Den #5 Jak jsem prohrál válku

This post is available in English 🇬🇧.

Svůj poslední den na Tour Divide jsem začal i skončil v Ovandu. Navzdory mému brzkému konci, to byla moje nejlepší noc na závodě. Na poště jsem se vyspal do růžova. Těžko říct, jak jsem to dokázal, ale potvrdil mi to i Garmin. Poslední noci moje srdce tepalo 90+ úderů za minutu. Teď mi konečně kleslo na mírně zvýšených 50+. Znamená to, že navzdory počasí, ve kterém jezdím celý den, regeneruji? Minimálně některým částem těla se to dařilo.

Od začátku mi bylo jasné, že to nemusí vyjít. A to prosím není pozitivní nebo negativní přístup k věci, to je prostě fakt. Tour Divide je velmi náročný závod a pohybovat se pustinou nemocný je ještě o to těžší a nebezpečnější.

Zdraví bohužel neurčuje pouze srdeční tep. Přestával jsem zvládat bolest na hrudníku. Obával jsem se každého okamžiku, kdy jsem chtěl zakašlat a držel jsem to tak dlouho, jak jen to bylo možné. Bylo to děsivé. Ale nebyl to ještě důvod, proč jsem skončil. S chrchlem jsem vykašlal svoji první krev a už to na mě bylo trochu moc.

Hranice mezi statečností a šílenstvím může být tenká jako vlas. Ono to nebylo tak hrozné, jak to zní. Pokud máte krev někde, kde by neměla být, je to děsivé a může to znamenat spoustu věcí. Při zánětu průdušek se krev občas objevuje. Není to tak výjimečné. Je ale nutné se mít na pozoru!

Věděl jsem, že tohle je konec, ale ještě jsem to nechtěl vzdát. Nebyl jsem připravený. Větší město – Lincoln – bylo blízko. Dělilo mě od něj jen jedno sedlo. Byl tam doktor a ten by mi mohl dát buď stopku nebo mě popohnat dál.

🕴️ Není to jen o mně

Abych vůbec mohl odjet, musel jsem si nejdříve spravit bundu. Jeden ze dvou jezdců se mi totiž ráno rozpadl v ruce na dva kusy. Naštěstí se mi podařilo druhého přinutit, aby mi bundu tak nějak zavřel. Dole se mi rozepínala, ale nebylo to nic tragického. Venku byly 3°C a s tím jsem měl už bohaté zkušenosti.

Když jsem dorazil k přejezdu přes hlavní silnici, už jsem nemohl dál pokračovat. Bylo toho na mě moc, neměl jsem žádnou sílu. Na Tour Divide jsem jel už pátým dnem a vůbec jsem si to neužíval. Já jsem tady nebyl proto, abych komukoliv dokazoval svoji nezdolnost nebo statečnost. Já tyhle závody jezdím, abych si je užil. Ano. Patří k tomu i těžké chvíle, ale nemělo by to být trápení za trápením.

Byla tu ještě jedna věc, kterou jsem musel zvážit. Za ty roky jsem se od několika lidí dozvěděl, že na ně působím jako inspirace a motivuje je k tomu, aby také něco podobného zkusili. Proto nemůžu pod svoje články dávat cedulku „Nezkoušete to doma“. Já naopak chci, aby lidi vypadli ven a něco tam zkusili. Nemá to ale být o tom, že se budou někde plazit z posledních sil. Když jde o zdraví, je čas přestat.

Možná se ptáte – když mám takové kecy, proč jsem vůbec vyrážel? Nebyl to hazard se zdravím už od začátku? Možná. Po bitvě je každý generál. Nemyslím si ale, že bych na tom byl až tak zle. Neměl jsem horečku a ujel jsem skoro 900 kilometrů, takže nějakou sílu jsem měl. Jasně, nejbezpečnější možnost by byla zavřít se doma a nedělat vůbec nic. Pokud ale chcete testovat vlastní hranice, reálně hrozí, že si líznete.

🎷 Už není cesty zpět

Jak jsem to dopadl? Bál jsem se bolesti a kašlal jsem krev. Psychicky i fyzicky jsem byl na dně. Přesto bylo úmorně těžké se otočit a jet zpátky do Ovanda. Jen těžko jsem mohl zastavit slzy. Tohle byl konec. Ale nebyl to konec mého trápení.

