Bohemia Divide 2023
Den #1 a #2 Jak jsem si to špatně spočítal

This post is available in English.

Byl to zázrak! Uprostřed hlubokého lesa jsem uzřel světlo naděje. Přejel jsem starý most, abych navštívil neonovou katedrálu, která rušila okolí svým světelným smogem. Těšil jsem se na teplo, které mě pohltí, jakmile vstoupím do skleněných dveří. Dost bylo zimy. Dost bylo utrpení. Pumpa byla přístavem, na který jsem se těšil. Tenhle chrám neřestí byl otevřený 24 hodin denně a na pultech se blyštily nezdravé potraviny. Přesně tohle jsem potřeboval, abych doplnil zásoby tuků a sacharidů.

Takhle jsem se cítil, když závodní čas ukazoval 41 nepřerušovaných hodin.

🏰 Vítejte v Čechách

Bohemia Divide je už tradiční závod, který u nás ukončuje bikepackingovou sezónu. Ne že byste nemohli vlétnout na kolo kdykoliv později a třeba i přespat venku. Někteří by mohli namítat, že poslední je přece Spirála. Ale to už je trochu jiné ježdění. Prostě to bude naposledy, co velká skupina lidí bude projíždět touhle zemí ve dne v noci a snažit se vykřesat poslední zbytky mentální energie. A že to nebude jednoduché.

Tohle není letní závod. Podzim už přišel, takže teploty běžně klesají k 5 °C. A co je horší, noci jsou stejně dlouhé jako dny. S touhle konstelací bude mnohem těžší držet morál a šlapat bez ohledu na následky.

Délka závodu se už tradičně pohybuje kolem 800 kilometrů, nikdo se ale nedokázal shodnout na převýšení. Dostávaly se ke mně informace od 9 tisíc po 14 tisíc metrů. Jediný způsob, jak to efektivně říct, je celou trasu si projet.

Do Vyššího Brodu jsem přijel den před závodem. Tomáš Fabián mi nabízel sdílený pokoj v hostelu, takže jsem to měl bez práce. Nakonec jsem tam byl i s Jardou Šolcem and Ondřej Mašátem. Dlouho jsme probírali naše předchozí dobrodružství a sfoukli nějaké drby z naší komunity.

Bohemia Divide startuje vždy v pravé poledne. Jak jsem sledoval předpověď, vyměkl jsem a chtěl si do běžecké vesty hodit ještě jedno termotriko. Naneštěstí jsem ho ve svém zavazadle do cíle nenašel. Musel jsem ho nechat doma. Potěš koště.

Nebyl jsem si jistý, jestli nezmrznu. Vzal jsem si dlouhý dres, který byl lehce zateplený (na kole ho povezu poprvé) a k tomu lehkou, nepromokavou bundu. Podle předpovědi měla teplota padat k 5 °C. Nebyl jsem na tom ale nejhůře. Někdo mi říkal, že nemá ani dlouhé rukavice.

🌄 Čas se do toho pustit

První část roku jsem věnoval přípravě na 2020 mil. Tentokrát jsem to nechtěl brát tak vážně. Můj trénink nebyl o tom, že bych chtěl zrychlit. Chtěl jsem jen probudit svoje nohy, aby se konečně z těch 17 dní na závodě vzpamatovaly. Plánování jsem věnoval jeden večer, kdy jsem si do Garmina uložil několik klíčových bodů na doplnění zásob. Hodně jsem spoléhal, že pokud bude potřeba, něco se vždycky najde.

Nechtěl jsem vézt ani spacák. Týden před závodem jsem si dal 2x 100 kilometrů a byl jsem z toho tak zničený, že jsem se začal obávat, co se mnou Bohemka udělá.

