Michal Ozogán
Odebírat

Den #18 Jak jsem dostal svůj bramborák

Abych stihl Třebeň ještě za světla, musel jsem vstávat před čtvrtou hodinou. Nezaspal jsem ani minutu a bez kňučení jsem se začal balit. Byl jsem rád, že odjíždím takhle brzo, protože neznám posedovou kulturu a nechtěl jsem, aby mě tu vyháněl nějaký myslivec. Ještě by si zkoušel stěžovat, že jsem mu to pivo vypil já.

Dlouho jsem si na posedu nepospal, ale vidina toho, že už to brzo skončí, mě hnala dál. Pomalu jsem opouštěl rituály, které mě držely v chodu a spoléhal jsem se na mílařskou pránu. Vždyť je to jen kousek!

💞 Nepřejícná láska

Za hodinu a půl jsem snídal pod Folmavou. Tohle místo byl ráj, protože benzinka tu byla otevřená 24 hodin denně. Při plánování trasy jsem si poznamenal i čínskou restauraci, ale stejně jsem neměl chuť na „pořádné jídlo“. Mojí největší chutí bylo jet dál. Moji touhu přiživoval i nezvykle silný chlad. Počasí se zhoršovalo.

Cítil jsem se lépe, než když jsem tu jel před dvěma lety a tehdy jsem měl za sebou teprve polovinu kilometrů. Čím si tohle vysvětlit? Moje tělo mělo dostatek času, aby se s námahou srovnalo a teď jsem fungoval v kosmické rovnováze. Byl jsem jako budhistický mnich, co objevil nirvánu. I obsluha bezinky byla ráda, že se tentokrát cítím lépe, protože za mnou nemusela zametat. Bahna bylo letos poskromnu.

Pří stoupání na Čerchov jsem překonával podivný úsek, kde se nově nesmělo jet na kole a museli jsme jít pěšky. Zprvu mi to připadalo úplně zbytečné, protože se v těch místech stejně moc jezdit nedalo. Až když jsem se chtěl konečně rozjet, tak mě ten zákaz jízdy zastavil. Poctivě jsem se protlačil dál a Čerchov obkroužil.

Český Les mám rád. Našel jsem si k němu tu zvláštní lásku, protože mě uchvátil svojí obtížností a nepřejícností. Jel jsem tu na podzim za deště a za zimy a nesmírně jsem si to užíval. Dneska byla půda vyschnutá. Ve větší rychlosti mi bránily popadané stromy na několika místech trasy. Nad těmi jsem jel smířlivě mávl rukou: „No jo, Míle.“

🦫 Bobří překážka

Předpokládal jsem, že se mi průměrná rychlost sníží. To nic nemělo na tom, že jsem překonával jeden úsek za druhým. Díky Vondruškově vyprávění na mě nepřišel splín posledního dne a pořád mě to bavilo. Včera jsem se do toho opřel přespříliš, protože do levé nohy mi vystřelovala bolest. Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout, ale snažil jsem se ji šetřit.

Úplně poslední zastávku jsem si udělal na benzině u Rozvadova. „To nejlepší“ z Českého lesa jsem měl už za sebou a do cíle mi chybělo jen 100 relativně lehkých kilometrů. Moc zásob už jsem ani nekupoval. Nechtěl jsem moc jíst, aby mi ještě zbylo místo na bramboráky.

Až takhle na konci jsem objevil nové, zajímavé palivo. Od rána jsem se cpal polomáčenými a i teď jsem si na cestu vzal rovnou 3 balení. Po většinu závodu jsem se bagetám spíš vyhýbal, ale teď jsem si jednu do zásoby vzal. Co by to byly Míle bez bagety?

Průchod po bobří hrázi

Nedaleké „přírodní jezírko“ už dokonce zakreslili do mapy. Předloni jsem ho objížděl, protože jsem nemohl najít cestu suchou nohou. Letos jsem byl připravený a bez zaváhání jsem prošel po bobří hrázi.

Dál to byly takové příjemné, i když trochu nudné, štěrkové cesty. Vondruška mě pořád zachraňoval a bez většího mentálního vypětí jsem se posunoval dál.

