Den #12 Jak jsem se topil v depresi

Možná to bude znít trochu nefér, ale v CP3 jsem zažil jedno z nejhorších rán celého závodu. Od všech, kdo tam zrovna byli, se mi dostalo nezištné pomoci, ale okolnosti, ve kterých jsem se nacházel, to stejně nedokázalo překonat.

Včera jsem usínal s tím, že za odměnu se vzbudím, až to na mě přijde a nebudu se hnát beze spánku. Stejně jsem toho ale moc nenaspal, protože tábor se od šesti probouzel, a i když jsem se pořád choulil ve spacáku, už jsem nezabral.

Mokro a šeď

Spal jsem s mokrými věcmi, a ještě mokřejší jsem si musel oblékat. Ačkoliv už nepršelo, všude bylo vlhko a zima. Předpověď navíc nebyla příznivá a déšť nás měl provázet snad až do cíle. Všichni, kdo jsme tam byli, jsme nadávali jako jeden muž a stěžovali si na nepřízeň osudu. Což je na jednu stranu pozitivní věc, protože bylo s kým útrapy sdílet. Nebyli jsme v tom sami.

Poskakoval jsem po táboře, abych se trochu zahřál, a postupně jsem si balil svoje věci. Fasoval jsem alespoň teplou polívku. Oblékl jsem se jako na polární výpravu. Do navigace jsem nahrál další etapu. Na jednu stranu jsem byl rád, že už byla poslední, ale na stranu druhou — měla přes 400 kilometrů, takže byla druhá nejdelší. A jet to v mokru a dešti? Jeden den to ještě jde, ale mít to furt už není žádný med.

Vůbec se mi nechtělo pokračovat a všechna ta euforie ze včerejška mě opustila. Přesto jsem na tom nebyl vůbec špatně. Můj krkonošský manévr se ukázal jako velmi efektivní a Ondra (3), kterého jsem si zvolil jako svého protivníka, tu ještě pořád nebyl a kdo ví, kde skončili ostatní. Docela mě zajímalo, jak se kdo s tou deštivou smrští všichni poprali.

Nakonec jsem odjel asi o osmé — protože co jiného mi zbývalo. Já si ani nepřečetl instrukce pro ukončení závodu. Až tak nepřipravený jsem byl. Při takové neznalosti snad i hrozilo, že bych to vzdal omylem.

Doma

Tuhle jizersko-lužickou oblast znám, protože je mým rodným krajem. Teda – teoreticky znám, protože kromě průjezdu jedním městečkem jsem všechny cesty viděl poprvé. Už v CP3 mě varovali, že začátek bude do kopce. Tak to je ostatně vždy, takže jsem z toho nijak nezoufal. A když jsem dorazil na území větrných elektráren, vysvitlo slunce. Jen pár paprsků, ale už to byla předzvěst něčeho dobrého.

Možná to bylo náladou, možná to bylo včerejším hecnutím, ale dneska to prostě nešlo. Je pravda, že tohle tvrdím snad o každém dnu, ale den dvanáctý to bylo opravdu nejsilnější. Projel jsem kolem hradiště Vítkov a ploužil se do Hrádku, kde už byla opravdová civilizace, a kde jsem mohl nakoupit nějaké jídlo.

Nejdříve jsem ale zamířil k Vietnamcovi a koupil si asi čtyři páry suchých ponožek. Teď už je ani nebudu sušit a použité jednoduše vyhodím. Geniální systém. Moje nohy ho ocenily, i když více by jim svědčila několikanásobná pedikúra. Vypadaly nechutně.

Další zastávkou byl obchod, kde jsem nabral zásoby. Ještě si mě tam odchytl místní pán z rychlého občerstvení, co prý sleduje závod a jestli něco nechci. Nakonec mi dal čaj a hamburger. Strávil jsem tam snad hodinu odpočinkem a povyprávěl pár zážitků. Příliš dlouho… příliš dlouho, a to jsem si ještě myslel, že jsem si tu chvíli volna zasloužil.

Alespoň slunce už vyšlo a silně pražilo, takže jsem si mohl usušit nějaké věci. Naše ranní předpovědi se naštěstí nevyplnily.

Marné pokusy držet krok

Při mém odjezdu se objevil Ondra (3). Krkonoše projel včera taky, ale zastavil se kousek před Cpčkem, aby se vyspal někdo v teple. Dobrá taktika. Spěchal jsem dál. I když jsem v Hrádku dlouho odpočíval, pořád jsem se v sedle klimbal a měl co dělat, abych neusnul. V jednu chvíli jsem si dokonce lehl vedle cesty a přemýšlel, jestli si těch dvacet nedál uprostřed dne. V tu chvíli mě Ondra (3) pomalým, leč vytrvalým tempem předjel.

Dalších třicet kilometrů mám okno. Jen vím, že jsem se tuze těžce plahočil, jinak bych ostatně nikam nedojel. Někde na Myslivnách jsem ještě Ondru (3) naposledy dohnal. Dodalo mi to trochu naděje, protože jsem si myslel, že už dojel někam do tramtárie. Bez přestávky jsem pokračoval, abych si svoji šanci udržel. Chvilku jsme jeli podél hranic spolu a potkávali hlavně německé cyklistiky. Pak mi v těžším terénu ujel a od té doby jsem ho nikdy neviděl.

Cesty v Lužicích horách byly skvělé a sjízdné. Nebýt mojí vyčerpanosti, určitě bych si je užíval. Jenže co naplat. Čekal jsem, jestli se mi večer síly obnoví, jako se to stalo předchozí dva dny. Bylo ale už pozdní odpoledne a pořád nic. Dojel jsem až do Krásné Lípy, což byla po delší době opět výspa civilizace.

Řekl jsem si – dám si nějaké teplé jídlo, ať má sílu. Co je tady rychlého…? Ha, kebab. To byla chyba. Jak jsem si ho objednal, začal pán krájet rajče, krájet zelí, krájet okurku, ohřívat masu… No, tikalo mi v jednom oku. Nakonec jsem se sice dočkal, ale v Lípě jsem strávil skoro čtyřicet minut.

Tragédie dokonána

Večer se mi podle očekávání vrátila energie. Zase mi to šlapalo a mohl jsem nabrat nějaké kilometry. Nechtěl jsem se ale trmácet do hluboké noci. Nemůžu se přece plahočit přes den a jezdit v noci. Potřeboval jsem spánek. Dlouhý, kvalitní spánek.

Jakmile se začalo stmívat, poctivě jsem se zastavil a zalezl do lesa si lehnout. Bylo mi jasné, že to byl tragický den. Neměl jsem ani devadesát kilometrů! Náladu jsem si pozvedl zbytkem kebabu.

Chvilku jsem měl strach, že mě sežere divoký jelen, ale rychle jsem usnul a spal jako zabitý.