam přespat. Co mě však čekalo, se mi jen těžko vyjadřuje. Flájský kanál byl nahrazen něčím novým. Kde byly předtím jezdivé cesty, začal jsem vyjíždět na Honský Špičák přes mraky kořenů po trase MTB Trilogy. V tomhle úseku mě to nebavilo. Navíc jsem se tam jednou položil. Na krátký závod asi dobrý, ale vynakládat velkou sílu abych se převaloval přes kořeny, se mi moc nechtělo. Už se sneslo šero, takže jsem toho moc neviděl.

Jak jsem stoupal pod Božanovský Špičák, přiznal jsem si, že se vyspím ještě před Polskem. Na čas 7 dní je nutné dávat zhruba 240 denně a já jich neměl ani 200. Tohle ale nebyl čas na měření pindíků. Na tahle čísla jsem nejel.

Pokud jsem věděl, že mám dobré místo na spaní a už byla noc, bylo dobré toho využít. Pokud jsem zrovna nebyl naspeedovaný. Jestli budu spát od 11 do 2 nebo od 1 do 4 bylo v podstatě jedno. Nechtěl jsem ale skončit někde uprostřed ničeho a posunovat se hlemýždím tempem.

Filmaři mi prozradili, že na Machovském kříži spí nějaká rodinka. Nakonec jsem do Polska přece jen dojel a uvelebil jsem v prvním přístřešku. Spát jsem chtěl 3 hodiny a vyrážet jsem měl ještě za noci. Na 7 dní to asi nebude, ale pořád se z toho dalo vytřepat něco pěkného.

Oficiální fotogalerie