Den #3 Jak jsem nemohl udělat chybu

This post is available in English 🇬🇧.

Budík mi začal kvákat. Ten moment konečně přišel. Můj spánek byl neklidný a trápily mě zlé sny. Ty jsem okamžitě zapomněl, ale nepříjemný pocit v hlavě mi zůstal. Až taková zima mi ve spacáku nebyla a tušil jsem, že venku to bude mnohem horší. Umlčel jsem to krákorání náhodným šmátráním po displeji.

Naproti mě se pořád svítilo. Nevěděli nic o té velkolepě bitvě, která se odehrávala v mojí hlavě. Vstát, či nevstát? Toť otázka! Jak mám najít sílu, abych opustil tuhle parodii na ložnici? Budík znovu kdákal. Před závodem jsem si ho nastavil tak, aby byl extrémně otravný a nemohl jsem ho jen tak ignorovat. Druhé zazvonění mi značilo, že jsem příliš zabřednutý ve svých myšlenkách a je čas vyrazit.

💓 Domů

Zabalil jsem si věci do podsedlovky. Šlo to velmi rychle, protože všechno oblečení včetně nepromokavé bundy jsem už měl na sobě. Tomuhle říkám bikepackingová efektivita.

I když jsem se cítil hrozně, nohy bez většího odporu šplhaly do kopce.

Nahoře ve vesnici jsem našel mnohem pohodlnější zastávku se skleněnými okny. V tu chvíli jsem litoval, že jsem včera nešlapal o kousek dál. Možná to ale bylo lepší. Tenhle palác by bylo mnohem těžší opustit.

Vypadalo to, že z nejhorších sjezdů jsem už venku. Necítil jsem příliš velkou zimu a posunoval jsem se dál. Z kopce jsem nejel tak rychle, jak bych chtěl, protože světlo jsem používal na nejnižší možný režim.

A víte co? Já mám tyhle Jizerky rád. I když jsem je projížděl v zimě a tmě, zdejší místa mi přirostla k srdci. Ještě ani nevysvitlo slunce a moje krize odezněla. A co víc, dorazil jsem k důležitému bodu.

Uprostřed hlubokého lesa jsem uzřel světlo naděje. Přejel jsem starý most, abych navštívil neonovou katedrálu, která rušila okolí svým světelným smogem. Těšil jsem se na teplo, které mě pohltí, jakmile vstoupím do skleněných dveří. Dost bylo zimy. Dost bylo utrpení. Pumpa byla přístavem, na který jsem se těšil. Tenhle chrám neřestí byl otevřený 24 hodin denně a na pultech se blyštily nezdravé potraviny. Přesně tohle jsem potřeboval, abych doplnil zásoby tuků a sacharidů.

Koupil jsem si nějaké housky se šunkou, snickerky, polomáčené a dva litry Kofoly. Zkontroloval jsem tracker. Vypadalo to, že Tomášové se nehýbou, a ještě nedorazili na Smrk. Spí? Na mapě to vypadalo hodně blízko. Mám ještě šanci?

🧄 Připraven na rande

V dobré náladě jsem stoupal na nejvyšší horu závodu. Tuhle oblast jsem znal a věděl jsem, že by to mohlo být rychlé. Nohy byly plné energie, slunce už konečně vysvitlo a moje morálka dobývala výšiny.

Jak jsem se ale ke Smrku blížil, smlsával si na mě spánek. Bylo těžké udržet kolo rovně. Jakmile se sklon zploštěl, stala se cesta příliš nudná. Situace se změnila pod vrcholem, kde byla cesta plná kamení, že se po ní nedalo jezdit. Pěkně jsem si u toho zanadával, protože jsem si myslel, že tu jsem sám. Procházejí skupina turistů mě pak ani nepozdravila.

Když jsem zkontroloval pozici Tomášů, byli už skoro ve Frýdlantu. Bylo jasné, že tenhle hon je zbytečný. Mojí další prioritou se stalo udržet svoji pozici a dorazit do cíle ještě za světla. Kdo by se tu chtěl pachtit další noc?

