Den #2 Jak jsem zjistil, že Polsko je velké pískoviště

Spal jsem krátce a nepřineslo mi to klid ani pokoj. Silnicí každou chvíli projíždělo auto nebo kamion, takže i když jsem si naordinoval hodinu a půl snění, v praxi na něj došlo minimálně. To nemluvím o demotivujícím projíždění dalších cyklistů, kteří poctivě šlapali. Sbalil jsem si svoje mokré věci a vyrazil do studené temnoty.

Neustále se opakující rovinky byly ubíjející. O to horší to bylo v noci, kdy mi krajina všude připadala stejná. Všechny ty parky národové vypadaly jako jeden. Atmosféra vesnic se ale konečně přiblížila tomu, co jsem si pod východem představoval. Nekonečné pásy polí a pastvin.

Co mi však pilo krev byli psi. Lidi si je vůbec nehlídali a nezřídka se mi stalo, že se na mě nějaký z otevřené brány vyřítil. Nejhorší to bylo v noci, kdy se jen ozval štěkot a já nevěděl, jestli je někde za plotem nebo se už blíží nadzvukovou rychlostí. Všechno umocněné tím, že mě z jara jeden podobný vykuk pokousal.

Vrchol jsem si zažil v jedné vesnici, kde mě po ránu honil pes asi 2 kilometry. A ne žádný jezevčík. Pořádné bojové plemeno. A nikde nikdo. Zkoušel jsem je zahánět křikem, ale to bylo spíš na moje povzbuzení než jako účinný nástroj obrany. Psi často spali přímo na silnici a čekali na svou kořist. S kolem jsem měl alespoň možnost jim ujet. Pěšky bych se tam opravdu vydat nechtěl.

S každým dalším setkáním jsem z toho byl čím dál víc otrávený a jestli mi něco kazilo můj výlet, byli to právě psi. Naštěstí se to obešlo bez zranění, i když párkrát jsem zuby téměř pocítil.

Lekce z historie

To ráno to ale nebyl největší problém. Pořád jsem nemohl sehnat vodu. Klidně bych ji vyžebral v nějakém domku, ale i když se už rozednělo, nikoho jsem nepotkal. Kde jsou ti farmáři, co vstávají se slepicemi? Navzdory spánku jsem tak držel pomalé tempo.

Když jsem konečně dorazil do města Chełm, potřeboval jsem se dát do kupy. Na benzině jsem koupil spoustu jídla, všechno si tam vyskládal kolem sebe a hodoval jako král. Jelikož se udělalo hezky, vytáhl jsem spacák a rychle ho vysušil spolu s dalšími věcmi.

Bohužel moje krize neustávala. Bál jsem se, že jsem ve stavu hluboké dehydratace nebo hůř, jestli jsem si nepřivodil nějaký úžeh či úpal. Každopádně ještě před opuštěním města jsem si musel krátce odpočinout na lavičce.

Trasa kopírovala řeku Bug. Bez povšimnutí jsem projel kolem trojmezí Polska, Ukrajiny a Běloruska. Tehdy jsem si říkal, proč je tam takový velký patník. Asi jsem čekal řady vojáků s kulomety, kteří budou strážit hranice. Místo toho jsem míjel lidi na kánoích, co si užívali svezení na horké hranici. Třeba mě někdo vezme, když nestihnu přívoz…

Nejelo se mi vůbec dobře. Zadek už mě pěkně pálil, ale vyřešil jsem to celkem jednoduše. Jelikož jsem si myslel, jak to bude celé jezdivé, nafoukal jsem si do plášťů víc atmosfér, než by bylo na singletrack kolem řeky zdrávo. Stačilo jen trochu upustil a jel jsem si pěkně v pohodlí.

Měl jsem štěstí, že mi nepršelo. Pozorně jsem sledoval předpověď a vypadalo to, že se na mě má něco z jihu hnát. Když ale budu dostatečně rychlý, můžu tomu ujet a spláchne to jen závodníky za mnou. Jestli tam nějací jsou, protože jsem dlouho nikoho neviděl.

Ve Włodawě jsem se pro změnu stavil v Žabce. Využil jsem přítomnosti strážců pořádku a doufal jsem, že mi svou přítomností pohlídají kolo. Byl to trochu risk, ale za smrad mě nezavřeli.

Život na chlebech a bagetách mi ale už začínal lézt krkem. Na druhou stranu pořád lepší než hlad. Bohužel se mi nikde nepodařilo sehnat osvědčenou zapiekanku.

Pokračoval jsem po nekonečné placce. Že se pohybuji kolem Běloruských hranic mi došlo v okamžiku, kdy jsem projížděl kolem města Brest. Trasa zahnula těsně před monstrózním přechodem z 11 pruhy, který zel prázdnotou. Jako fanoušek historie jsem pak několik hodin strávil přemýšlením nad Brestlitevským mírem.

Jako Šípková Růženka

Už mi bylo jasné, že přívoz nemám šanci v noci stihnout. Moje průměrná rychlost by musela raketově vystřelit. Na to by neměl ani Elon Musk. I když jsem nemusel překonávat téměř žádné převýšení, terén mě velmi zpomaloval. Nejhorší byli úseky plné písku, do kterého se mi bořilo přední kolo. S každým kilometrem jsem ho ale projížděl s větším a větším sebevědomím. Přesto to byl nevděčný a pomalý terén.

Jak jsem se blížil k severu, na listině nepříjemností se mi objevila další položka – komáři. Už z náznaků před závodem jsem pochopil, že kdybych se někde odvážil zastavit, sežrali by mě zaživa. Což je na druhou stranu skvělá motivace…

Abych se vyhnul tomu nejhoršímu, namazal jsem se anti-komářím gelem, který jsem si koupil už rok zpátky, ale nikdy jsem si ho s sebou nevzal. Bohužel nemám pocit, že by příliš fungoval. Skoro bych řekl, že jsem o to víc komárům chutnal. Že to pro ně byla jen taková pomazánka.

A to mě přivádí k tomu, jak jsem dojel k řece. Dorazil jsem v tu nejnemožnější chvíli. Přesně uprostřed doby, kdy se objíždění přestalo vyplácet. Asi bych získal dvě hodiny k dobru, ale zase bych si je musel poctivě napracovat a vůbec bych se nevyspal.

Moc dobře jsem věděl, že mě kvůli tomu dojede spousta lidí, ale plahočit se 30 kilometrů navíc bylo na mě moc. Proto jsem spal téměř na molu, abych to ráno dobře stihnul. A jelikož to bylo hned vedle řeky, pohostil jsem na svém obličeji mnoho nezvaných hostů.