Trasu jsem si dobře pamatoval a poslední velký kopec byla Dyleň. Proti mému odhodlání neměla žádnou šanci a krom závěrečného stoupání se dala krásně vyjet.

Sjel jsem si dolů a naposledy si sednul na zem, abych si snědl bagetu. Jen tak uprostřed ničeho, na kraji cesty. Moje další jídlo budou už bramboráky. Teď už to mělo být jen z kopce.

🥔 Tak, a je to hotové

Když už to vypadalo, že do cíle se v pohodě dovalím, začalo to vypadat zajímavě. Od Lipové se zvedal vítr a v dálce se honily černé mraky. Všiml jsem si, jak se na obzoru z nebes sype voda. Asi trochu zmoknu. Opíral jsem se do pedálů, i když jsem si nebyl jistý, jestli se té spršce ujíždím nebo se naopak přibližuji o to rychleji.

Proti větru mi to vůbec nejelo a takové situaci mě už Vondruška zachránit nedokázal. Dostal jsem do oblasti, kde muselo před chvíli pršet, protože celá krajina byla zmáčená. Jakmile jsem šťouchl do stromu, spadl na mě litr vody. Dešti jsem se sice dokázal vyhnout, ale stejně jsem byl mokrý.

Se zvýšeným úsilím byly závěrečné kilometry těžší, než jsem očekával, ale vysněný oblouk jsem nakonec viděl za zatáčkou. Zdálo se, že přežil vítr.

Mohlo by to vypadat, že dojetí do cíle po takové dardě kilometrů je něco epického a nezapomenutelného. Že emoce srší jak sršni z rozkopnutého hnízda. A při tom je spíše důvod ke smutku. Jakmile projedu obloukem, bude konec. Jasně, budu rád, že si konečně můžu lehnout, ale dobrodružství jako takové už skončilo. Je hotovo. Je rozhodnuto.

Jak jsem vypadal v cíli nejlépe popsal Pepa Dušák:

Ve středu před osmou večer přijíždí sympaťák, opět malé postavy, ani gram váhy navíc, jeho jednobarevné červené triko zdobí bílé oblouky zaschlé soli v podpaží a jeho nohy pak jsou barevná směs opálených míst a zaschlé špíny. Nic ho nebolí, je klidný, s umístěním spokojený.

Když si to vezmete, moc daleko jsem nedojel. Vždyť z Hranic do Třebeně je to méně než 40 kilometrů. Kdybych to jen nebral přes tu okliku… Do Nové Sedlice jsem jel 7 dní, 20 hodin a 19 minut. Do Třebeně jsem jel 9 dní, 5 hodin a 8 minut. Dohromady včetně přestávky v Sedlici to dalo 17 dní, 5 hodin a 9 minut. Docela dlouhý výlet.

Za Milanem Hanykem jsem zaostal 1 den, 9 hodin a 34 minut. Za dvojicí Tomáš Fabián a Pavel Šíp jsem zaostal 1 den, 2 hodiny a 40 minut a celkově jsem obsadil čtvrté místo. Do cíle 2020 mil se dostalo 35 lidí, z toho 32 cyklistů, 1 koloběžkář a 2 chodci.

Zázemí v Třebeni bylo úžasné a chtěl bych poděkovat všem, kteří tam pomáhali. Bramboráků (a koláče) jsem měl tolik, že jsem se druhý den málem pozvracel ve vlaku.

Co bylo zajímavé, v okamžiku dojezdu jsem vlastně neměl žádné historky z trasy. Jako by se mi posledních pár dní vůbec nic nedělo. Částečně to byla pravda. Ta druhá půlka nebyla ta dynamická jako ta první. Vždyť jsem 9 dní v podstatě nikoho neviděl! To se závodí těžko.

Dvojnásobné Míle mi daly novou perspektivu toho, jak si poradit s opravdu dlouhou trasu. Potvrzuje se pravidlo, že vzdálenost není omezení. Vždyť každý, kdo se v Nové Sedlici otočil, dojel! 100% úspěšnost. Tím se nemůže pochlubit ani Author Cup dlouhý sotva 70 kilometrů.

