Kterak jsem se upsal

This post is available in English 🇬🇧.

Vzdal jsem to. Nikomu se to neříká lehce, protože to často vzbuzuje hořkost neúspěchu a osobního selhání. Že jsem něco vzdal mi evokuje, že jsem na to měl, ale chyběla mi silná vůle, abych pokračoval dál. Já to ale nevzdal. Když jsem se dostal do poloviny Montany, dál už jsem prostě nepokračoval.

Nestalo se mi to poprvé, sami se můžete podívat, kolik „smrteček“ v sekci o mně najdete. Obvykle je to proto, že další účast v závodě ohrožuje moje zdraví. A přesně to promluvilo do mého rozhodnutí ve vesničce Ovando. Tentokrát to bylo přece jiné. Ještě nikdy jsem neinvestoval tolik času, energie, úsilí a peněz do jediného kratičkého okamžiku. Tohle měl být můj nejáčkovější závod, jaký jsem doposavad jel. Přesto jsem měl pocit, že jsem to zvrtal ještě před startem.

Nejdřív jsem se ani nechtěl obtěžovat, abych tenhle článek vůbec napsal. Když jsem se rozhodl nepokračovat dál, absolutně jsem neměl náladu se k Tour Divide kdykoliv vrátit a rozhodně ne o tom psát. Cítil jsem to jako velkou vesmírnou zradu. Neměl jsme zájem to řešit, protože nebylo, co k řešení. Chtěl jsem jet domů. A dostat se domů nebylo vůbec snadné.

Hodně lidí mi posílala slova útěchy, ale ta nemohla zastavit moje pocity. Tohle dokáže smazat jenom čas. A opravdu. Když jsem se dostal do vlastní postele, neskákal jsem sice radostí, ale vyčistila se mi mysl. Vždyť jsem právě zažil obrovské dobrodružství. Nebylo sice takové, jak jsem si ho vysnil, ale o tom dobrodružství přece jsou. Tohle mi otevřelo oči. Naučil jsem se něco nového. Potkal jsem nové lidi. Viděl jsem místa, která jsem si nedokázal představit.

Tour Divide je jiný závod. Liší se od všeho, co jsem za těch pár let zkusil. Nerad říkám, jestli je těžší nebo lehčí. Má svoje neopakovatelné výzvy. A abych já, a i kdokoliv jiný, mohl být lépe připravený, rozhodl jsem se nakonec svůj příběh, svoje pocity, to všechno sepsat pěkně od začátku až do konce.

I když dnešní doba přeje rychlým informacím, které zapomenete dříve, než si je přečtete, pro tenhle report si vyčleňte nějaký čas. Abyste totiž pochopili, co celému závodu přecházelo, musím se vrátit na úplný začátek…

👨‍🔬 Kývnout je snadné

Původně jsem letos vůbec neplánoval na Tour Divide startovat. Je to sice klasika, ale:

Je to daleko a plánování logistiky je šílené.
Sice se tomu říká závod na horských kolech, ale co se terénu týče, je to spíš pro gravel. MTB se hodí hlavně proto, že je to dlouhé a budete dost rozbití.
Není to dlouhé. Je to přespříliš dlouhé. Radši si objedu dva týdenní závody a lépe z nich zregeneruji. Těch minimálních 14 dní je už slušný smrťák.

Tour Divide sice bylo někde na mém seznamu závodů, které bych chtěl jet, ale mezi TOPovky to nepatřilo. Tohle se změnilo loni.

Na loňských Mílích jsem se dal hned první den do řeči s Milanem Hanykem a hovor se stočil na Tour Divide. Že příští rok jede a jestli bych chtěl taky. V tu chvíli jsem měl rozsáhlý prostor o tom přemýšlet.

Na podzim jsme vytvořili skupinu tří – já, Tomáš Fabián a Milan Hanyk. Na závodě žádné dvojce ani trojce jezdit nemohou, ale plán byl spolu poladit logistiku na start a návrat domů.

