Den #6 Jak jsem přišel o navigaci

Spal jsem necelé čtyři hodiny, ale necítil jsem se nijak zvlášť unavený. Vstával jsem o půl šesté, kdy mě vzbudil ranní ruch. Většina právě odjížděla, takže jsem patřil spíše mezi pozdní ptáčata. Hned za táborem mě čekal brod přes Váh. Úplně se mi do vody nechtělo, ale objíždění by mi zabralo minimálně hodinu a já spěchal.

Nikdy jsem se nesnažil jet na nějaké umístění, ale přesto jsem potřeboval nějakého soupeře, kterého bych mohl dohánět. Nejlépe někoho, kdo o tom nebude vědět, aby příliš nezrychloval. Takový protivník se stává skvělou motivací. Když jsem přemýšlel, jestli se někde na chvíli zastavit, zapřemýšlel jsem a řekl si: „No určitě, ještě by mi ujel.“ A valil jsem dál. V Trenčíně jsem si za svého soupeře zvolil Ondru (3) a považoval jsem to za skvělou volbu.

Většina cyklistů v mílařském pelotonu vypadá stejně. Jasně, mají jiná kola, jinou bagáž, obličeje zkřivené do jiných grimas, ale to k jednoznačné identifikaci nestačí. U Ondry (3) se stačilo zeptat: „Už tu byl ten vousatej?“ a všichni věděli, o koho jde. Bohužel mi většinou odpovídali, že ano. A ještě měl číslo tři, což se zapamatuje mnohem lépe než nějaký trojmístný hegeš.

„Soupeře“ jsem měl a dalších 300 kilometrů jsem ho neviděl.

Rychle přes vodu

Ráno jsem zavětřil, jak jedna skupina už vyráží k řece. Rychle jsem se dobalil, kvapně se rozloučil a spěchal za nimi. Chtěl jsem vidět, jak jim to jde, abych nemusel opakovat stejné chyby. Franta (154) brodil v jednom z nejhorších možných úseků. Vybral si úzké místo a pak zápasil s proudem. Nemohl se hnout a bylo vidět, že ho řeka může každým okamžikem strhnout.

Já si brod užil. Řeka byla osvěžující, lehce nad kolena a mokré tretry mi ani nevadily. Asi už jsem si na vodu zvykl. Mnohem větší problém pro mě představovalo prodrat se na louku. Zkoušel jsem to kopřivami, než někdo našel pěšinu.

Do Dolní Súči to byl pohodový úsek. Čekal tam na mě obchod. Na CP1 dávají jen pití a pokud máte štěstí, tak občas i něco málo k snědku (já dostal klobásu). Ale jinak se vyplatí zastavit se na benzínce před a dát si bagetku, jak si to před hladovými cyklisty vychvaloval Fero (36).

Doplnil jsem zásoby a omylem vyhodil lžičku. Dalších 1100 kilometrů jsem si mnohokrát říkal, jak by se mi hodila. Snědl jsem svůj poslední jogurt a razil dál. Kousek jsem jel s Vladimírem (45). Ztratil jsem ho tak, že pokračoval rovně a já na něho marně křičel, že trasa právě zabočila.

Slepě nahoru

Při průjezdu poslední Slovenskou dědinou jsem zavzpomínal na usedlíky, kteří se v minulých mílích sešli kolem mého kola a pomohli mi ho opravit. Letos tu nebylo ani živáčka. Naštěstí jsem tentokrát tým mechaniků nepotřeboval.

Jak jsem stoupal na Javorník, obloha se zatáhla a Čechy mě vítaly deštěm a studeným větrem. Během chvíle jsem zmokl až na kost. A to se mi ještě ráno nechtělo do brodu. Byl to první pořádný déšť závodu, který mě zastihl přímo na trase. Stoupal jsem nahoru. Navigace mi přestala reagovat. Myslel jsem, že to je kvůli vodě na displeji. Slepě jsem následoval závodníky, co kola tlačili přede mnou.

Kousek před Javorníkem mi v navigaci došla šťáva. Pod malou stříškou (byla pro ceduli, a ne pro cyklisty) jsem měnil baterky. Zapnul jsem přístroj, otřel displej a chtěl si zobrazit trasu. Nešlo to. Osušil jsem ho opravdu důkladně. Pak jsem si všiml, že voda není na displeji ale v displeji! Jak se tam mohla dostat!!??