Do Hejnic to bylo jen z kopce. Snadné to ale nebylo, protože jsme to braly přes Singletrail pod Smrkem. Začínala mě bolet kyčel a rány z ostřejší jízdy jí vůbec neprospívaly. Že jsem měl přefouknutý zadek situaci ještě horšilo.

V Hejnicích jsem navštívil pekařství, které jsem znal čerstvě z Mílí. Skoro všechno zboží bylo vyprodáno a v podstatě jsem mohl říct: „Dejte mi všechno, co máte.“ Vůbec nejoblíbenější kousek se pro mě stala česneková placka.

Jelikož to v okolí znám, jelo se mi mnohem příjemněji.

🧈 Ne všechno šlo jak po másle

Zastavení v pekárně mě naboostovalo na další kus cesty. Trasa na Oldřichovské sedlo byla super a pěkně rychlá. Je pravda, že na mloky jsem moc nemyslel. Další úsek kolem Frýdlantu si už moc nepamatuju. Jeden okamžik si ale vybavím jasně. Ještě před vjezdem do Polska jsem se na chvíli zastavil a náhodou jsem si všiml, že mi chybí brašna se sadou na opravy (a tabletkami proti sraní). Musel jsem ji někde ztratit. Vydržela mi tam tisíce mil a teď tam najednou chyběla.

Na Smrku jsem si udělal fotku kola a brašna tam ještě byla. Nemohlo to být dlouho, co se to stalo. Zpátky jsem se rozhodně nechystal. Prostě budu muset dojet bez defektů. Což mě přivádí k dalšímu bodu, který jsem zaregistroval už předtím. Začala se mi odlepovat špička sedla. Ještě jsem se s tím nikdy nesetkal a ani to nebylo moc vážné. Dost mě to ale rozesmálo.

Na rovinkách jsem znovu pociťoval těžký efekt spánkové deprivace. Bylo těžké šlapat. Jak jsem překročil hranice do Polska zastavil jsem na první benzince. Jídlo jsem sice nepotřeboval, ale věřil jsem že pojídání chipsů v průběhu jízdu mi pomůže udržet pozornost. Fungovalo to skvěle, a ještě jsem doplňoval kalorie.

Cestu po německé straně do Hrádku jsem znal. Už jsem jednou jel opačnou stranu k Severnímu moři. Závod mi to stejně moc neulehčilo a jak se blížil cíl, přišlo mi to těžší a těžší.

U Hrádku jsem naposledy zastavil. Doplnil jsem veškeré palivo, které jsem potřebovat na dojezd do cíle. Tělo se pomalu přepínalo do módu, kdy už nic nepotřebuje.

🌲Naposledy do toho hrábnout

Jelikož rodiče žijí kousek od trati, tak si na mě počkali a jestli prý dneska přijedu domů. Při vzpomínce na mapu, co mě ještě čeká, jsem o tom pochyboval. Můj cíl dorazit ještě za světla se rozplýval. Čekalo mě ještě 100 kopcovitých kilometrů. Jak jsem se ale převýšení obával, dařilo se mi v něm. Drtil jsem všechny kopce a pouze na několika málo místech jsem kolo tlačil.

Ovládala mě podivná směsice pocitů. Líbila se mi příroda. Byl slunečný, podzimní den a Lužické hory jsou skvělé na blbnutí. Kopce byly super, protože mě držely při smyslech. Už mě nic nenutilo, abych se přemáhavě snažil, protože výsledky už byly jasné. Cíl byl ale kousek a já už to chtěl uzavřít.

V hospodě na Jedlové, kde byl předposlední checkpoint, jsem poprvé využil svůj nápoj zdarma. Řekl jsem si o Kofolu. Hostinský ale z pípy dostal jen půlku sklenice. Podrbal se na bradě, dal mi půlku kofoly a k tomu petku Coca-Coly. Ze závodního hlediska jsem dopadl nejlépe, jak jsem mohl.

Co mi kazilo zážitek byla velká spousta těžké techniky v lese, co těžila stromy a ničila cesty. Vždycky mám pocit, že v Lužických horách se jich hemží přespříliš.