Hlavními favority byli rozhodně Tomáš Fabián a Tomáš Novotný, kteří spolu vyhráli loňské Míle. Mají to v nohách, jsou rychlí a neúnavní a mnohokrát to prokázali. Svojí roli jsem viděl jednoduše. Udělám jim to těžké a budu se snažit vlézt na bednu. Když jsme letos na Mílích spolu bojovali několik prvních dní, mělo by to jít.

Registrace proběhla rychle. Dostal jsem startovní číslo a tracker. Ten jsem na kolo upevnil pomocí lepící pásky. Jenže brzo jsem zjistil, že je tracker skoro vybytý. Co? Dostal jsem nový a stačilo jen přepoužít lepící pásku. Vyslechli jsme si pár slov od Honzy Švarcbacha, organizátora závodu, které si vždycky překládám jako – jste v tom sami, poraďte si. Následně jsme se přesunuli na fotbalové hřiště a mohlo to vypuknout.

Jako vždy se na Bohemia Divide začíná křížovou cestou. Ta je přesně tak prudká, jak si to představujete. Závodníci se okamžitě potí a litují volby oblečení. Já jsem se snažil držel stabilní výkon, abych to zbytečně nepřepálil. Těch pár minut ještě doženu.

Nahoře jsme to měli s mokrými kameny a dost prudké, takže nakonec slezli a šli po svých. Jakmile jsem se dostal až nahoru, hrábl jsem do pedálů a snažil se dohnat všechny ty, kteří se v prvním kopci příliš snažili.

🐺 Na lovu

Nejdříve jsme se rozjeli k nejjižnějšímu bodu České republiky. Odtud to bude už jen na sever (teoreticky). Nezůstali jsme ale doma. V rámci Novohradských hor jsme navštívili i naše rakouské sousedy. Jejich vesnice a farmy mi připomínali Švýcarsko na Hope 1000. Rozhodně to tam podobně smrdělo hnojem.

Převýšení bylo znát, ale točil jsem na čerstvých nohách a cesta ubíhala rychle, protože těžké úseky se nám zatím vyhýbaly. Pokaždé, když jsem někoho předjel, říkal jsem si, jak daleko je asi vedoucí skupina. Stránku s trackingem jsem nesledoval, aby to bylo zajímavější.

Moje navigační schopnosti šly do kopru. Ačkoliv jsem měl za to, že jsem si mapu Rakouska nahrával, dlouho netrvalo a jel jsem jen po fialové čáře, i kvůli tomu jsem 2x výrazně zabloudil a ztratil cenný čas. Tak tohle ne! Opustil jsem mód – prostě nějak pojedu – skočil do menu a mapový podklad si zapnul. Proč jsem to neudělal dříve, nechápu. Šlo to teď výrazně lépe.

První checkpoint byl ve vesnici Pohoří na Šumavě. Normálně bych nezastavoval, protože na 60. kilometru se teprve rozehřívám. Jenže kremrole v troskách kostela vypadaly lákavě, že jsem se na tu minutu nebo dvě prostě zastavil. Po sladké bombě jsem pokračoval do kopců v Rakousku.

Těsně před Dobrou Vodou jsem předjel dva závodníky a ve své jízdě jsem osaměl. Sjezd přes louku byl suprový, i když po závodě jsem podle Stravy zjistil, že ostatní jeli vedle po silnici. Měl jsem za to, že čelo musí být blízko.

Na trase jsem potkával mnoho zajímavých míst. Stoupání na Nové Hrady bylo perfektní a zakončené ještě krásnějším vstupem do města přes magické podloubí.

Jak jsem vjel do Třeboňska, věděl jsem, co mě čeká. Nekonečné moře rybníků a rovinek. Přesně tohle nechcete jezdit v noci. Zalehl jsem do hrazdy a snažil se ji použít na co nejvíce místech, abych šetřil energii. Podaří se mi je dohnat? Silou svojí vůle jsem se je snažil zpomalit, aby zastavili v Českých Velenicích, kde byly otevřené obchody. Nicméně městečkem prolétli stejně jako já. Měl jsem dostatek zdrojů, abych mohl šlapat ještě několik hodin.