Kdyby se za dva roky znovu závodilo na trase 2000 mil, rozhodně nepojedu. Vlastně si myslím, že jsem to jel poprvé a naposledy. A to není důsledek pozávodních emocích (je už taky skoro listopad) - spíš si ten zážitek chci uchovat jedinečný. O to víc si ho budu vážit. Rozhodně to bude velká výhoda, až se jednou zase vydám na „poloviční“ vzdálenost. Protože teď už to pro mě nebudou Míle. Budou to jen poloviční Míle a ta vzdálenost bude psychologicky mnohem kratší.

🛏️ Po závodě

V posledních větách bych ještě popsal, jak jsem se po závodě cítil a jak obstála výbava.

Co se kola týče:

  • Po dojetí jsem vyměnil střed.
  • Na závodě jsem vyměnil dva páry brzdových destiček.
  • Elektronické řazení jsem poslal na reklamaci a dostal jsem nové. Když jsem se pokoušel o domácí opravu, zjistil jsem, že přehazovačka se rozeběhla, pokud jsem dal na poškozený kontakt něco vodivého – třeba obal od Fidorky.
  • Všechno ostatní fungovalo na výbornou.

Z výbavy jsem použil téměř všechno a myslím, že mi nic zásadního nechybělo, takže z tohoto pohledu to byl úspěch.

S tělem (a duchem) to bylo o něco horší. Tak den nebo dva jsem se cítil relativně dobře. Šlo na mě samozřejmě neudržitelné žraní a spaní, ale nebylo to tak hrozné. Jenže během pár dalších dnů přišla silná degradace. Pronásledovaly mě noční můry, celé dny jsem byl unavený a sotva jsem se hýbal.

Třetí den po Mílích jsem si cvičně skončil na kolo a bylo to utrpení. Měl jsem problém udržet výkon na rovince. Celkově jsem se do kupy dával asi 3 týdny, než jsem dostatečně zregeneroval, abych mohl normálně fungovat. I o tom odpočinku jsem si začal říkat, že je to poněkud dlouhé.

Nejdéle se jako vždy léči nervy na prstech, ale do Vánoc by snad mohlo být vše jako dřív.

Pokud budu chtít do budoucna něco zlepšit, určitě se zaměřím:

  • Adaptaci na teplo a vůbec fungování v něm
  • Výživa v průběhu závodu
  • Déle se udržet v pozitivní náladě

Na bikepackingové závody jsem rozhodně nezanevřel a už na další rok se něco chystá. Něco delšího, a ještě epičtějšího než 2000 mil. Pokud se chcete dozvědět více, určitě se přihlaste k odběru novinek 👇


Tak zase někdy…

Mohlo by vás zajímat

Mapa 2020 Miles Adventure 2023, Den #18 Jak jsem dostal svůj bramborák
175 km
Vzdálenost
3 742 m
Převýšení
15:56
Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

2020 Miles Adventure 2023 🥔

💬 4 komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Avatar
Karel

Karel

Kolik jste spal maximalne za 17 dni?

29. 10. 2023 20:44 |
Michal Ozogán

Michal Ozogán

Na Slovensku byly v některých místech zákazy pohybu v noci od 21.00 do 6.00, takže se dalo vyspat. Neměl jsem to přesně spočítané, ale v jednom dni mi Garmin ukazuje, že jsem usnul ve 21:48 a vzbudil se 5:31, takže skoro 8 hodin. Průměr na celý závod bude někde mezi 4 a 5 hodinami.

30. 10. 2023 6:43
Matej

Matej

Michale, diky ze s nami sdilis svoje dobrodružství. Skvělý pocteni na podzimní večery. At se ti i nadale daří. Doufam ze se nekdy vydas k nam do Skotska pokořit Highland trail 550 ;)

6. 11. 2023 15:11 |
Michal Ozogán

Michal Ozogán

Díky. Do Skotska na Highland Trail 550 mě už to pár let táhne, ale zatím se mi nesešel termín. Tak snad brzy!

6. 11. 2023 17:29