Atlas Mountain Race 2025

Policejní doprovod zastavil téměř veškerou dopravu a držel nás v příjemné, výletní rychlosti 30 kilometrů v hodině. Odjížděli jsme z předměstí Marrákeše k horám Vysokého Atlasu. Připomnělo mi to chaotický start Italy Divide, kde k vytvoření podobného pelotonu nebyly policejní vozy potřeba.

Těšil jsem se, až se pole roztrhá. Udržoval jsem stoprocentní pozornost, protože nebezpečí číhalo na každém kroku. Lidem vylétávaly bidony a občasná změna povrchu vyvolávala chvatné, brzdící manévry.

Udržoval jsem si pozici kolem předních řad, abych se zbytečně brzo neocitl sám. Začal jsem chápat, jak to funguje na Tour de France. Vždyť já se ani nemusel moc snažit. V pelotonu je to lenošina!

Netuším, kdy přesně nás policejní kordon nechal svému osudu. Asfalt se proměnil ve štěrk a kopce rostly natolik, že se skupina protáhla do dlouhého hada, ze kterého se líhli osamělí bojovníci.

Lidé se na nás chodili dívat, mávali nám a fandili. Nechtěl jsem se nechat zbytečně vyhecovat. Držel jsem rozumné tempo, abych se moc nepropadal, ale zároveň se neutavil. Odpadovost je na Atlas Mountain Race nezvykle vysoká. Z 270 nedokončilo přes 100 lidí. Často v důsledku:

• Mechanických potíží s kolem
• Horka
• Respiračních potíží – kvůli prachu hodně lidí kašle krev
• A problémům se zažíváním

🫏 Oslí stezka

Stoupající serpentýny byly proražené skrz skálu a v úžlabinách se držel sníh. Ten byl naštěstí zmrzlý, takže se přes něj dalo obstojně jet. Už jsem na sobě ale cítil, že mám dost.

Na vrcholu mě čekala první, slavná sekce Atlas Mountain Race – Mule track. Padák se sestupem 600 metrů okořeněný velkými, špičatými kameny. Na startu jsme dostali doporučení to radši nejet, protože pěšinu pokrýval sníh a led.

V rukách jako by mi zmizela veškerá síla. Asi budu muset začít posilovat, protože tohle byla tragédie. Ani tlačit jsem to nedokázal. Pravda, že ještě včera jsem cítil únavu z toho, jak jsem po letištích a autobusech tahal krabici s kolem.

Ani nohy na tom nebyly nejlépe a každý krok mě stál obrovské množství síl. Cítil jsem se jako hadrový panák a moje chodidla nemohla najít pevnou oporu. Když jsem bojoval s úseky se zmrzlými závějemi, noha se mi tam několikrát propadla. Za něco málo přes hodinu bylo po všem a mě se otevřela cesta do CP1 Telouet.

Bylo tam živo. Až trochu moc živo a bylo mi jasné, že v první vlně tady úplně nejsem. Zašel jsem si dovnitř a vytasil svoji brevet kartu. Jeden místní Maročan se mě opakovaně pokoušet nahnat do restaurace naproti, ale tím jsem nemínil marnit čas. Odehnal jsem ho slovy: „No! No! No!“

🥶 Jako doma

Narazil jsem na svoje pomyslné dno. Byla mi zima. Ne život ohrožující zima. Ale bylo mi nepříjemně a závod se nevyvíjel podle mých představ.

Když jsem se vrátil na kamenité stezky spojující bezejmenné vesnice, karta se začala obracet. Celoodpružené kolo tu bylo jako doma a bez velké námahy jsem předjížděl jednoho závodníka za druhým. Asi vám nemusím vysvětlovat, jaký to byl dobrý pocit se posunovat vpřed.

Na slunce jsem se těšil. Noc trvala 12 hodin, ale čím blíž jsem byl úsvitu, tím víc se čas zpomaloval.

