Den #4 Jak jsem byl ztotožněn

I když jsem ráno vstával už ve čtyři, zůstal jsem tam poslední. V porovnání s ostatními jsem nebyl žádné ranní ptáče. Nebylo jednoduché se vychumlat ze spacáku, protože okolní svět mně soužil svou nepřívětivostí a chladností. A to nebylo to nejhorší.

Ty dvě hodiny stačily zadku, aby zpohodlněl. Prvních několik minut dával hlasitě najevo, že se mu jeho pozice vůbec nelíbí a je ochoten udělat cokoliv, aby se vyměnil s jinou částí těla. Po chvilkovém osedlání jsem byl z nejhoršího venku, ale nečekalo mě příjemné svezení.

Naprosto jsem ztratil představu o tom, co mě čeká. Ostatně jsem plánování před cestou moc času nedal. Myslím, že jsem ráno zmateně projel několik zákazů vstupu, ale v noci jsem to nebyl schopný správně rozklíčovat. Představa, že bych ještě musel něco objíždět mi připadala absurdní. Naprosto jsem odmítal si svoji cestu prodloužit. Kdo ovšem nesleduje Facebook…

V Bakałarzewu jsem našel obchod. Málem jsem vlezl do prodejny uzenin, kde bych si tolik nevybral (i když šiška salámu by se taky hodila). Polský jazyk mi ostatně nejednou přichystal nepříjemné překvapení. S mozkovou mlhou jsem si místo mandarinkového džusu koupil meruňkový. Ani jsem nevěděl, že takový existuje, ale byl neskutečně hustý. Jako extrakt ze slimáka. Byl bych ale ochotný pít jakýkoliv džus, co obsahuje sacharidy, takže to nebyl až takový problém.

Ještě jsem se potěšil s místní kočkou, škoda že jsem jí nekoupil kus šunky. Možná by jela se mnou…

S nově nabytými zkušenostmi od Milana Hanyka jsem zkušeně do dresu místo kočky schoval pytlík brambůrků a s nesmírnou chutí je po cestě přikusoval. Jeden z největších objevů loňského roku. Vůbec bych se nedivil, kdyby se to dostalo i na Tour de France.

Hory

V předchozích dílech jste si jistě několikrát všimli, že po nekonečných rovinkách jsem tu a tam zatoužil po nějakém kopečku. A právě teď přišla moje chvíle! Nebyly to rozhodně žádné velehory, ale velmi silný vítr a prudká stoupání mi připravily nejednu krušnou chvíli. Zdá se, že severovýchod Polska je krajinou větrných mlýnů, elektráren a prudkých brdků. Kroutil jsem se z jedné vesnice do druhé.

Tušil jsem, že se blížím k dalšímu trojmezí, tentokrát mezi Litvou, Ruskem a Polskem. Byl to pro mě významný bod, protože v ten moment přestanu směrovat k severu a místo toho se stočím na západ, k poslední etapě závodu. Jenže trojmezí bylo v nedohlednu. A ani pytlík chipsů ho nedokázal přiblížit.

Přišel na mě splín, že jsme dokonce začal fotit. Díky tomu mám několik fotografií kravek za plotem a cestu k obzoru. Ani ty kopce mi nepřinesly žádnou sílu. A to jsem zažil několik dobrých sjezdů. První po tisíci kilometrech… Bezhlavým otáčením nohou jsem se ale nakonec na slavné trojmezí dostal.

Na informační tabuli bylo naznačeno, že ruskou stranu bych neměl ani fotit. Jelikož mě tam pozoroval někdo z černé dodávky, radši jsem nechtěl nic riskovat. Vzal jsem si tyčinku na dobrou náladu a rozhodl se nabít tracker. Jaké bylo moje překvapení, že nabíjecí kabel prostě nepasoval. Nedržel, vypadával a nic nenabíjel. Na fórum závodu jsem poslal video, co s tím a jel dál, jako by se nic nedělo.

Jeden ze spoluorganizátorů, v té oblasti zrovna natáčel závodníky a dělal s nimi rozhovory. To mi hrozně pomohlo. Jednak mi dodal nový kabel, takže si všichni mohli užívat moji polohu a druhak to byl okamžik překvapení! A jak jsem již několikrát zmínil, okamžik překvapení je to nejlepší na únavu a splín. Hned mi to jelo zase o něco lépe.