Nejistota je jeden z nejhorších pocitů. S nejistotou se nedá smířit. Pocit obav je pro mě často mnohem těžší, než když se obava naplní.

Tentokrát mě žádná úleva nečekala. Bylo mi jasné, že návrat domů bude oříšek. Byl jsem uprostřed Montany, která má 10× méně lidí než Česko a je skoro 5× tak velká. Nejbližší velká města byla Missoula a Helena. Ze kterého se ale dostanu jednodušeji do Evropy?

V jednu chvíli jsem se pokoušel stopovat. Poprvé v životě, a ještě s kolem – dopadlo to tak, že mi nikdo nezastavil. Dál jsem to nezkoušel a zajel se do Ovanda alespoň nasnídat.

Seděl jsem tam, jedl svoji omeletu a tvářil se zkroušeně. Na pomoc mi přispěchala Kathy, která v městečku bydlí, a dohola mi „taxi“ do Missouly. A to bylo vlastně všechno. Jelikož Tour Divide reálně nemá organizátora, nemusel jsem nikomu říkat, že jsem skončil. Prostě jsem opustil trasu a jel domů.

✈️ Ne všechny cesty vedou domů

V Missoule byla lepší cyklistická infrastruktura než v Praze

Ačkoliv je Missoula druhé největší město v Montaně, nebyl ani odsud návrat domů jednoduchý. Než jsem ho začal řešit, zašel jsem si pro jistotu na místní kliniku, aby hodili očko, jestli vůbec cestu přežiju. V lékařské zprávě bylo napsané, že mám pravděpodobně virový zánět průdušek a na rentgenu hrudníku nic zvláštního nenašli. Měl jsem asi jen naražená žebra. Odmítl jsem léky proti bolesti, takže mi předepsali pouze něco proti kašli. To nefungovalo.

Vykašlat se na to tady u nás doma je jednouché. Prostě sednu kdekoliv na vlak a do konce dne jsem doma. Tady mi trvalo celé dva dny, že jsem všechno vyřídil a vůbec se dostal na letiště. Potřeboval jsem krabici, kterou jsem získal až na druhý pokus v Bicycle Hangar. Letenky na poslední chvíli vycházely předraženě a k mému krvácení se přidalo i to finanční. Ještě na můj původní booknutý let byl 95% storno poplatek.

Nepodařilo se mi sehnat letenku přímo do Prahy. Každá společnost má ještě jiné podmínky pro přepravu kol a je to celé obrovský guláš. Mohl bych ušetřit nějaké peníze tím, že bych letenky koupil samostatně, ale bál jsem se případných problémů při transferech na letištích. Myslím, že už jsem si vytrpěl dost.

Dvěma lety jsem se dostal do Frankfurtu. Tam mě překvapilo, že celé letiště bylo ucpané fotbalovými fanoušky. Nějaké mistrovství či co. Koupil jsem si jízdenku na vlak do Prahy, takže jsem si kolo znovu z krabice složil. Čekal mě jen jeden přestup v Drážďanech a už jsem se viděl doma. Bohužel, plány znovu selhaly. Ten den se přes Německo přehnaly silné bouřky a poslední vlak do Prahy byl bez náhrady zrušen.

Musel jsem improvizovat. Hned vedle vlakového nádraží jsou v Drážďanech autobusy. Flixbus naštěstí bral kola na zadní nosič, takže jsem se nemusel snažit ho nějak balit. Měl sice menší zpoždění, protože na dálnici byla nějaká nehoda, ale metro v Praze jsem naštěstí stihl a na kole jsem díky tomu už jezdit nemusel. Většinu cesty autobusem jsem byl zapředený v hovoru s nějakou Rakušanskou, která se zajímá o českou historii. Celý transfer trval déle než 24 hodin.

❓ Mohlo to dopadnout jinak?

Lituji teď svého rozhodnutí? Když jsem byl v Missoule a doktor mi vyložil, že jsem OK, táhlo mě to k tomu, abych se vrátil. Dal bych den odpočinku a těch 80 kilometrů zpět na trasu bych dojel. Svůj plánovaný let jsem pořád mohl stihnout. A necítil jsem se tak špatně! Pokušení bylo silné, ale musel jsem mu odolat. Jakmile bych znovu začal jezdit na kole, můj zdravotní stav by se jistě rychle zhoršil.