Z noci jsem nevyklouzl bez ztráty kytičky. Udělal jsem chybu, když jsem vymyslel svůj low-cost energy gel. Do jedné lahve jsem si nalil půl litru sirupu a chtěl ho ucucávat a zapíjet vodou. Zvolil jsem citronovou příchuť, který se doporučuje proti přeslazenosti. Bohužel tam pravděpodobně bylo dost kyseliny citronové, která dělala v puse ve vysoké koncentraci neplechu. Na jazyku mi vyskákaly puchýřky a sůl mi drásala koutky.

Na vesnice tu bývá velmi smutný pohled. Válí se v nich odpadky a já marně hledal, kde bych vyhodil svoji PETku od Coca-Coly. Na koše jsem mohl zapomenout. Nejhorší to bylo ve vyschnutých korytech řek. Jakmile zaprší, déšť do nich naplaví každý kousek plastu z okolí a ty se zastaví o mostní konstrukce.

🏜️ Co čekat na poušti?

Ať už tam lidé žijí jakkoliv, vždycky na mě vesele mávali. Pěší, motorkáři i řidiči. Mezi vesnicemi mě dojela Meaghan Hackinen a bylo to poprvé, co jsem s někým na trase promluvil víc než „Hi, Hello“. Oba jsme byli v dobré náladě. A oba se chystáme na všechny tři Mountain závody.

Imassine byla poslední zastávka před 100 kilometrů dlouhou sekcí, kde je (údajně) poušť, poušť a nic jiného než poušť.

Na vedro si stěžuju snad pokaždé, a i tady jsem se sám sebe ptal, proč jsem se přihlásil na závod zrovna do pouště. Jestli adaptace na teplo, kterou jsem podstoupil, něco udělala, netuším. Těžko se to porovnává. Co se týče stupňů Celsia nebylo až takové horko, ale slunce pražilo víc než u nás a nikde tu nebyl žádný stín. Přes den jsem jel určitě pomaleji, ale to mohlo být způsobené spíš nedostatkem jídla než přehřátím.

Nejdříve jsem přebrodil řeku Dadès. Nebylo to nic složitého a voda mi sahala sotva po kolena. Tomu říkáte brody? Prvních několik hodin se mi jelo dobře, a to mi za krk žhnulo odpolední slunce. Po celou dobu závodu jsem si ruce kryl návleky. Zbytek těla – kolena, krk a obličej, jsem si mazal opalovacím krémem. Místní se chránili kapucemi.

Věděl jsem, že se silami na tom nejsem dobře a jediné, co mě drželo při životě, byly myšlenku na vesnici Afra – kde jsem chtěl doplnit zásoby. Do kopce jsem tlačil kolo z posledních sil a nedokázal jsem si užít výhledy, které se mi otevíraly na okolní krajinu.

🐣 Omelette?

V 9 večer jsem konečně dorazil k restauraci. Několik závodníků tam už plynně komunikovalo francouzsky. Mně, jako maximum možného, zbývalo posunky naznačit, že chci jíst. Dostal jsem omeletu s chlebem.

Závodní mód se mi upozadil a dovolil jsem si ztratit trochu času. Brzy po snězení omelety jsem si totiž poručil druhou. Pak byl čas jet, respektive spát.

Večerníček krátce po desáté nezní jako vhodná taktika, pokud se chcete držet vepředu, ale mělo to svůj důvod. Díval jsem se na teplotní profil a nad ránem se chystalo pořádné ochlazení. Chtěl jsem vstávat v teple. Říká se vstávání v půl druhé – brzy ráno?

Podařilo se mi najít relativně rovný plácek asi 50 metrů od cesty. Vyhrabal jsem několik větších kamenů, zametl bordel a vytrhal pár pichlavých kytek. Spaní králů 🫅.

🗺️ Druhá míza

Vyrážel jsem v půl druhé ráno, čekal mě pořádný kus tmy. Trasa mě vedla podél vyschlého potoka, cestička byla hodně úzká a z obou stran se ke mně skláněla vegetace. Najednou jsem slyšel pištění, jak mi ze zadního kola uniká vzduch. Už jsem sahal po knotu, ale díru nakonec dokázal ucpat tmel. Všiml jsem si trnu, který mi z pláště trčel, ale držel jsem se hesla neřešit a jezdit.