Pořád jsem z toho nápadu nebyl úplně odvařený, ale ve větší skupině se zařizování té nepříjemné části výpravy – logistiky – bude ladit mnohém snáze. Cítil jsem se kvůli tomu i trochu nepatřičně, protože na takovou cestu se nemůže vydat každý. Určitě tam jsou časové, finanční i jazykové bariéry a měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem se mohl rozhodnout bez velkých úvah. V mém duchu to nebylo nadšení, ale spíš: „Proč ne?“

Posledním závodem loňské sezóny byla v září klasická Bohemka. Jak jsem dojel, dal jsem si týden lehčího ježdění a pomalu se připravoval na Tour Divide. Ne, nebylo to brzo. Byla to taková příprava, nepříprava, protože jsem stejně jezdil jen pár hodin týdně. Tělu je třeba dát odpočinek.

😵‍💫 Jeden les, jedna cesta

Můj přístup k tréninku se příliš nezměnil a už zhruba tři roky probíhá prakticky identicky. Mění se jen jeho parametry. Držím se jediného pravidla – začít od nejméně specifických věcí a s blížícím se datem startu jezdím vyjížďky, co nejvíce podobné tomu, co mě čeká.

Úplně na začátku jsem začal s tréninkem sprintů. Na můj výkon v bikepackingových závodech to pravděpodobně samo o sobě nemá velký vliv, ale musím říct, že je fajn si vyzkoušet všechno, co cyklistika nabízí. Rozhodně se díky tomu udržuji více všestranný a postupem času polehoučku zrychluji.

Na podzim jsem se z 15sekundových intervalů dostal na dvouminutové. Ač by se to nemuselo zdát, tuhle část roku jsem si oblíbil. Nebylo teplo, cyklistika nežrala tolik času a měl jsem možnost dělat spoustu dalších věcí. Krásně jsem spal, necítil jsem se unavený a celkově jsem se cítil vyrovnaně. Byl to náročný rok a tohle odpočinkové období jsem potřeboval.

Novou sezónu jsem zahájil 27. listopadu 2023. Tu tradičně začínám tříminutovými intervaly v lese kousek od baráku. Hodně lidí je nesnáší, ale já k nim planu zvláštní láskou. Když zrovna nesněží a teploty nejsou hluboko pod nulou, tak si je užívám. Za relativně málo času se příjemně zničím a ovládají mě pocity dobře vykonané práce.

Strukturu svého tréninku jsem si dlouho neudržel, protože jsem se impulzivně přihlásil na Spirálu. Tam jsem nedříve chtěl testovat oblečení do zimy na Tour Divide, ale dle děsivé předpovědi, která slibovala bohatou sněhovou nadílku, jsem vrstvami nešetřil.

🙈🙉🙊 V zajetí ruchu

I když jsem plánoval o svojí dlouhé přípravě podávat zprávy, moc z toho nebylo. Nemohl jsem v sobě najít touhu či potřebu o tom psát. Ani jsem nevěděl komu. A jestli by to někoho zajímalo. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím komplikovanější mi to přišlo. Nakonec jsem svoje myšlenky vrátil k tomu, co my šlo, a tak jsem v tichosti jezdil na kole. To mě bavilo.

Do další fáze jsem se posunul na konci ledna. Čísla byla dobrá. Zlepšují se každý rok, což je skvělý pocit, který samozřejmě nebude trvat věčně. Když jsem jezdil na úrovni intenzity mezi 8 až 20 minutami, sluníčkové to nebylo. Držel jsem sice rozumná čísla, ale objemově jsem nenajezdil tolik, kolik jsem chtěl.

V práci přišly těžké časy a bylo obtížné odolat tomu, aby nezasahovaly i do mého života. S některými problémy jsem se rád potýkal. Až tolik, že jsem se jim věnoval hluboko do večera. Přes den jsem naopak vysedával na zbytečných schůzkách, které k ničemu nevedly a řešily se věci, které mě nezajímaly. Svoji opravdovou práci, kvůli které jsem tam byl, jsem mohl řešit jen ve svém volném čase.

Můj život byl plný rozptylování a nedokázal jsem se soustředit na důležité věc. Měl jsem pocit, že se jen tak přelévám z nádoby do nádoby a mezitím si občas zajedu na kole. V hlavě jsem měl velké plány, jak se budu připravovat, ale nikdy jsem je nedokázal uvést v život.

Neschopnost udržet pozornost nebo být neustále vyrušován je obrovský problém. A svět se bohužel v tomhle mění k horšímu. Kdysi byly sociální sítě alespoň plné zajímavých lidí a jejich příběhů. Teď mi feedy ovládly rádoby vtipné obrázky a vlaky memů na jedno brdo. Krátké reely útočí ze všech stran, aby si na několik vteřin ukously z vaší pozornosti, než na ně dočista zapomenete. Doufám, že na světě je pořád místo pro smysluplnější obsah.