Doping

V Gołdapu jsem se trochu zdržel. Zamířil jsem totiž do lékárny, abych vyprosil Bepanthen na dětský zadeček. Jeden jsem sice na závod vzal … ale vytrousil jsem ho už první den. Veškeré mazání mi došlo, tak mi snad alespoň tohle trochu pomůže. Minimálně psychicky to bylo opravdu lepší.

Brzy jsem se přesunul přímo na ruskou hranici. Skoro jsem viděl, jak se na druhé straně pole leskne Putinova pleš. Byl to strašně zvláštní pocit. Neviděl jsem žádné dráty ani zábrany. Prostě jsem mohl po té louce projet a dostat se do Ruska. Na druhou stranu … kdo by tam chtěl jezdit, že?

Před večerem jsem dorazil do Węgorzewa. Spočítal jsem si, že to bude poslední možnost si něco nakoupit. Nabyl jsem dojmu, že cíl už je blízko a tohle bude moje poslední noc v závodě. Byl jsem pevně rozhodnut dojet to nonstop. Napakoval jsem se jídlem, energetickými nápoji a vodou navíc, abych nestrádal a do krve se mi nařinula nová energie. Sám sebe jsem přesvědčil, jak to dám a jak se z toho stane oslavný příběh.

Kopnul jsem do sebe nějaký tučný koláč a zvýšil otáčky. Za Węgorzewem jsem objevil tu nejluxusnější část trasy. Se západem slunce jsem projížděl kolem romantického singletracku prazvláštní řeky. Voda v ní byla podivně stojatá, zvláštně se zelenala a lemovaly ji gigantické stavby. Jako by zde přistáli mimozemšťani. Dohledal jsem, že se zde stavěl kanál ještě před první světovou válkou, co měl propojit Mazurská jezera.

Zajímavostí bylo, že jsem překročil starý železniční most, který už ani není na mapě. Ještě zajímavější bylo, že někteří závodníci ho nepřekročili a jeli po druhé, mnohem zarostlejší straně.

Nevinen

Bylo zvláštní se pohybovat tak blízko ruské hranice. Cítil jsem se tam trochu jako vetřelec. Občas jsem potkal nějakého neosvětleného sedláka, kterému jsem vypaloval sítnici. Vždycky mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že je to živá bytost a sklopil jsem reflektor.

V dálce jsem viděl něco jako majáky s červenými světly a nedokázal jsem určit, jestli leží na polském nebo ruském území. Cesta vedla v podstatě přes asfalt, takže mi to fičelo celkem rychle. Cesty byly ovšem rozbité, takže o pohodlí nemohla být řeč. Sępopol v době mého příjezdu už dávno spal.

Mířil jsem přímo do Ruska. Těsně před vesnicí Ostré Bardo mě poprvé zastavila pohraniční stráž. Pro běžného smrtelníka samozřejmě nebylo úplně běžné, že by se v jednu ráno toulal hraničním pásmem. Pánové neuměli anglicky, takže jsem mluvil velmi pomalu česky.

Vysvětlil jsem jim, že jedu závod, ukázal jsem trasu, kudy pojedu a musel jsem doložit výpisem z účtu, že jsem zaplatil startovné. Pak si vzali moji občanku a sedli si do auta. Jelikož na mě nebyl vydán mezinárodní zatykač, povolili mi jet dát. Ale rázně mě upozornili, že jezdit do Ruska: „Ne, ne, ne!“ A ještě se divili, že byli první hlídkou, která mě na tak dlouhé cestě zastavila. Celé to zabralo asi 20 minut. U toho jsem se bil do prsou a prohlašoval, jak pojedu celou noc, abych se dostal do Gdaňsku.

Nadšení mi vydrželo asi dvě hodiny. Usoudil jsem, že Gdaňsk je přece jen ještě daleko a alespoň mentální přestávka by mi vůbec neuškodila. Jakmile jsem spatřil první autobusovou zastávku, vzal jsem jí za vděk. Budík mi měl zvonit za hodinu. Usnul jsem prakticky okamžitě.

Nevím, o čem se mi tehdy zdálo. Rozhodně to nemohlo být horší než nemilé probuzení, které mě zhruba za půl hodinu potkalo.