Měl jsem pocit, že mi zamrzají nohy. I myšlenky se mi nepříjemně zastavovaly. Chtěl jsem se zahřát a do východu slunce zbývala už jen hodina. Poprvé jsem se podíval na tracking a zjistil jsem, že se pohybuji kousek za dvacátým místem. První desítka byla sice daleko, ale dalo se na tom pracovat. Do nohou mi to vlilo živou vodu a chytal jsem jednotlivé závodníky. Jednoho po druhém.

Po několika jezdivých sjezdech jsem se dostal do městečka Taznakht a zastavil jsem v prvním krámu.

Jen těžko jsem si tam dokázal vybrat. Věděl jsem, že něco potřebuju, protože kusy sušených banánů jsem kousal jen s těžkou nevolí a slané oříšky mi v puse způsobovaly tak bolestivé záškuby, že jsem z toho zavíral oči. Vzal jsem vodu, sladké pití, dobral nějaké sušenky a doufal, že mi to bude stačit až na CP2.

Pokračoval jsem nekonečnou rovinou po silnici. Na té byl silnější provoz a jednou mě dokonce vytroubil autobus. Kdybych nesjel mimo cestu, pravděpodobně by mě smetl. Z protisměru mu totiž jelo auto a on rozhodně nehodlal brzdit, aby mě objel z bezpečné vzdálenosti. Zlatí čeští řidiči.

🍫 Sekula! Sekula!

Ve sjezdu do CP2 jsem si dával dobrý pozor na to, abych správně odbočil. Kdo Asserraregh mine, musí se vracet do hodně prudkého kopce. Očekávala mě veselá posádka. Dostal jsem porci kuskusu, žádný jiný závodník tu nebyl. Krámek v rámci Cpčka nabízel nějaké sušenky, dokonce i ovoce, které jsem s chutí dokoupil. Jako vždy jsem později litoval, že jsem si toho nevzal více. Za chyby se platí. Nejčastěji hladem a utrpením.

Sjezd do údolí mi ukázal, že Maroko není jen poušť. Okolo cesty se nacházely vesničky v příhodné oáze. Ve vzduchu jsem cítil vlhkost a nad cestu se skláněly listy vegetace.

V poslední vesnici v údolí se mě pokoušely zastavit místní děti, křičely na mě „Sekula, Sekula“ a chtěly utržit nějaké sladkosti. Neměl jsem.

V 10 hodin večer jsem dorazil do vesnice Ibn Yacoub. V jedné garáži se svítilo a vyklubala se z toho restaurace. Pán byl velmi ochotný, usadil mě ke stolu, a tak jsem si dal omeletu a jeden marocký chléb. Žaludek jsem měl zaplněný, protože se tomu dovnitř moc nechtělo a hodně jsem se přemáhal. Věděl jsem ale, že čím víc toho sním, tím lépe. Stejně dlouho nepojedu, chystal jsem se brzo jít spát.

Vyjel jeden kopec za vesnicí a našel jsem si rovný plácek, kde jsem rozložil spacák. Nebyly tam žádné pichlavé rostliny, takže jsem se rychle uvelebil. Minutka? Na tři hodiny.

🛞 Každý svého štěstí strůjce

Zprvu to vypadalo dobře a já si užíval kamenitý sjezd do další údolí. Jenže tam jsem narazil na velmi pomalou sekci. Jezdil jsem vyschlými koryty řek a jen těžko odhadoval, co je trasa a co náhodná hromada kamení. Rozhodně to není místo, kde se chcete pohybovat v noci.

Právě když jsem se z té oblasti vymotal a napojil se na silnici, dojel mě Miron Golfman, vítěz Colorado Trail Race a Iditarod Trail Invitational. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že oba jedeme všechny tři Mountain závody a oba chceme dojet Joshe Ibbetta.