🐣 Velikonoční příležitost

V únoru jsem si udělal FTP test a překvapilo mě, že jsem si vyšlapal zvýšení o téměř 10 %. Na mnohadenní závod jsou samozřejmě důležitější jiná čísla, ale vnitřní ego to krásně poňochňalo.

Možná právě to byl důvod, proč se mi nepodařilo odjezdit tolik objemu. Každý zvýšení FTP znamená, že se snažím dosahovat při intervalech vyšších čísel. A to není jen tak.

Na konci března jsem se dostal do tempo fáze a znovu jsem objevil rozumný rytmus. Vyjížďky testovaly moje možnosti, ale dokázal jsem je odjezdit podle plánu. I s tím vším jsem měl čas na běhání, při kterém jsem si dával nad 10 kilometrů. Tenhle pohyb mě strašně baví, protože nedává nic zadarmo a buduje mi sílu kostí a šlach. Toho bych na kole nedosáhl.

Brzo z jara se mi díky Velikonocím objevily čtyři dny volna. I když jsem měl spíš trénovat tempo, nevydržel jsem to a rozhodl se udělal si takový nezávodní bikepacking. Chtěl jsem se přejet Česko z východu na západ a jako trasu si zvolil Via Czechia. GPX trasu jsem totiž jednoduše našel na webu a nemusel nic moc plánovat ani řešit. Prostě jsem vzal kolo a jel do Jablůnkova.

Doufám, že jsem nepokazil vesmír. Na mých posledních 5 bikepackingových vyjížďkách panovaly dost krušné podmínky. Tady jsem dostal naúčtováno čtyři dny silného větru. Buď bočáku, který mě několikrát málem srazil z kola, nebo proťáku, který mi dost stěžoval jízdu.

Tohle patřilo k těm jednoduchým problémům

Celkově to byl úspěch. Poslední úsek kolem Šumavy jsem sice zkrátil, protože jsem nestíhal vlak, ale díky pořádnému každonočnímu spánku mě ten výkon nezrubal. Regenerace byla rychlá a po dvou dnech jsem se plně vrátil k tréninku.

💨 Nepřítel prach

Od půlky dubna jsem se naplno věnoval vytrvalosti. Jezdil jsem jenom dlouhé vyjížďky a nízké intenzity. V pohodě jsem se dostával nad dvacet hodin týdně v sedle. Je ošemetné v takovém stavu hledat nějaký životní balanc, zvlášť, když bych v tom měl najít ještě čas na hledání informací k závodu a plánování trasy. Je to jako půl úvazek navíc.

Přes to všechno jsem se snažil dodržovat mých 8 hodin spánků. Když jsem měl před prací stihnout 4hodinovou vyjížďku, musel jsem tu hodinu prostě ukrojit. Moc jsem nechápal, jak jsem předloni stíhal klidně 5 hodin.

Abych si vyzkoušel nohy v závodním prostředí, přihlásil jsem se na Via Regia. Spočítal jsem si, že mi to vezme jen malé množství dovolené a byl to perfektní test placatějších sekcí v Novém Mexiku. Bez veder, ale alespoň se silným větrem. Ten se nás držel hlavně první den, ale vlastně to nebylo tak hrozné. Prostě jsem si lehl na časovkářské nástavce a šlapal.

Dojel jsem druhý. Co jsem určitě mohl vylepšit bylo rozvržení sil, protože v druhé půlce jsem dost ztrácel watty. A wattů je vždycky škoda. Pořád jsem měl měsíc na pilování.

Tvářím se vážně, protože plením pytlík brambůrků.

Po celou dobu tréninku se mi dařilo být relativně zdravý. Občas mě dostihla únava, ale jinak jsem nemarodil. Dokonce i to klíště mě ničím nenakazilo. Po Via Regia jsem ale přece jen nabral do plic nějaký nepříjemný prach. Dost se tam prášilo. Hlavně první týden jsem měl nepříjemný kašel, ale nakonec se to srovnalo.

⚰️ Poslední hřebíček

Po krátké regeneraci jsem se vrátil k tréninku vytrvalosti. Start Tour Divide se blížil a fyzická příprava nebylo to, co mi chybělo. Začal jsem panikařit, protože jsem cítil, že jsem zanedbal fázi plánování. Letenku tam jsem sice měl, ale to bylo tak všechno. Kde budu po cestě jíst, nabírat vodu a spát? Najednou se mi to celé sešlo ještě se stresem v práci, kde jsem ostatní psychicky připravoval na moji měsíční dovolenou.

