Den #15 Jak jsem narazil na dno

Protože jsem včera šel spát brzo, nařídil jsem si budíka už na půl čtvrtou a chtěl jsem vyjet ještě za hluboké noci. Jenže když přišla hodina H, nedokázal jsem najít sílu, abych vstal. Moje vůle povolila, když jsem si řekl, že jen na chvíli zavřu oči a hned pojedu. Okamžitě jsem usnul a vzbudil se až za hodinu.

Ukázalo se, že i přes včerejší pochyby, to bylo ke spánku ideální místo. Nikdo mě nerušil a spal jsem jako dudek. Vizovice byly asi poslední místo, kde bylo ráno trochu chladno. Kdyby přes den nebyla ta vedra, měli bychom ideální počasí.

👩‍🍳 Šatovská regenerace

Pokračoval jsem dál podél Dyje a kosil jsem zbytky kukuřice nebo jiných zemědělských plodin. Sice jsem nejel rychle, ale už jsem neusínal a do Šatova to bylo blízko. Prakticky až do cíle jsem měl trasu projetou a už by mě nemělo nic překvapit. Tuhle část jsem jel předloni za noci a už jsem ji tolik nepamatoval. Navíc se přece jen trochu změnila, protože kolečko kolem pěchotního srubu se nekonalo.

V 7 ráno jsem do Šatova dorazil a co bylo nejlepší, nečekal tam jenom zámek, ale celá rodina. Nejdříve pomáhali jižanům a teď i seveřanům. Okamžitě jsem dostával šatovskou klasiku – míchaná vajíčka. Strávil jsem tam skoro 2 hodiny, a ještě jsem si na chvíli zdřímnul na matraci. Pokusil jsem se vyprosit nějaké léky na průjem, protože mi už docházela moje skromná zásoba. Bohužel i na jižním směru tu řádila střevní nemoc a už nic nezbylo. Dostal jsem alespoň aktivní uhlí, které mi snad pomůže.

Ještě jsem se dozvěděl, že za mnou je pořád velká díra a moji soupeři mě zatím nedohánějí. SMSky jsem nesledoval, a tak jsem se po nějaké době dozvěděl dobrou zprávu. Snad to vydrží, i když společností bych nepohrdl.

Měl jsem z toho dne obavy, protože jsem opět očekával vlnu veder. Chtěl jsem vyjet z Moravské nížiny s vidinou, že dál to nebude tak hrozné. Poděkoval jsem za všechno, dostal jsem ještě několik rohlíků na cestu a pokračoval jsem dál.

🍨 Udělat si to pěkné

Sotva jsem vyjel ze Šatova, hledal jsem úkryt ve křoví, protože přišel další střevní útok. Takhle se fakt jezdit nedá. Kdykoliv jsem měl pocit, že konečně nalézám rozumné tempo, poslala mě příroda do křovin. A co víc, už v 9 hodin ráno teplota šplhala nad 30°C.

Národní park Podyjí jsem projížděl ve velmi mrzuté náladě. Vůbec mě to nebavilo. Zkusil jsem na to jít s myšlenkou, že si to udělám pěkné. Možná právě to mě uvrhlo do největší krize. V Čížově jsem zastavil v samoobslužném baru, abych si dal zmrzlinu. Jednu jsem snědl na místě a druhou ukusovat za cesty.

Prvních pár sjezdů mi ukázalo, že jsem asi definitivně sjel přední destičky. Měl jsem si je vyměnit už v Sedlici! Hrozně nerad se v průběhu závodu v kole šťourám, ale neschopnost rychle zabrzdit by se mi mohla vymstít. Stejně jsem ten zásah ale odkládal, protože žádné velké kopce mě nečekaly.

Další zastávku jsem si udělal už za pár kilometrů ve Vranově nad Dyjí. Objednal jsem si maxi melounovou ledovou tříšť a spokojeně cucal. Jo, pěkné, udělám si to pěkné, uklidňoval jsem se. Ignoroval jsem bolest břicha, která začala být silnější a silnější. Ubezpečoval jsem sám sebe, že si odpočinu a pak to pojede lépe. Jenže ono to takhle nefungovalo. Po pauze jsem se cítil stejně vyšťavený jako předtím, a naopak jsem se musel hodně snažit, abych se vůbec rozjel.