Dlouho jsme se drželi v dohledové vzdálenosti, ale nakonec mi Miron poodjel. Přišla na mě další krize. A udeřila tvrdě. Na „Colonial road“ jsem se těšil, ale vůbec mi nechutnala. Nedařilo se mi dostatečně jíst, a to si teď vybíralo svoji daň. Nahoru jsem se vlekl jako šnek.

Na téhle zapomenuté cestě z dob, kdy bylo Maroko pod nadvládou Francie je dvakrát zbořený most, ale jeho objetí není dvakrát náročné. Každý rok se ale někteří závodníci pokouší slaňovat kolo přímo ze srázu, místo aby to obešli. Jednomu jsem se snažil domluvit, když hodně nebezpečně lezl dolů.

V nose jsem cítil prach. Veškeré moje oblečení už nasáklo jemně hnědou barvu a teď se mi dary místní pouště dostávaly i do plic. Vystřelil jsem několik krvavých soplů, ale naštěstí to bylo to nejhorší, co mě potkalo. Na Tour Divide to byla jiná písnička.

🧖‍♂️ Plameny marocké

V Issafenu jsem navštívil místní restaurační zařízení. Dal jsem si tažín, vodu, kolu a dokoupil větší zásobu tyčinek. Nad jídlem jsem se skláněl jako hrbáč a horké porce jen s těžkostmi polykal. Nedokázal jsem se přinutit k rychlosti. Slunce se pěkně a ani oběd mě nedokázal postavit na nohy.

Cesta vedla skrz kaňon, takže jsem místy jel ve stínu. Byla to zas jiná krajina než ty nekonečné kamenité pláně. V nejprudší části kopce jsem zatnul zuby a tlačil, dokud jsem nebyl až nahoře. Když se rozevřela planina s širokou asfaltovou cestou, jel jsem, ale pohyboval jsem se jako lenochod. Tohle bylo špatné a pomalu jsem se loučil s tím, že bych kdy dohnal první desítku.

Proti všemu, co jsem doposud navštívil, byl Tafraout město měst. Nadšeně jsem pokyvoval, že má veřejné osvětlení, chodníky i koše. Tohle vypadalo jako turistické centrum. Okamžitě jsem zamířil na CP3. Vidina teplého jídla mě okamžitě natáhla dovnitř.

Dostal jsem razítko do svojí brevet karty a zbytek už fungoval, jako bych navštívil jakýkoliv hotel. Dal jsem si pizzu, kterou jsem slupl jako malinu a vyspal jsem ve společném pokoji.

🫡 Čas na Michalův manévr

Do cíle zbývalo „jen“ 420 kilometrů a byl jsem pevně rozhodnutý ujet to nonstop. Znovu jsem uvěřil svojí síle, že na to mám a že to dám.

Rty jsem měl už celé rozpraskané a pálily jako bych se muckal s chilli papričkou. Sice jsem si je mazal, ale to mi přinášelo jen dočasnou úlevu. Když jsem si chtěl nanést další vrstvu, tyčinka se mi zlomila a spadla na zem. Vzhledem ke své lepivé konzistenci jsem neuvažoval o tom, že bych ji ten ofoukl. Místo toho jsem si mazal rty krémem na zadek. Krém jako krém, ne?

V noci jsem stoupal a klesal v pohoří Antiatlasu. Pokračoval jsem neúprosně a cílevědomě. Až když se slunce vysoukalo vysoko na horizont, zpomalil jsem. Některá prudká stoupání jsem šel, protože mi uhrančivé vedro nebylo příjemné. Ještě před obávanou pouštní sekcí jsem si na pár minut lehl pod strom.

Na písku to nejelo. Tušil jsem, že bych mohl výrazně upustit tlak v pláštích, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Co kdybych pak měl nějaký problém? Pumpička by mi nefungovala? Urazil bych ventilek? Trochu jsem odfoukl, ale fakt jen lehce. Trasa vedla dvoustopou cestou, kde to bylo úplně bez šance. Ale po stranách se občas objevoval tvrdší podklad, po kterém se místy dalo jet. Bylo to ale neustálé nasedání a vysedání. Ke konci mi docházela voda a tvářil jsem se zádumčivě.