🌃 Za světla měsíce

V 19:20 už byla tma, takže jsem zapnul světla. Všude samá rovinka a zábavy málo. Bylo to monotónní. Snažil jsem se držet nadprůměrné tempo, ale bylo to psychicky vyčerpávající, protože jsem si nemohl odpočinou ve sjezdech.

Svoji první zastávku jsem si udělal po devíti hodinách v Třeboni. Měl jsem vyhlédnuté pítko hned vedle vlakového nádraží. Přestávka se mi trochu protáhla, protože jsem do bidonů sypal svůj sacharidový mix. Snažil jsem se jet i na práškové jídlo ve stylu Many a dostával jsem ho do sebe každých 6 hodin. Průběžně jsem se samozřejmě docpával tyčinkami a vším, co mi padlo pod ruku.

Z podsedlové brašny jsem lovil nákrčník. Taky jsem si ho mohl nechat někde na vrchu, že?

A proč jsem si myslel, že pauza byla moc dlouhá? Předjel mě Petr Zítek. Rychle jsem naskočil na kolo a snažil se ho zase dostat. To se mi podařilo až po 10 minutách, když bloudil někde po poli.

Chvíli jsem ho využíval jako svého navigátora. Držel jsem si ho sotva na dohled, takže jsem šetřil vteřiny, když se on před odbočnou musel zamyslel. Osud mi za tuhle vyčůranost vystavil fakturu.

Zadní kolo mi změklo. Možná proto jsem se už Petrovi sotva stačil. Chtělo se mi křičet, protože tohle byl můj obvyklý problém, když jsem nahodil pláště Continental Race King. Už jednou jsem přísahal, že si je nikdy nevezmu. Myslel jsem, že jsem na to konečně přišel.

Když jsem plášť nahodil, nalil mlíko a dofoukal, nechal jsem ho několik hodin ležet na stranách, aby se zacelily všechny nedokonalosti. Vypadalo to, že to funguje. Plášť jsem tam měl už tři týdny a tlak z něj neunikal. Jakmile jsem ho ale poslal do závodního prostředí, začal se srát. Musel jsem dofukovat a na takhle krátkém závodě se každá minuta počítá.

Nekonečné rovinky skončili za Choustníkem. Zde jsem stoupal na stejnojmenný hrad. Cesta byla prudká, plná kamenní a větví, že jsem musel sesednout z kola a tlačit. Bohužel jsem v té tmě neviděl značku a dostal jsem se do přírodního svahu, který mi na první pohled připadal stejně kvalitní jako cesta. Musel jsem se trochu vracet, a to mi vzalo další cenný čas. Moje nálada klesala a nedokázal to zvrátit ani metalový koncert, který na Choustníku právě probíhal.

⚔️ Země rytířů

Poprvé jsem kontroloval trackery. Byl jsem pátý a na čelo jsem to měl zhruba 20 minut. To je přece jen jedna zastávka na pumpě.

Jelikož jsem už dojel do kopcovitější oblasti, začala mi být ve sjezdech zima. Doteď jsem si vystačil se zatepleným dresem a i v 6 °C jsem se cítil dobře. Lepší trochu zima než být zpocený. Nakonec jsem si ale bundu vzal, protože ve sjezdech to dost fouká.

Zima měla ještě jeden neduh. Můj krém na zadek byl tak studený, že mi ani nešel vymačkat z tuby.

Další chybu jsem udělal kolem zříceniny hradu Šelmberk. Myslel jsem si, že trasér to vedl nějakou prasárnou a ono se to přitom drželo obyčejné červené. Takže jsem si pěkně obkroužil nádvoří a zase se vrátil. Úžasné. A to nebylo všechno.

