Den #3 Jak jsem sušil řetěz

Čirou náhodou tím samým místem jel další závod podobného ražení. Jestli se nepletu, byla to silniční akce okolo celého Polska. Takže i když jim to fičelo rychleji, měli před sebou mnohem více kilometrů. My jeli na server a oni na jih.

Nejspíše i kvůli tomu byla se správci přívozu dohodnutá prodloužená převážecí doba, takže jsem řeku překročil v 5 ráno, a za nulovou cenu. Prokazovat že jsem závodník nebylo třeba, dalo se to dobře odhadnout všemi smysly.

Z našeho závodu jsme se tam sešli 4 a na opačné straně čekal stejně početný dav úzkopláštích. Okamžitě jsem využil situace, abych vyžebral trochu maziva na suchý řetěz. Kdo ví, kdo zas potkám nějakou oběť… Jestli si dobře vzpomínám, bylo to naposledy. A tak jsem zbylých 600 kilometrů odjel na tomhle. Můj pohon si na to asi zvykl, protože mě přestal obtěžovat kňučením a přepnul se do bezúdržbového, samomazacího módu.

Království za kopec!

Ráno začalo nekonečnými asfaltkami. Rovinka za rovinkou. Potkal jsem i několik závodníků v druhém směru, se kterými jsem se soucitně pozdravil. Myslím, že zdejší kraj takový provoz dlouho nezažil. K zábavě toho mnoho nebylo a největším vzrušením se stalo, když jsem zjistil, že med se řekne polsky miód. Dokonce jsem obětoval cenné vteřiny, abych si tu pamětihodnost vyfotil.

Po cestě se občas objevil nějaký kostel, ale stejně jich nebylo tolik, kolik bych jich v takovém kraji čekal. Dokonce ani o jeptišky nebyla nouze. Některé jezdily na kole, ale bez patřičného osvětlení a reflexních prvků se spoléhaly na milost Boží.

Brzy se ukázalo, že se dostávám na opravdový konec světa. To, co na mapě bylo stále vyznačené jako asfaltka, se změnilo na podivnou cestu sestavenou ze směsice štěrku a písku. Obzvláště výživné byly části, kterými projel traktor a jeho pneumatiky tam vytvořily zvrásněný povrch, po kterém jsem (ne) radostně poskakoval. Občas jsem vídal těžkou techniku, která cestu opět uhlazovala. Musel to být nekonečný proces. Ještě, že jsem to jel za sucha.

Ocitl jsem se přímo na běloruské hranici. Viděl jsem ostnaté dráty a spoustu výstražných cedulí. Nejzvláštnější setkání bylo s kamionem a černým osobákem, které mířily někam do hloubi lesa. Legálně to rozhodně nevypadalo.

V městečku Białowieża jsem se posilnil a snažil se podle pravdy odpovídat na otázky místního „motorkářského gangu“. O něco zajímavější bylo setkání s polským cestovatelem, který vyrazil ze stejného místa jako já, ale asi o 14 dní dříve. Vtipné bylo, že i když naše trasy byly rozdílné, ještě 3× jsme se toho dne potkali na těch nejnepravděpodobnějších místech. Ty zdánlivé maličkosti jsou ten nejlepší nakopávač psychiky.

I když jsem se pohyboval na hranici národního parku, přírodu jsem si moc neužíval. Cesty se vůbec nebály vést několik kilometrů rovně a bez hezkého stoupání to prostě nebylo ono. Nebyly žádné výhledy. A les vypadal jako les.

Ve dvou se to lépe táhne

Alespoň se mi podařilo najít jednoho spolubojovníka, který mě dojel, a se kterým jsem chvíli čelil společným nástrahám. Když jsem se ovšem pokoušel vyškemrat trocha toho oleje na řetěz, neuspěl jsem. Prý měl málo.

Stěžoval si na výběr kola. I když na gravelu to svištělo, po těhle rozkodrcaných cestách se celý třásl.

Ráz vesnic se začal postupně měnil. Přestaly se koncentrovat na jedno místo a místo toho se na cestě objevovaly odbočky, které vedly na jednotlivé samoty. Na každém rozcestí byla napsaná čísla domů, která tam jsou, aby tam nikdo nejezdil zbytečně.

K odpoledni jsem dorazil do městečka Supraśl (tak bezvýznamného, že nemá českou stránku na wikipedii). Vůbec jsem se nesnažil předstírat, že vím, kde jsem. Najedl jsem se a seděl jsem déle, než bych chtěl. Přílišné ambice mě ale neovládaly, takže jsem nad tím nelamentoval. Navíc jsem tušil, že mě čekají další rovinky, teď navíc za noci, kdy se mi celá krajina slije do jedné.

Mělo samozřejmě i svojí výhodu. Světlo přes dynamo bylo více než postačující a s nabíjením jsem neměl nejmenší problém. Doslova jsem se koupal v elektrické energii. Ještě aby za mě šlapala…

V noci bylo psí vytí ještě silnější a zvláště u osamělých zemědělských usedlostí jsem se nejednou bál. Lidi ani psi určitě nebyli zvyklí, že jim tam cestují naprosto nevinní cyklisté. A později jsem se dozvěděl, že trať místy vedla i přes soukromé pozemky.

Před Lipskem jsem se musel pustit do další objížďky. Opět brod. Trasa vedla přes národní park a jeho řetězový přívoz (musel bych za něj tahat, abych se dostal na druhou stranu), ale ten byl přes noc uzavřený. Co jsem se pak doslechl, z toho nadměrného používání se rozbil.

Za Lipskem mě dojel můj souputník z dopoledne. Jako bludičku v dálce jsem ho viděl hrozně dlouho – nedalo mi to a otáčel jsem se. Bylo už chvilku po půlnoci, takže jsem uvítal společnost. Jinak bych se asi fakt už zbláznil. I když se mě snažil přesvědčit na nonstop jízdu, tvrdě jsem jeho návrhy odmítal a neustále si hledal nějaký vhodný přístřešek. Noc měla být chladná a na klidné spaní to nevypadalo.

Nakonec jsme se oba ubytovali v Augustowě. Teda ubytovali … obsadili jsme okolí dětského hřiště. Normálně bych v centru takového města nespal, ale hned vedle stál takzvaný MOR. I když název je v češtině poněkud odpudivý, šlo o odpočinková místa pro dálkové cyklisty. Jeden závodník už tam spal.

Kolega byl strašně akční a rozhodl se pro jednu hodinu spánku. Já jsem si vážil odpočinku, a proto jsem do něj vložil dvojnásobnou časovou dotaci. V tu chvíli jsem netušil, že to má být můj poslední opravdu kvalitní spánek. Pokud tak můžu dvě hodiny na lavičce nazvat.