Poslední těžká sekce byla kolem kopce Studenec. Neznatelná, zarostlá stezka plná větví zkoušela moji odhodlanost dojet. Zrovna se šeřilo a závodníci za mnou to budou mít mnohem těžší.

🐈 Do Kocoura to není z kopce

Znovu si pro mě přišla tma. Cíl už byl blízko, takže se spánkem jsem bojovat nemusel. Byl jsem odhodlaný to dojet za každou cenu. Už jsem ani nejedl a hrubě jsem bojoval s každým kopcem, který se mi postavil do cesty. Vůbec jsem netušil, kde jsem. Jenom jsem jezdil nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů a všechno to vypadalo stejně. Kopce navíc brutálně prudké. Kdy to skončí?

Do Krásné Lípy jsem dorazil ve 22:00. Od startu, nějakých 770 kilometrů, jsem se těšil na zdejší checkpoint, kde jsem měl dostat horkou čokoládu. V tuhle denní dobu měli samozřejmě zavřeno. Tak jsem rovnou stoupal do Rumburka, když mě pohltila mlha. Perfektní způsob, jak se rozloučit se závodem.

Ve 22:45 jsem se ocitl u brány Kocoura. Odjel jsem 789 kilometrů za 58 hodin a 45 minut. K mému překvapení jsem byl vyhlášený jako druhý, protože to se tak prý počítá, když Tomášové Novotný a Fabián dojeli spolu. Vítězný nápoj si mohli vychutnat o 1 hodinu a 51 minut dříve. Petr Zítek dorazil 1 hodinu a 55 minut po mě.

Co ještě musím zmínit – ubytování bylo neuvěřitelné. Určitě se to někde zmiňovalo v propozicích, ale pořád jsem tomu nerozuměl. Spí se ve vlaku. V normálním spacím kupéčku, ke kterému dostanete klíče a všechno vypadá a funguje jako v normálním vlaku. Jen se to nehýbe.

Bikepacking na podzim není jednoduchý. Dny ale byly slunečné a viděli jsme spoustu zajímavých míst. Stálo to za to? Rozhodně? Vrátím se někdy? Ano! A co na to, že jsem polovinu času strávil ve tmě? No … když chcete ocenit den, musíte prožít noc.

241 km

Vzdálenost

4 382 m

Převýšení

19:00

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

4. října 2023

Bohemia Divide 2023 🥈

• Den #1 a #2 Jak jsem si to špatně spočítal 💬6
• Den #3 Jak jsem nemohl udělat chybu 💬8

💬 8 komentářů

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Petr

Pěkné čtení. Jen prosím pozor v textu (myslím u obou částí) dochází k záměně Krásné Lípy a České Lípy :-)

4. 10. 2023 18:50 | Odpovědět

Michal Ozogán

Dík, máš samozřejmě pravdu 🙈 opravím

4. 10. 2023 19:07

Teepex

Paradni vyndavacka:)

5. 10. 2023 3:43 | Odpovědět

Antonín

Napadá mě věta z Pelíšků, A komu tím prospějete.... Kdybych Vám řekl, že podobné pravidelné extrémní výkony mohou zkrátit délku života podobně jako těžká obezita věřil byste?

5. 10. 2023 7:03 | Odpovědět

Michal Ozogán

Kdybych řekl, že mrkev může zkrátit délku života, věřil byste?

5. 10. 2023 7:52

Antonín

Převážně celý profesní život se věnuji kardiologii, tedy vycházím již nějaké přiměřené praxe. Zlaté pravidlo zní "všeho s mírou". I s tou mrkví, takže ano, trefil jste se, může.

6. 10. 2023 6:15

Michal Ozogán

To je právě otázka, co je ta míra. Rozhodně se celý čas nejede naplno a člověk přirozeně zpomalí. Navíc podobné akce jezdím párkrát do roka. Myslím, že vrcholoví sportovci budou mít mnohem větší zápřah.

6. 10. 2023 11:14

Dan

dobrá práce

5. 10. 2023 7:59 | Odpovědět