Ve sjezdu se přede mnou najednou zjevil příčný kořen, po kterém se mi šmiklo přední kolo, takže jsem letěl rovnou mezi stromy. Ještě že jsem je všechny minul. Na zemi jsem chvilku ležel, nechtělo se mi vstávat, a Garmin mi zuřivě bzučel, protože detekoval pád. Nouzovému kontaktu zprávu neposlal. Jasně že ne, šetřil jsem totiž baterku.

Zkontroloval jsem nejdříve kolo, pak sebe a zdálo se, že jsme oba v pořádku. Koleno sice bolelo, ale návlek nebyl potrhaný, tak to nemohlo být nic strašného. Rozhodl jsem se, že to vyléčím šlapáním.

Noc byla dlouhá. Terén byl těžší a těžší a nějak mi to v tom blátě nechutnalo. Cítil jsem se ospalý, protože všechno, co jsem viděl, byl jen úzce osvětlený pruh cesty. Moje mysl si se mnou hrála, ale věděl jsem, že tohle je nic proti tomu, co mě čeká druhou noc.

V 5.00 jsem dorazil k Blaníkům. Malý a Velký Blaník jsou kousek od sebe a při rozvaze nad trasou je nelze pominout. První byl jednoduchý. Dokonce jsem po většinu doby mohl jet na kole.

S druhým, Velkým Blaníkem, to už bylo obtížnější. A nebylo to čistě převýšením. Na cestě někdo zanechal obrovské kameny, přes které se dalo kolo tlačit jen velmi obtížně. Naštěstí mi to nevadilo, protože okolní krajina mě přivedla na myšlenky kolem Blanických rytířů. Možná jeden z nich přijede a pomůžeme. Nicméně to vypadalo, že teď není moje nejčernější hodinka závodu. A taky nebyla.

⛄ Tohle mi předpověď netvrdila

Hned jak jsem Velký Blaník sjel, konečně mi cestu osvítilo denní světlo. Chtěl jsem si doplnit bidony ve vesnici Kodrac, ale pítko, na které jsem spoléhal bylo vyschnuté. Alespoň jsem využil pauzu, abych si znovu nafoukal zadní kolo.

Další možnost doplnit vodu byla na benzince ve Vlašimi. Měl jsem štěstí, protože zrovna otevírali. Snědl jsem balení brambůrků, což byla velká chyba. Nevzal jsem si ho totiž na cestu, ale cpal jsem se ve stoje venku. Vychladl jsem.

Můj motor mě nedokázal zahřát, protože jsem jel z kopce. Moje noční můra se stávala skutečností. Vjel jsem do překrásného údolí kolem řeky Blanice. Jak ovšem byla cesta krásná, byla taky pěkně studená. Garmin mi ukazoval teplotu pouhé 2 °C. Jasné, mohl jsem alespoň zastavil a dát si teplejší nepromokavé ponožky. Jenže mě byla taková zima, že jsem vůbec zastavovat nechtěl.

Bolela mě hlava, protože já blázen si nevzal ani pořádnou čepici.

Teprve až stoupání směr Kácov mě zachránilo. Slunce se konečně přehouplo přes horizont a vrátilo mi energii, kterou jsem u Blanice ztratil. Rychle jsem se svlékal, protože do kopce jsem se v nepromokavé bundě dost potil. Jak se probouzela příroda i já jsem našel nové zdroje, které jsem okamžitě přetvářel na watty.

Znovu jsem nafoukal kolo. Už mě to dost štvalo, tak jsem tam hodil vyšší tlak. Sice jsem se připravil o pohodlí, ale snad nebudu muset zastavovat tak často.

Na další sekci si vzpomínám spíše mlhavě. Roli v ní sehráli kopce a vedla přes směs silnic a lesních stezek. Když jsem dorazil do Malešova, druhého checkpointu, bylo už teplo. V pivovaru ještě nikdo nebyl, což mi vůbec nevadilo. Pivo nepiju. O to víc jsem se těšil na CPčko v Krásné Lípě, kde jsem měl dostat horkou čokoládu. Bylo sice 13 kilometrů před cílem, ale pokud to závodní situace dovolí…

Do Kutných Hor jsem to měl jen pár kilometrů. Výhledy na město byly úžasné. O to více jsem se těšil na Vondrušku, kterého jsem si šetřil na druhou noc. Jeho detektivní příběhy mi pomohou překonat spánkovou deprivaci.