A moje slova se potvrdila. Další den se mi vrátila silná bolest v krku, která vytrvala ještě týden. Nemyslím si, že to byla nějaká reinfekce, ale spíš se spustily všechny dostupné regenerační postupy. A regenerace bolí.

Ještě jsem měl jeden problém, který jsem zatím nezmínil, protože na závodě jsem ho „necítil“. Na palcích se mi rozjela silná necitlivost a bolest. Rozhodně to nebylo kvůli příliš utaženým botám. Podle mě mi akorát trochu namrzly prsty, když jsem si nedal návleky a pár hodně studených sjezdů projel jen v mokrých ponožkách. Jejich léčka trvala o něco déle, ale už je mám také v normálu.

Zvýšená tepovka se mi do normálu dostala po měsíci.

Mohl bych celou tuhle anabázi prohlásit za totální katastrofu. Svým způsobem to tak i bylo. Ale jsme to, co jsme zažili, a učíme se nejen ze svých úspěchů ale i z neúspěchů. Nebudu vám nic nalhávat. Neměl jsem vůbec chuť sledovat dění kolem Tour Divide. Vlastně jsem ani neměl chuť plánovat jakýkoliv bikepackingový závod v budoucnosti. Byl jsem zničený. Fyzicky. I psychicky. Tolik času a energie, kolik jsem do toho vložil…

🌄 Proč?

Když o tom tak přemýšlím, „Áčkové“ závody z poslední doby mi moc nevyšly. Tenhle rok jsem nedokončil. Loni mě chytla na Mílích krutá sračka. A předloni jsem na Hope Hope 1000 jel v takových vedrech, že jsem se na ty kopce sotva škrábal. Nemluvně o tom, do jakého spánkového deficitu jsem se dostal. Dělám něco zle?

Každopádně … na kole pořád ještě jezdím rád. Nekončí to tady. Krátce potom, co jsem se vrátil domů, jsem dal výpověď v práci a z bytu v Praze. Běžný život už nebyl pro mě. Věčná otázka „Proč“ přestala být záležitostí nějakého závodu. Byl to životní postoj. Proč bych měl vydělávat více peněz, než dokážu rozumně utratit? Proč bych měl pracovat 5 dní v týdnu, když na živobytí by mi stačila půlka?

Aktuálně jsem na nějaké cestě. Není to snadná cesta a vlastně ani nemá cíl. Je to ale jedno. Protože cesta … je cíl.

Mapa Tour Divide 2024, Den #5 Jak jsem prohrál válku

15 km
Vzdálenost: 111 m
Převýšení: 01:28
Doba

Zobrazit aktivitu Stáhnout GPX

5. října 2024 | #ZaHranicemi #DNF #Zavody

Tour Divide 2024

💬 2 komentáře

Co vás zaujalo? 🤔 Rád zodpovím vaše dotazy 📫

Tomáš Pelikán

Zrovna jsem dočetl knihu z Brazovarem, který objel celý svět na motorce skoro 500000km a má podobnou filozofii. Všechny kontinenty.

6. 10. 2024 13:38 |

Petr Ozogán

Plně chápu, co výše píšeš. Tu cestu, prožíval jsem s tebou, stejně jako tvé jiné cesty. Sledováním na mapě s ukazatelem, kde zrovna jsi. Tentokrát jsem ale cítil, že je něco jinak, že to nejde podle plánu. Moc jsem se bál, když jsi napsal, že končíš. Že končíš s bolestí na hrudi, že to dál nejde.

Nebylo to určitě snadné smířit se s tím, že je konec. Připravoval ses na to dlouho a intenzivně, stálo to vše plno úsilí a peněz. Poznal jsem už, že je nutné si občas přiznat, že to dál nejde. Nejde přitom jen o závody, jde i o tu životní cestu. Několikrát jsem si tím už v životě prošel, kdy je nutné začít znovu. Říká se, "co tě nezabije, to tě posílí". Budu moc držet palce na tvé další cestě.

6. 10. 2024 14:03 |