Jak jsem si vyzvedl triko za 50 hadrů

Vyhlášení závodu 1000 Miles Adventure je za námi a všichni dostali to, co si zasloužili. Naštěstí byli všichni hodní, nezlobili a mohla si tak odnést slavná, finisherská trika (nebo dvojtriko pro tandem). Na první pohled nevypadá tričko nějak extra. Je tam spousta nápisů, a navíc žlutý trikot pro finishery kompletní trasy mi vždycky přišel spíše do oranžova. Pravdou je, že dražší oblečení by člověk pohledal. Kam se hrabe Hugo Boss (nebo další drahé značky, které neznám…)!

Ta naše banda, co do půlky dojela, foto by Roman Kegl

Zplakal nad výdělkem

Pojďme si udělat krásné a nejkrásnější vyúčtování. Největší pálku jsem dal samozřejmě za kolo. Když jsem z bankomatu vybíral 16 tisíc, necítil jsem se ve své kůži a už vůbec jsem si nelajsknul je na ulici přepočítat. Ještě by se zpoza rohu vynořil dávno ztracený bratranec, co by potřeboval půjčit. Svou důvěru jsem vložil ve vydávací díru bankomatu (přece jen je o trochu předvídatelnější než lidi).

Ale tím to jenom začalo. Nejde si koupit jenom kolo, takhle to funguje jen mezi snílky a blázny. Kolo je třeba osázet blikačkami, lahvemi, blatníky a dalšími serepetičkami. Musím se o něj správně starat – takže čistící prostředky, mazání řetězu, ty-věci-co-se-používaj-na-vyšťourání-duše. A ani nahatý jsem se na kole jezdit nechystal – chtělo to nějaké super oblečení. A tak jsem utopil dalších (pro mě neuvěřitelných) 20 tisíc. Stálo mě to víc než kolo samotné.

Bylo mi z toho plačno. Ona byl občas potíž v tom, že jsem vlastně ani nevěděl, co mám kupovat. Popojedem. Teda ještě ne. Zapomněl jsem na navigaci – cink – plus 4 tisíce.

Kdyby to tak šlo na sekyru

Byl by to svět krásný, kdyby se závodilo zadarmo. Tento rok stála přihláška 7 tisíc a příště bude ještě hůř. Doprava na start závodu a z jeho konce (přece jen dalších 300 kilometrů jsem šlapat nechtěl…) taky něco stojí – cink cink – 2 tisíce.

Na Slovensko jsem přijížděl s dvěma padesátieurovými bankovkami. Když jsem tajně překračoval hranice, zbylo mi jen několik nuzných kováků. Přitom jsem polovinu rozpočtu utratil za výměnu pláště a jednu noc v penzionu. Kolik jsem nechal v Čechách na cestě do Jeseníků, už radši ani nepočítám.

A na kolik mě vyšla celá ta sranda? Snadným výpočtem (samozřejmě za použití kalkulačky) to dělá krásných 52 tisíc korun. Že to mám ale luxusní tričko, co? A to ještě nepočítám tu část, při které jsem musel 8 dní šlapat na kole. Ne že bych se předtím flákal. Trénink mi zabral 100 hodin čistého času.

Já vlastně dělám samá zodpovědná, finanční rozhodnutí. Například jsem vynaložil obrovskou pálku za školné a pak si škola v klidu krachla a vedení se ztratilo v prázdnotě. Tyhle lidi by mohli do politiky.

Jen táta dostal něco extra, červenou lucernu, foto by Roman Kegl.

No a?

Na stranu druhou, není to ale všechno jedno? Nač plakat nad utraceným penízem, k čemu by jinak byl. Uleželý na účtě či v matraci by nikomu nepomohl. A takhle mi přinesl spoustu nových zážitků a zkušeností.

Ono přece vůbec nejde o nějaké tričko. Nebo o nějaký papír s titulem. (ačkoliv obojí je či by bylo fajn) Jde hlavně o tu cestu. A ani cesta ušlá pouze z půlky, není cesta tak úplně ztracená.

2. září 2015 | #DNF