To, co jsem dosud považoval za špínu, se ukázalo být velmi hlubokou rýhou. Nevím přesně, kdy se tam ta díra objevila, ale myslím, že to bylo z pádu v Nízkých Tatrách.

Čiré zoufalství

Stál jsem na Javorníku, pršelo na mě, klepal jsem se zimou a nebyl jsem si jistý, kam mám jet. Trasu jsem tušil, ale vydat se dál jen podle vzpomínek, bych opravdu nechtěl. Navíc se mohla cesta pro tento rok změnit. Dobře jsem ale věděl, že nemůžu dělat jedinou věc – stát tam jako trubka.

Navigace mi stále zaznamenávala trasu. Alespoň jsem si to myslel. Neměl jsem žádnou možnost kontroly, protože jsem zůstal v hlavním menu. V den odjezdu jsem si celou trasu 1000 Miles nahrál do telefonu přes Mapy.cz a podklady pro Česko a Slovensko jsem si stáhl v offline módu. To mě pro tu chvíli zachránilo, takže jsem mohl klesat z Javorníku.

Zastavil jsem se pod první turistickou střechou. Marně jsem se pokoušel navigaci rozchodit. Podařilo se mi akorát vlézt do nastavení a tam stisknout smazat všechna uživatelská data. Rychle jsem navigaci vypnul, než vniklá voda stačila potvrdit onu nešťastnou volbu.

Jezdit s telefonem se sice dalo, ale nebylo to pohodlné. Nemohl jsem si ho upevnit na řídítka. Když jsem se chtěl podívat, jestli jedu správně, musel jsem zastavit, vytáhnout mobil, zkontrolovat a pokračovat dál. Takhle bych asi tisíc mil jet nemohl. Navíc by mi dříve nebo později došla baterie. Brzo jsem turistický altán opustil, protože mi začala být zima.

Záblesk naděje

Ve Štítné jsem zalezl do restaurace a dal si čaj a ještě jeden. Nechybělo mnoho, abych tam s navigací mrskl o zem. To by ji naučilo. Na záchodě jsem se ji pokoušel vysušit fukary, ale byla to marná snaha. A prosit jsem ji nehodlal.

Přes Google jsem našel, že nová navigace se dá sehnat v cykloservisu ve Vizovicích. To nebylo až tak daleko a mohl jsem to dojet i s mobilem v kapse. Výhodou příštího úseku bylo, že se většinou jelo po značených cestách, což zrychlovalo orientaci. Dohodl jsem se ale nakonec s Vladimirem (45), že pojedeme spolu a bude mi dělat navigátora. Přece jen to bude rychlejší.

Poprvé ve dvou

Byla to jediná část trati, kdy jsem cíleně s někým jel. Takových 99 % ostatních úseků jsem projel sám. Preferoval jsem to. Ano, jet s někým dalším je jednodušší a bezpečnější – vždycky máte někoho, koho požádat o pomoc. Když se bavíte, ubíhá cesta rychleji. Jenže to jsem úplně nechtěl, protože bych přestal vnímat okolí. Trasu si nejlépe vychutnám sám, a navíc je to celé dobrodružnější. Musím se spoléhat jen sám na sebe.

Jasně že jsem byl rád, když jsem občas spatřil přátelskou tvář nebo když jsme někde večer seděli u ohně, ale trať, tu jsem chtěl jezdit sám. A myslím, že bych radši to vzdal, než abych se 1000 kilometrů trmácel někomu za zadkem.

Za Vladimírovu (45) pomoc jsem byl vděčný a proč si na čas nevyzkoušet společnou jízdu? Ještě před Vizovickými kopci jsme potkali Honzu Vlasáka, veterána Mílí. Řekl jsem mu, že se potřebuju za nějaké tři hodiny dostat do Vizovic. Trochu mě vyděsil, když chvilku zapochyboval, že to stihneme. Věděl jsem, že vrchy budou těžké. Jede se tam po ne úplně sjízdných turistických značkách, ale za ty tři hodiny se to přece dá.