Zastavil jsem se pod kopcem, kde začínala žlutá a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Bylo mi špatně a měl jsem pocit, že už na kole nedokážu jet. Jak mám tohle zvládnout, když ani pauzy mi nepomáhají? Zažíval jsem hodně těžkou krizi.

Nakonec jsem ale sílu našel a do kopce jsem dokonce šlapal.

♨️ Dno

Znovu jsem se zastavil, tentokrát v Bítově, kde byla benzinka. Pořád jsem žil v bludu, že si to dělám pěkné a dal jsem si další zmrzlinu, kterou jsem zaléval Coca-Colou. Návštěva křovisek na sebe nenechala dlouho čekat.

Do Želivky jsem skončil, ani jsem nezaváhal. Přebrodil jsem řeku a pokračoval dál do Rakouska. V Lubnici jsem se ještě osvěžil u pumpy, protože ukrutné vedro pokračovalo.

Grázlovu vyhlídku jsem si poctivě sešel a dole u místního potoka jsem bezmocně bloumal. Sedl jsem si na kámen a koukal do prázdna. Doufal jsem, že se tam trochu osvěžím, ale jen na mě sedaly mouchy a byl jsem otrávený. Myslel jsem, že už neujedu ani metr.

Za Ludenem jsem narazil na přístřešek a lehl jsem si tam na zem. Doufal jsem, že mě studený podklad zchladí a pomůže mi. Vedle byla silnice a obával jsem se, že mě někdo přijde zachraňovat. A přesně na dně tohoto přístřešku jsem našel i to svoje dno mílařské. I když mě myšlenky netáhly k tomu, že bych to vzdal, spíš jsem byl naštvaný. Takhle mě to nebavilo. Jsem tu přece na dovolené! V tu chvíli jsem ještě netušil, že se situace otočila a až do Třebeně mě budou potkává dobré věci.

Jak jsem něco hledal v brašnách, objevil jsem, že jsem s sebou nebral 4 proti průjmové tablety, ale 6! Takže mi ještě dvě zbývaly. Navíc jsem si dal tu práci a poprvé jsem si přečetl na internetu příbalový leták. Aha! Takže já jich celou dobu bral málo. Konečně jsem se rozhoupal, abych s tím začal něco opravdu dělat. Až dosud jsem si myslel, že to prostě přejde. Byla neděle, takže lékárna ve Slavonicích už byla zavřená. V pondělí bych ale měl něco sehnat. Vyrazil jsem.

⛈️ Netřeba se uhnat

Za pár set metrů jsem potkal cyklistu s brašnami. Nejdříve jsem si myslel, že je to nějaký zbloudilý mílař, ale byl to prostě „jen“ obyčejný cestovatel. Ukázalo se, že jsme měli společnou cestu do Slavonic. Ve dvou to jelo mnohem lépe a já si mohl postěžovat. Naše cesty se různě pletly:

Nejdříve jsme se někde v lese rozdělili, protože trasa podivně zabočila na pár set metrů do lesa mimo cyklostezku.
Znovu jsme se rozdělili, když mě to při cestě na náměstí poslalo do jednosměrky.
Nakonec jsme se znovu potkali u místního vietnamce, což byl jediný obchod, který měl otevřeno.

Koupil jsem si meloun a zbaštil ho na náměstí.

Už se pomalu stmívalo. Původně jsem myslel, že by mi to mohlo vycházet časově podobně, jako když jsem tu jel před dvěma lety, ale zaostával jsem. Tehdy se mi setmělo někde až za Suchodolem. Obával jsem se spaní na území Třeboňska, protože mě tam určitě sežerou komáři.

Jak se ochladilo, jelo se mi mnohem lépe, i když jízda v noci mi nebyla moc příjemná. Na Landštejně jsem už vyhlížel vhodný přístřešek, protože se podle radaru blížila bouřka. A zmoknout takhle na noc, když už nebylo o co hrát? To mi za to nestálo!

Ještě jsem natočil pár kilometrů, ale už se zvedal vítr a moje nechuť jet dál se zvyšovala. Zaplul jsem do zastávky v Klášteře. Původně jsem se tomu místu chtěl vyhnout, protože je hned vedla rybníka. Můj strach z komárů byl lichý. Ani jeden tam nebyl.

Tentokrát jsem šel spát ještě dříve než včera, nebylo ani jedenáct hodin. Byl jsem ukolébaný zprávou, že mě nikdo nedohání. Rovnou jsem si vyměnil brzdové destičky, abych to nemusel dělat ráno. To by se mi určitě nechtělo.