Potil jsem se při prudké jízdě na kamenné dlažbě. Už jsem neměl, co ze sebe sundat. S takovým teplem přes den jsem nepočítal. Dlouhý dres byl tak upnutý, že tam nebylo dost prostoru, abych si vyhrnul rukávy.

Jakmile jsem se ocitl vedle Chrámu sv. Barbory, přišly na mě chutě. Po okolí stálo několik stánků a bylo by škoda něco neochutnat. Zastavil jsem vedle palačinkárny. Moje první a nejdůležitější otázka byla – jak je to rychlé? Vůbec se mi nedivili a ani mě nepovažovali za nějakého podivína. Pověděl jsem jim o svém závodě a hned mi na palačinku dali extra porci nutely, abych udržel vysoký kalorický příjem. Ještě mi nabídnuli místní hrozny a vodu. Skvělí lidé. Pokud budeme mít cestou kolem Kutných Hor, rozhodně doporučuji.

🕯️ ️Něco není v pořádku

Vcelku brzo jsem narazil na Zbyňka Táborského, který založil menší občerstvovací stanici. Sledoval, jak se místním krajem prohání čelo Bohemia Divide. Nabízel mi sladkosti a informace. Tomášové měli na mě více než hodinu, ale Petr Zítek byl jen 15 minut přede mnou. To mě nakoplo a chtěl jsem Petra dohnat, jak rychle to jen bude možné.

Za hodinu a půl se mi to opravdu podařilo. Petr zastavil na pumpě. Nesršel zrovna pozitivním duchem a říkal, že má nějaké problémy s kolenem. To já jsem byl zrovna na vrcholu sil. Čekala nás další sekce s rovinkami, kde budu moct znovu využít hrazdu.

Koupil jsem si pár croissantů s klobásou, hodil do sebe dávku jídla v prášku a nechal Petra za sebou. Stihnu ještě dohnat Tomáše? Byli sice daleko ale ne zase ne tak daleko, aby to jeden spánek nespravil. Rozhodne se v noci.

Stezka kolem Labe nebyla tak rychlá, jak jsem doufal. Bylo krásné nedělní odpoledne, takže se tam pohybovala spousta mudlů. Mezi jejich skupinkami jsem manévroval, takže jsem hrazdu nevyužíval tolik, kolik jsem chtěl. Kousek vedl singletrackem v lese, kde jsem se snažil pořádně řezat zatáčky.

Před Nymburkem jsem si všiml zprávy od Honzy, organizátora – byl tu problém s mým trackerem, protože se opět nějak rychle vybíjel. Byl jsem naštvaný, protože řešení takových problémů mi moji jízdu zrovna neulehčovalo. Měl jsem si vyzvednout nový v Milovicích, kde je další CPčko.

Když už jsem stavěl, chtěl jsem si něco dát. Na pití jsem nevěděl co, ale nabral jsem několik obrovských sušenek.

Několik minut jsem se starým trackerem zápasil. Podle instrukcí jsem ho měl nejdříve vypnout, což se ukázalo jako neřešitelný problém problém. Ať jsem tlačítko masíroval, jak jsem chtěl, tracker pořád běžel. Bude se hodně zlobit, když ho vypnu kinetickou energií? V jednu chvíli jsem byl úspěšný, ale hned na to jsem ho omylem zase zapnul. Bylo to tak frustrující. Nakonec se mi to podařilo. Starý tracker jsem dal do vesty a nový přilepil několikanásobně odlepenou páskou. Snad bude držet.

