Den #10 Jak jsem počítal každou minutu

Počasí nám přálo. Jestli byl někdy vhodný okamžik, aby se tenhle dlouhý ročník s délkou 2020 mil uskutečnil, byl to právě letošek. Kolik lidí by se v Sedlici otočilo, pokud by neustále chcalo? Okolo půl páté jsem vstával za příjemné teploty, takže jsem nemusel svádět žádné mentální bitvy.

Přemýšlím o tom stále více. Co je to vlastně ta hlava, o které všichni mluví a která má být nastavena? A dá se trénovat? Pomalu se kloním k myšlence že ano, dá! A jsou zde dva hlavní aspekty:

Hlavová kapacita
Šetření hlavové kapacity

Kapacita je, co všechno dokážu překonat sebezapřením. Jak je ale důležité tuto kapacitu zvyšovat, je stejně vhodné tuto kapacitu co nejméně využívat. Nezabývat se věcmi, které nejsou důležité. Nepřekonávat něco, co není nutné překonávat.

Díky tomu, že bylo krásně, mohl využívat hlavovou kapacitu hlavně na šlapání.

⏱️ Tak to začíná

Ranní útlum jsem prolomit nedokázal a těšil jsem se, až zastavím někde před obchodem. I přes snadný terén mi to moc nešlo a do Družstevné jsem dorazil až za řádku hodin. Cestu jsem opět dobře znal, protože od Nižné Kamenice je totožná se severní.

Jednota měla otevřeno. Pro jistotu jsem vyndal baterku z elektronického řazení, aby mi na kole nemohl nikdo ujet, a vyrazil jsem na nákupy. Bral jsem hodně pečivo a ovoce. Sedl jsem si hned vedle schodů a spořádal kus melouna.

Hledal jsem cestu, jak se resetovat. Před pár dny mi to ještě krásně šlo. Proč se mi teď nohy netočí? Nedokázal jsem najít odpověď a v jídle jsem spásu nenašel.

Na Hrešnou jsem vystoupal až v 9:30, takže kluci měli náskok tři a půl hodiny. To nebylo málo! Polohu ostatních jsem nesledoval ani přes SMSky. Jedu svůj závod, tak proč se starat o ostatní?

Teprve v tenhle moment začalo opravdové jižní dobrodružství. Se severní trasou se znovu potkám až u Trenčína a co mě čeká teď jsem znal jen z vyprávění. Prý to nebude snadné.

🛏️ Nešlo to jinak

Letos jsem jel na své poměry na těžko. Vezl jsem si i mýdlo. To jsem využil dole u potoka. I když jsem pravděpodobně smrděl celý, nejvíc mě štval podivný zápach z rukavic. A když s nimi utíráte nos, čichové buňky pracují a z mojí hlavové kapacity mi ubírají body. Přírodní pračka mi ale tenhle problém vyřešila. Při smrkání jsem cítil už jen mýdlo.

Co mi ovšem příroda nepříjemného přichystala, bylo velmi rychlé 💩 hned za Jahodnou. Hned jsem si vzpomněl na video, které už v tu chvíli kolovalo na síti, a které mi ukazovali v Sedlici:

Mlaskal jsem si blahem, že už nemám kraťasy se šlemi a rychlá akce se dá provést … mnohem rychleji.

Zdá se, že na letošních Mílích se střevní problémy nikomu nevyhnout. Moc jsem nechápal z čeho to mám, protože ke starostovu guláši jsem se vůbec nepřiblížil. Možná je celá Nová Sedlica zamořená sracími bakteriemi.

Moje neschopnost šlápnout pořádně do pedálů vyvrcholila pod chatou Lajoška. Kromě jiného šlo na mě i spaní. Proto jsem vytáhl karimatku a jako deku jsem si ji položil na zem. I když na chatě zrovna pracovaly bagry, krásně jsem se na 15 minut vyspal.

⛲ Výběrová voda

Hned na to jsem si užíval suprový sjezd do Hýĺova. Skočil jsem si do obchodu, abych cestou ukusoval kus nanuku.

Vypadalo to, že krátký spánek mě postavil na nohy. Bylo teplo, takže jsem zastavoval u studánek a osvěžoval jsem se. Asi jsem nedržel to nejrychlejší tempo, ale byl jsem spokojený. Přes Poproč a Jasov jsem jen prosvištěl.

Moc si nevybavuji, že bych ten den potkal větší množství Jižanů a vlastně jsem se ani s žádným nedal do řeči. Když svištíte po silnici padesátkou, moc se vám zastavovat nechce. A navíc mi to jelo. Povídání je na okamžiky krize.

