Den #17 Jak jsem znovu objevil radost

Ráno jsem si přispal. Chtěl jsem se zastavit ve Vyšším Brodě, abych se nasnídal a doplnil zásoby. Kdybych tam přijel uprostřed noci, musel bych celé dopoledne prohladovět. A to jsem nemínil dopustit.

Začínat den sjezdem není dobrá taktika. Moc se nezahřejete. Poslední dny mě ale ukolébaly, že se zimou to není tak žhavé. A opravdu. Jen jsem si oblékl bundu a na „Floutrejlu Lipno“ jsem zuby nedrkotal.

Kdykoliv jsem na Mílích navštívil nějaký bikepark, byl úplně prázdný. Jezdí sem vůbec někdo?

🦵 Rychlejší než elektro

Po trailu se nachází pro mě kritický úsek, jel jsem tu zatím 2× a:

Jednou jsem najel do extrémně smradlavého ovčího hovna.
Podruhé jsem žvejknul plášť a musel jsem knotovat.

Tentokrát se to naštěstí obešlo bez potíží a za 40 minut jsem byl ve Vyšším Brodě. Bohužel příliš brzy a pekárna, kterou jsem měl vyhlídnutou otevírala až za 20 minut. Na náměstí jsem potkal dalšího cyklistu, se kterým jsem se dal do řeči a poradil mi, že jiné pekařství už má otevřeno. Bylo fajn si s někým po delší době zase popovídat.

Nakoupil jsem pečivo a 2 litry Coca-Coly. Chtěl jsem se do toho zase opřít, protože svoje trávení jsem považoval za zregenerované a do kopců bude potřeba naboostovat výkon.

Za klášterem jsem potlačil kolo kolem vodopádů a teprve potom jsem mohl nasednout a šlapat. A ono mě to bavilo! Přestal jsem na kole otročit jako nějaký robot a užíval jsem si jízdu šumavskou přírodou. Bylo ideální počasí a žádný důvod ke smutku. Šumava je navíc jezdivá a těžkých úseků je tam naprosté minimum.

Kolem Schwarzenberského kanálu jsem zaléhal do hrazdy a nechával odpočinou rukám. Dokonce jsem předjížděl německé turisty na elektrokolech.

Po sedmi hodinách jízdy jsem si udělal zastávku v Novém Údolí, kde je v odstaveném vlaku stánek s občerstvením. Potřeboval jsem doplnit zásoby tekutin, ale rád jsem si na chvíli sednul. Ještě před dvěma dny mi takové posezení žádnou radost nepřineslo, protože jsem neměl pocit, že nemá žádný efekt. Teď jsem si krásné odpočinul a těšil jsem se na další kopce.

🏰 Vondrušku na rychlost

Aby mi to odsýpalo ještě lépe, vytáhl jsem svoji tajnou zbraň, kterou jsem si původně šetřil až na poslední den – Vondrušku. Pustil jsem si jeden z historických, detektivních příběhů, který mě udrží v napětí. Fungovalo to velmi dobře a cesta mi utíkala bleskovým tempem.

Ve Strážném jsem se rychle stavil na benzince, abych doplnil i jídlo. I když se znovu oteplilo a teplota atakovala třicítku, vůbec mi to nevadilo. Občas jsem jen setřel pot, ale na výkonu mi to neubíralo.

Jak jsem se dál a dál přibližoval do Třebeně, objevil se předen mnou nový cíl - dojet zítra ještě za světla. Začal jsem proto počítat svoji průměrnou rychlost a zbývající kilometry.

Kolem Kašperských hor se mi vracelo hodně vzpomínek z předloňska. Kde jsem spal, kde jsem odpočíval opřený o strom, kde mě dojel Milan Hanyk. Rozhodně jsem se nenudil. Tohle byly Míle, o kterých jsem snil. Užíval jsem si jízdu do kopce i z kopce. A jedl jsem, co hrdlo ráčí.

V Kašperkách jsem si udělal svoji poslední zastávku. Dál už pravděpodobně nic neseženu. Pořádně jsem se zazásobil, protože jsem se chtěl pokusit dojet až někam na Čerchov. Jako vždycky jsem měl velké oči a část svého nákupu jsem musel zpopelnicovat, protože mi nezůstalo místo ani v břiše ani v brašnách.

🌩️ Nad Německem se blýská

Na Šumavě čekal ještě jeden velký kopec - Pancíř. Nahoru to bylo v pohodě. V nohách jsem měl sílu a hravě jsem překonával časy z předloňska. Jenže pak mě zradila paměť. Myslel jsem si, že už to pojede jen z kopce. Chtěl jsem ten sjezd stihnout ještě za světla. Jenže pak se to vlnilo nahoru a dolů a už mi padla v lese tma. Silně jsem se do toho opíral, abych byl už dole.

V Zelené Lhotě bylo už mrtvo, takže jsem jen projel dál. Žádné lidi už nejspíše nepotkám. Na Svinský potok jsem měl zajímavé, čvachtací vzpomínku a těžký úsek jsem očekával. V cestě mi stál brod a bohužel jsem se na jednom kameni sklouzl a dal nohu do vody. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout. Vlhkost dokáže s chodidly nepříjemně zamávat.

Jak se blížila půlnoc, začal jsem hledat přístřešek. Na obzoru se v Německu honily bouřky, foukal vítr a měl jsem obavu, že mě to může zasáhnout. Nemělo cenu projet celou noc, i když bych to asi díky nonstop benziny na Folmavě dal. Bohužel se v místním kraji vyskytuje velké množství vandalů (nebo silného větru). Našel jsem v okolí dva přístřešky a oba byly zničené. Asi tu nepanují dobré sousedské vztahy, protože v jedné vesnici na mě někdo halekal, co tam pohledávám.

Nakonec jsem se poprvé v životě ubytovat v posedu. Jak jsem lezl nahoru, dost se kýval a nevím, jak by za bouřky vydržel. Uvnitř byla plechovka (vypitého) piva. Musel jsem se trochu poskládat, ale udělal jsem si pěkný pelech.

Tomáš Fabián už dal svojí závěrečnou etapu na Stravu, takže jsem si mohl spočítat, v kolik zhruba musím vyrazit, abych to zítra stihl ještě za světla. Vypadalo to dobře. Najednou to utíkalo hrozně rychle a čekal mě poslední den na Mílích.