Úsek do Amskroudu byl tak špatný, že jsem váhal, jestli bych ho radši nejel po písku. Dlouhá, rovná silnice, kde to kolem mě švihala auta velkou rychlostí, a ještě mě vytrubovala, když jeli dva náklaďáky proti sobě. Bylo velké štěstí, že se tam nikomu nic nestalo.

🍪 Nečekaná setkání

V nekonečných serpentinách jsem stoupal vzhůru. Neřešil jsem kolik metrů převýšení mě čeká. Zprvu jsem se posledního úseku bál, ale ukázalo se, že zbytečně. I ta nejprudší stoupání jsem dokázal vyšlapat a neúprosně, metodicky jsem se blížil k cíli. V té odlehlé oblasti jsem za úplné tmy potkal hned tři skupiny:

• Dotwatchera, který fandil projíždějícím.
• Pár, který prodával jídlo a pití. Nabízel mi chleba s tuňákem.
• Skupinu berberů u ohně, která dělala totéž. Koupil jsem si od nich balení krekrů.

V horách jsem si 2× lehl na patnáct minut, abych osvěžil mysl. Víc jsem nepotřeboval. Je pravda, že v některých vracečkách jsem se cítil trochu nesvůj. Jinak mi noc utekla velmi rychle. Těsně, než vyšlo slunce jsem musel ještě jednou zalehnout, ale už jen na pět minut a s přilbou na hlavě. Ta byla mým polštářem.

Essaouira byla kousek, ale otáčel jsem se za rameno, jestli mě někdo nedohání. Josh Ibbett neměl zrovna akční tracker a tak jsem si nemohl být jistý, kde přesně je.

🐫 Poslední kilometry

Pomalu mi docházela voda a s mým dechem soutěžilo sípání. Už to byl ale jen kousek. Věděl jsem, že to dám a teď jsem škrtal poslední zápalky.

Na posledních 20, 30 kilometrů mi foukal silný protivítr. Už se jelo v po silnici a projíždějící auta mi kazila radost z finálních úseků. A co bylo nejlepší – viděl jsem velblouda! Musí být v Maroku nedostatkové zboží, když po nich nebylo skoro 1300 kilometrů ani památky.

Jakmile jsem se dostal do ulic města, už mě zaléval pocit, že jsem to dokázal. Konečně jsem vjel do brány místní medíny s cedulí Finish Atlas Mountain Race.

Bylo dobojováno. Podle trackingu jsem se dostal na třinácté místo. První desítka byla nadosah, unikla mi o 3 hodiny. Stačilo by jet o 3 % rychleji.

Zajímá vás, co jsem vezl? Kompletní seznam.

🫒 Co dál?

Po dlouhé době jsem si užil větší bikepacking dobrodružství. Loni jsem jel spoustu „kratších“ (Bohemka a Slovenka) závodů, které jsem dokončoval na hraně spánkové deprivace. Navíc brzo po startu se dělaly takové rozestupy, že jsem větší část vůbec nikoho neviděl. Tady to bylo zajímavé až téměř do konce a o pozice jsem bojoval.

Konkurence byla obrovská, ale právě díky ní to bylo tak vyrovnané a zábavné. Spousta lidí, co dojela v první desítce, už vyhrála kde co.

Jistě mě chvíli pronásledovaly pocity – mohl jsem tomu dát víc – mohl jsem se do té první desítky vecpat – ale to jsou teď jen hloupé úvahy co by kdyby. O to víc se ale teď těším na Hellenic Mountain Race. V Atlasu jsem si vyzkoušel, jak obstojím v mezinárodní konkurenci a zjistil jsem, že to jde. V Řecku se chci do první desítky rozhodně dostat. Jen mě čeká mě spousta práce.

Díky Meaghan Hackinen za fotku v úvodu.