Před sebou jsem měl Slovenský kras. Na mapách vypadal děsivě, protože relativně dlouho tam není žádná vesnice, kde bych se mohl schovat. Teď jsem tam mířil přes den a tohle mě přestalo trápit. Cestičky přes lesy byly krásné, jen mi tam občas chyběl nějak výhled.

V Hačavě jsem sháněl vodu. Ptal jsem se nějaké starší paní, jestli by mi nenatočila. Poslala mě nahoru, že je tam prý velmi dobrý pramen a že to vodu vozí příbuzným až do Košic. Nemohl jsem ji zklamat a okusil jsem místní delikatesu!

Dál moc civilizace nebylo a o to lépe se mi jelo. V horách jsem nikoho nepotkával.

🛣️ Zase ty zákazy

Když jsem sjížděl do Lipovníku, začal jsem počítat. Netrápilo mě nic menšího než zákazová matematika. Měl jsem dobrou šanci šlápnout do pedálů a dostat se včas do zóny, kde je povolená jízda i v noci. Sebral jsem všechny síly a začal se snažit.

Když jsem se díval na hrad Krásna Hórka, ztrácel jsem naději. Podezíral jsem Kopku, že se pojede přes. Nakonec jsem ale z kopce odbočil a mířil jsem přes fajnové lesní traily do Rožňavy. Krajinu jsem přestal vnímat a počítal jsem průměrnou rychlost.

Rožňava je větší město a litoval jsem, že se nestihnu stavit v Mekáči. Nemohl jsem postrádat ani vteřinu. Musel jsem vystoupat minimálně 500 výškových metrů. A na Mílích závodní čas pořád běží.

Do Rudné to bylo peklo. Trasa vedla naprosto nesmyslně po rušné silnici a auta mě do kopce předjížděla dost na těsno. Hodně nepříjemné. Když jsem v Rakovnici odbočil do lesa, hodně se mi ulevilo.

Do zákazu jsem vjížděl i s rezervou a věřil jsem že to dám.

🥀 I vy jedni…

Watty jsem tlačil do pedálů bez mrknutí oka. Cítil jsem se silný. Bez problémů jsem nastoupal všechno, co jsem potřeboval. To teprve cesta po hřebenu se ukázala být problém. Vy Slováci si asi pána Pavla Jozefa Šafárika moc nevážíte. Po něm pojmenovaný chodník byl z větší části zarostlý ostružinami, zasypaný listím a válely se po něm klacky a spadlé stromy.

Nejdřív jsem myslel, že to v pohodě stíhám. Nakonec ve mě rostla frustrace a byl jsem rád, že mi jižani ty ostružiny trochu sešlapaly. Bez nich bych ani netušil, že je tam cesta. Ze zákazu jsem vyjel značně poškrábaný s asi 5minutovou rezervou. Bylo to o fous. Byl jsem ale šťastný.

Dolů jsem zase sjížděl po nějaké víceproudovce, ale provoz tam utichl a z kopce to nebyl takový problém.

Když jsem projížděl přes Roštár, bylo mi jasné, že si už nenakoupím. Ve vesnici to smrdělo, domy vypadaly zdevastovaně a nechtěl jsem tam ztrácet ani minutu. Tam není život jednoduchý.

V Ochtiné jsem u nějakého pána vyprosil vodu a jel nocí do Slavošoviec. V propozicích jsme dostali doporučení tam radši nespat. To ani nebylo potřeba…

🤏 Není kam spěchat

Zbýval mi už jen kousek k Slavošovskému tunelu. Z bývalé železniční dráhy je teď cyklotrasa. Gandalf by se po takový kopec asi nevydal, od vstupu mě odrazovaly cedule, že tam jdu na vlastní nebezpeční.

Vyrážel jsem z lepšího směru. Několikakilometrový tunel byl z mírného kopce, takže jsem tam vůbec nemusel šlapat. Jen se mi natřásal zadek.

Na konci tunelu bylo pěkně mokro, dokonce tam na mě zapršela. Byla to jen prosakující voda.

Spát jsem šel hned v nejbližším přístřešku. Budíka jsem si natáhl tak, abych zítra stihl vjet do prvního zákazu o šesté.

V tu chvíli jsem to nevěděl, ale dařilo se mi. Ztrátu na Tomáše a Pavla jsem stáhl na zhruba hodinu a půl. Vlastně to byl takový pěkný den, kdy jsem hodně šlapal a vlastně se toho moc nedělo. Netušil jsem, že od dalšího dne se všechno začne silně srát.

Foto vypůjčeno od Anny Kopkové, Oficiální fotogalerie.