Podle trackerů se tam Petr objevil pár minut po mě. To bylo štěstí. Chtěl jsem se udržet mimo dohled, abych mu zbytečně nedával naději. Pódiové umístění jsem chtěl udržet, když už jsem se tak nadřel.

Tak snadné to ovšem mít nebudu. Objevil jsem problém. S sebou jsem si vzal dvě desetitisícové powerbanky. Jak jsou noci dlouhé (a chladné), spotřebuje svícení většinu kapacity. Svoje světlo jsem napájel přímo z nich a po první noci byla jedna vybitá na 25 %. To jsem si zjistil hned ráno. Na základě mých propočtů, mělo stačit 15 % abych nabil navigaci na 100 % a ta mi pak měla vydržet až do konce závodu. Mýlka!

Nabil jsem navigaci na 60 % a powerbanka byla sjetá až do dna. Nezbylo mi tam ani jedno procento. Co to? Já s sebou ani neměl zástrčku.

Moji hlavní prioritou bylo udržet v chodu navigaci. Bez ní se nehnu. Druhou prioritou bylo svítit. Tím pádem jsem okamžitě přepnul telefon do leteckého módu. Uvidíme, jak dlouho mi ten iPhone mini vydrží na 15 %.

Na základě mých nových kalkulací bych měl být schopný dojet do cíle a všechno se bude blížit úplnému vybití.

👽 Vydržím?

Můj další cíl bylo dostat se do Českého ráje. Při mé loňské účasti jsem měl na téhle distanci už tmu. Teď jsem byl rychlejší a mohl jsem využít několika hodin denního světla. Dočkám se nějaký pěkných výhledů?

Šlapal jsem rychle, abych nějaký stihl. U Dolního Bousova jsem potkal Miloslava Berounského, který organizuje závod Bike Paradise. Teď podporoval závodníky Bohemia Divide. Říkal mi o nějakých místech, co jsou kolem, ale vůbec jsem netušil, která bije. Jelikož jsem slepě následovat navigaci, netušil jsem, jak se které místo jmenuje. Pouze několik vybraných perel jsem opravdu znal. A já mu vyprávěl, jak smutný jsem, že se blíží tma.

Snažil jsem se jet bez světel tak dlouho, jak jen to bylo možné.

V Sobotce už to přišlo. Původně jsem chtěl nabírat vodu až za 10 kilometrů, ale ten zdroj nebyl spolehlivý a asi bych ho desinfikoval, což by zabralo nějaký čas. Skončit si do obchodu, který za 10 minut zavírá bylo rychlejší. Díky tomu jsem měl dostatek zásob, abych přežil hlubokou noc.

S tmou přišly i podivné myšlenky. Měl jsem pocit, že jedu v týmu. A každý se staral o něco. Někdo šlapal, někdo dával příkazy, někdo říkal, kam jedeme a někdo mi dával jídlo do úst. Byli jsme skvělý tým.

Každá cestička vypadala stejně. Ta jednotvárnost mě unavovala. Během dne jsem spotřeboval hodně energie a už jsem se nedokázal udržet v teple. Zatímco včera jsem jel jen v dresu i přes půlnoc, teď jsem musel obléct bundu, jakmile zalezlo slunce.

Hned za Hrubou Skálou jsem si říkal, že potřebuju pauzu. Nebyla sice ještě půlnoc, ale doufal jsem, že vhodně zvolenou strategií šlofíků se udržím na nohách téměř celou noc. Teď jsem hledal perfektní místo.

Už jsem tu mnohokrát byl, většinou v noci … a předloni jsem tu dokonce i spal … ale nepamatoval jsem si přesnou pozici všech přístřešků. Narazil jsem na nějaké stoly, tak jsem vytáhl spacák a odpálil minutku na 15 minut.

😶 Tenhle kopec vás umlčí

Vůbec si nepamatuju, že bych reálně usnul a ani jsem se necítil zvlášť odpočatý. Závodní čas ovšem přestávky nezná, a tak jsem musel znovu vyrazit na trať.