Popohnal nás dál. Někde v tom sjezdu jsem si kompletně odrovnal brýle. Abych to trochu uvedl. Celé Slovensko jsem je měl na očích, protože jsem se bál, aby mi tam nevletěla moucha nebo neprojela větev. A že mi do nich jednou narazil obří čmelák … ale skutečnost byla taková, že jak jsem se zpotil, byly od vody a nedalo se v nich nic vidět. Zvláště za špatného světla. Tak jsem si je dával na nepromokavý vak pod řídítky, což nebylo nejlepší úložiště, ale měl jsem je hned po ruce. Bral jsem si je ve sjezdech, ale brzy jsem je přestal používat úplně. Když se mi jedna nožička ulomila, vyhodil jsem je. Stejně jsem je nikdy neměl rád.

Občas jsme trochu bloudili. Trasa se změnila, takže jsem nemohl využít svou intuici. A stejně bych toho asi moc nevěděl, protože ty kopce jsou strašné bludiště. Ve sjezdech občas zaostával a pak se modlil, ať jedu správně.

Naděje sfoukla svíčku

V pět jsme dorazili do Vizovic. Ještě jsem měl hodinovou rezervu. Vladimírovi (45) jsem poděkoval a rozloučili jsme se. Mířil do lékárny, já do servisu. Když jsem tam dorazil, zeptal jsem se: „Máte navigace?“ A hádejte, neměli. Nevím, kam jsem se díval a proč jsem si myslel, že je mohou mít. Každopádně se mi snažili ve všem vyjít vstříc.

Navigaci mi rozšroubovali, ale vodu jsme ven nedostali. Dali mi i tipy, kde by teoreticky šlo sehnat přístroj ve Zlíně. Mně se ovšem podařil husarský kousek – o navigaci jsem přišel v pátek, což znamená, že v sobotu a v neděli mají obchody povětšinou zavřeno. Byla tam nějaká velká prodejna s elektronikou – ovšem žádná navigace skladem. Moc možností jsem neměl.

Mohl jsem si nový přístroj objednat, že by mi přišel někam cestou. Je ovšem velmi složité říct, kde v jakou chvíli dojedu a jestli tam nebudu muset čekat na otevírací dobu. Dále by mi balík poslali v pondělí, čímž by mohl dorazit nejdříve v úterý – až za čtyři dny! Později večer jsem dostal tip na velmi jednoduché řešení, které mě nenapadlo – navigaci mi půjčí někdo, kdo skončí ve FINISHy 500. Takže mi stačilo ujet nějakých 200 kilometrů. Jupí.

Koupil jsem si v servisu alespoň držák na mobil. Nemohl jsem ho používat za tepla, protože by se mi telefon přehrál a za deště, protože nebyl vodotěsný. A navíc jsem se šeredně bál, že mi spadne na kámen. Ale lepší než větví do oka…

Tentokrát jsem se nehecnul

Dal jsem si ještě zmrzku a skočil do Alberta. Potkal jsem Petera (96) a Frantu (154), takže jsme se si tam pohlídali kola a najedli se. Ještě jsem chtěl dát aspoň dvacet kilometrů. Vždyť jsem vlastně vůbec nic neujel. Ten den byl naprostou tragédií. Občas jsem si říkal, že bez takových problémů, bych mohl být daleko rychlejší. Ale takové věci, musí řešit všichni (nebo většina) a k závodu to prostě patří. Nejde jen o to, umět jezdit na kole, ale poradit si ve všech možných i nemožných situacích.

Když jsem opouštěl Vizovice, ozval se hrom a já se urychleně vrátil. Peter (96) chtěl i tak pokračovat, že nakonec stejně zmokne, ale já k tomuto přístupu ještě neměl. Kdyby se tam dalo někde schovat, klidně bych jel, ale v těch Vizovických vrších je pusto a prázdno. S Frantou (154) jsme začali hledat ubytování.

Měli jsme štěstí, že Masters of Rock budou až příští týden. Spali jsme v sokolovně, což byla místní ubytovna za pár šupů. Šlo o moji vůbec první noc v budově od startu závodu. Nemohl říct, že bych si tu měkkou postel neužil. Usnul jsem prakticky ihned.