Snažil jsem se přidat svému tréninku specifičnost a odjezdil si pár půlhodin na trenažéru bez větráku, abych nabral trochu té teplotní aklimatizace. Moc jsem tomu ale nedal.

Závod „Dokola“ byl tím posledním, co jsem před Tour Divide absolvoval. Asi to nebylo nejlepší rozhodnutí. Na regeneraci jsem měl 14 dní a myslel jsem, že to bude stačit. Potkaly nás tam ale těžké klimatické podmínky a do celkové rovnice jsem nezapočítal stres spojený s přesunem na úplně jiný kontinent, týden před startem. Bodíky se nejlépe doplňují ve vlastní posteli.

Když nám v noci hustě pršelo 8 hodin, zvažoval jsem, že se na to radši vykašlu, abych svůj start neohrozil. Jenže jak bych se na to mohl uprostřed noci, ještě celý mokrý vykašlat? Domů bych se stejně nedostal, tak jsem to prostě vydržel.

Vydržel jsem a dojel druhý. Cítil jsem se dobře a další jsem se krásně vyspal. Co nastalo potom bylo šílené. V práci totální chaos, stres a šílenství. Něco takového jsem nezažil roky. Možná nikdy. Přesně takhle nemá probíhat tapering. A podle toho to potom také vypadá, že?

27. července 2024 | #ZaHranicemi #DNF #Zavody

Tour Divide 2024

💬 6 komentářů

Co vás zaujalo? 🤔 Rád zodpovím vaše dotazy 📫

Ladislav Machovský

Ahoj Michale, už jen to rozhodnout se, že to pojedu myslím tak daleko, cestování, logistika, časový posun to je ODVAHA a víra sám v sebe. Co tě potkalo vím sledoval jsem reporty od Lukáše Klementa a s tím prostě člověk nic nenadělá. Zajímá mě jak jsi byl připraven na noční jízdy. Myslí tím světla, dobíjení světel co všechno máš a jaké značky aby to splňovalo , že to vydrží třeba pět hodin svícení atd. Já zatím tápu, protože reklamy na světla jsou dost klamavé. Zatím ahoj ať se ti daří. Pojedeš letos Bohémku ?

28. 7. 2024 8:49 |

Michal Ozogán

Ahoj, na tenhle závod jsem měl 15k mAh powerpack a světlo Spider od Šolc Lighting a pak Lucifer Z2Mini s 18650 baterií. Všechno by to v zásadě mělo vydržet celou noc, takže dobíjení případně přes den. Obecně bych doporučil značky Lucifer, Fénix a Nitecore. Spíš menší modely, protože nemá smysl střílet do lesa tisíce lumenů. To nevydrží dlouho nic. Ten Šolc je zatím z mého pohledu dost experimentální.

Jinak na Bohemce zatím přihlášený nejsem. Uvidím, jestli se to nějak vyvrbí a jestli to půjde vyvrbit.

29. 7. 2024 7:03

Tomáš Pelikán

Ahoj, je vidět, že na to jdeš dost profesionálně. Mají to tak i ostatní borci? A moc dobře o tom píšeš. Je vidět, že máš vše v hlavě srovnané. Je pro tebe až tak důležitý výsledek, nebo stačí pokoření?

28. 7. 2024 18:49 |

Michal Ozogán

Někdo jede ještě profesionálněji :) Někdo víc na pohodu, dle chuti. Obecně je mým cílem si to vždycky užít, i když třeba výsledek nebude tak dobrý. Rozhodně bych nechtěl přejet USA v nějakém zombie módu.

29. 7. 2024 7:05

Peter Čertík

Ahoj. Dobre sa to číta ako vždy! Za mňa akurát by som si nedával žiadny závod tesne pred takýmto mega tripom. U mňa je to skôr relax a jazdím co ma baví ale už nie na výkon..

5. 9. 2024 10:33 |

Michal Ozogán

Díky! A máš pravdu, asi to byla chyba, ale těch bylo víc. Vždycky si dávám před hlavním závodem zahřívací závod, ale v tomhle případě byl asi přehřívací.

5. 9. 2024 11:05