Hned v první minutě jsem si uvědomil svoji chybu. Já spal přímo naproti Valdštejnu! To znamenalo, že teď budu mít dlouhý sjezd do Sedmihorek. Myslel jsem, že mě čeká ještě jeden kopec. Mrznul jsem. Nemyslím, že by bylo chladněji než včera, ale vítr z klesání dokázal pořádně zmrazit krev.

Jakmile jsem stoupal na dalším kopci, bylo mi hrozné vedro. Potil jsem se. Jak se mám na tohle obléknout? Bylo to nekonečné opakování zimy a pocení. Moje hlava to vzdávala. Ztrácel jsem soustředění a zapomínal jsem se opírat do pedálů. Šlapej, šlapej, šlapej, snažil jsem se posunovat vpřed. Vždycky mi to ale vydrželo pár minut, než jsem začal šlapat jako nemohoucí.

Přede mnou se tyčil Kozákov. Pokud jste se dívali na trasu, tak žlutá turistická značka jistě neunikla vaší pozornosti. Vypadala pěkně prudce a taky že byla. Podle Stravy byl průměrný sklon skoro 25 %. Kameny byly veliké a dost blbě se mi přes ně kolo tlačilo. Zkusil jsem si ho hodit na záda a pohyboval jsem se jako šerpa. Bylo to o dost rychlejší. Víc než pár minut jsem z toho nevyždímal.

V jeden moment jsem se i s kolem málem zvrátil už jsem padal z kopce. Doufal jsem, že si to Honza pěkně vyšel i s kolem, když to tu trasoval. Po třiceti krušných minutách jsem byl nahoře. A můžu říct, že v tu chvíli jsem už vůbec neusínal.

Nahoře jsem našel nabíječku, což by mi mohlo pomoct s mým problém s nedostatkem energie. Vyčkávat na kopci jsem ale nehodlal. Jen jsem si navlékl druhou vrstvu kalhot a odpojil powerbanku zrovna v okamžiku, kdy tam naskočilo jedno procento. To se ještě bude hodit.

🫥 Mám dost

Sjezd do Semil byl sakra dlouhý. Byla fakt, fakt zima. Nesnášel jsem to. Tohle se prostě nedalo vydržet. Bylo to pořád dokola. Všude tma a buď jsem se potil nebo mrznul. Nepočítám, že už mi to moc nejelo.

V Semilech bylo další CPčko, kavárna. Horké kakao bych si dal, ale teď o půlnoci už bylo zavřeno. Tak jsem jel dál.

Bylo znát, že se pohybuji velmi pomalu. Ztratil jsem tah na branku. Vůli jet dál. A to nebylo dobré. V dalším sjezdu jsem opět zmrznul. Tohle celou noc nedokážu. Dalších 6 hodin? V žádném případě! Ani toho Vondrušku jsem si nemohl pustit, protože jsem šetřil baterií! Půjdu spát hned jak to půjde.

Před Bozkovem se vynořila velmi skromná autobusová zastávka. Moje ložnice. Naproti v baráku se svítilo, ale nikdo mě dovnitř nepozval, tak jsem si ustlal na lavičce. Snad mě spacák udrží v teple.

Čelil jsem velké krizi. Nebyla to sranda. Bylo mi jasné, že dojedu, ale umístění na bedně mi najednou připadalo nedůležité. Už jsem v té tmě nechtěl jet.

Nějak jsem si spočítal, že se vyspím dvě hodiny. Tak jsem natáhl budík. Jenže to dělaly moje ruce. Moje hlava byla nejistá. Vůbec jsem netušil, jestli budu schopný za tu dobu vstát a zase vlézt na kolo.

Jak jsem říkal. Noc byla rozhodující.

548 km

Vzdálenost

8 507 m

Převýšení

37:17

Doba

Zobrazit aktivitu

1. října 2023 | #BohemiaDivide