Den #1 Jak jsem nemohl dýchat
This post is available in English 🇬🇧.
Vyrazili jsme do chladného rána. Bylo kolem 6°C a při startu je vždycky náročné se správně obléknout. První část trasy vedla mírně do kopce, a proto jsem se nechtěl zbytečně potit. Na druhou stranu jsem si nemohl dovolit štrádat si tam v tričku, abych neonemocněl ještě víc.
Snažil jsem se držet hodně stabilní výkon. Nikdy jsem nešel přes zónu 2. Nebyl jsem tady proto, abych vyhrál. Můj cíl byl jasný – dostat se do Antelope Wells a chytit letadlo. S čelem závodu jsem to vydržel asi 10 minut, než mi postupně zmizelo v dálce. Odolal jsem všem svodům a držel si svoje tempo.
Přes všechny snahy jsem nedokázal dýchat nosem. To je přitom základní předpoklad pro jízdu v zimě. Nos je plný huňatých chloupků, které chytají zlé bakterie a viry a ohřívají vzduch, který pokračuje dál do plic. Můj nos byl ale beznadějně ucpaný. Teprve až mi hlavní skupina zmizela v dálce a kolem mě nikdo nebyl, vystřílel jsem všechno, co mi bránilo v dýchání. Doufám, že to neodporuje pravidlu „Leave no trace“. Pochybuji ale, že by si medvědi pochutnali na mých soplech na zemi.
🏔️ Pěkné to bylo
Můj hlas zněl, jako bych se právě vrátil z hlučné diskotéky. A to byl teprve začátek. Naštěstí si v téhle fázi nechtěl nikdo moc povídat.
Můj zvonek proti medvědů byl jeden z nejhlasitějších a spousta jezdců neměla vůbec nic. Šetřily gramy? Z medvědů jsem strach neměl a v ten moment byly na mém listu starostí hodně nízko. Pokud jsem mohl udělat jednoduchou věc, která by mě ochránila před nepříjemným setkáním, proč ji neudělat? Těch pár gramů na výsledku nic nezmění.
První sekce vedla přes tzv. „Goat Creek Trail“, což byla širší štěrková cesta v lese. Jakmile jsme dorazili ke Spray Lake, krajina se změnila. Les se mi otevřel a naskytl se mi neuvěřitelný pohled na vrcholky Skalistých hor. Bylo to poprvé po delší době, co mě ovládl pozitivní duch a vykrojil mi na tváři nepatrný úsměv. Málem mi slza ukápla. Normálně první den moc nefotím, ale na Tour Divide jsem udělal výjimku.
Lesní trail se změnil na širokou štěrkovou cestu, po které se proháněla auta. Jejich pravidelným působením se vytvářel tzv. washboard, tedy zvlněný povrch, po kterém to na kole hodně drncá. Něco jako když mokrou lesní cestou projede traktor. U nás podobné cesty moc nevídám, ale dlouze jsem s nimi bojoval na závodě v Polsku.
Co bylo ovšem horší, každé projíždějící auto rozvířilo do vzduchu oblak prachu. Tohle nebude pro moje plíce ten slavný horský vzdušek Jak mi Luboš poradil, poctivě jsem si obličej překrýval šátkem, abych toho nadýchal co nejméně.
🫁 Dýchej zhluboka
Jakmile jsem odbočil z cesty zpět do lesa na High Rockies Trail, okamžitě jsem čelil nové výzvě. Z lehkého zkopce, který jsme v menší skupince sjížděli, se najednou stal prudký výšlap. Snažil jsem se udržel kadenci tak nízkou, jakou jsem jen dokázal a na nejnižším převodu, který jsem měl. Nestačilo to. Nemohl jsem dýchat. Ne ve smyslu že jsem to přestřelil a doháněl jsem kyslíkový dluh. Silně jsem lapal po dechu a měl jsem potíže se nadechnout. Chrčel jsem u toho jak zraněná srna. Trvalo několik minut v předklonu, než jsem znovu dýchal klidně.
Tohle nebyl typ zážitku, který jsem za oceánem hledal. Už jsem nechtěl, aby se mi tohle opakovalo. Je to konec? Přece v takovém stavu nemůžu jet stovky, ba tisíce kilometrů.
Dobře jsem věděl, že tohle je vážný problém. Probudil se ve mně nepoznaný strach. Je vůbec bezpečné takhle pokračovat? Co když se mi to znovu stane někde v horách uprostřed bouřky? Budu schopný odjet? Kdo mě zachrání? I když jsem jednu možnost měl, na stisknutí SOS tlačítka na svém tracku jsem se rozhodně spoléhat nehodlal.
Co jsem tam ale uprostřed trailu mohl dělat? Tady nebyl žádný sběrný autobus, který by odpadlíky svezl na nádraží. Co víc, tady ani nebylo nádraží. Záchvaty lapání po dechu se mi ještě několikrát zopakovaly, než jsem se znovu dostal na asfalt. Pořád jsem se bál, že se mi to vrátí, jakmile narazím na první prudší kopec. Bylo štěstí, že se mi tyhle epizody už neopakovaly. To ovšem neznamená, že jsem byl z průšvihu venku.
👃 Dělal jsem si z trasy holubník
Po téměř pěti hodinách jízdy jsem se dostal k prvnímu obchodu na trase – Boulton Creek Store. Jídlo jsem nepotřeboval, zásob jsem si vezl dostatek, hledal jsem ale psychickou podporu, kterou mi může dát jen láhev plná cukru – Pepsi. Řekl jsem si i o vodu z kohoutku, ale moji žádost dokázal uspokojit až zmrzlinový stánek kousek vedle.
Mým problém nebyla jen bolest v krku, bolest hlavy, kašel a neschopnost pořádně mluvit, ztratil jsem i chuť k jídlu. Už jsem to cítil několik dní, ale teprve teď mě to dostávalo do akutních potíží. Donutil jsem se sníst několik müsli tyčinek, ale deficit kalorií nezadržitelně narůstal.
Sedlo Elk Pass bylo jednoduché. Začalo to prudkou sekcí, kde jsem pro jistotu slezl z kola, abych se moc nezadýchal. Oteplovalo se, takže jsem si mohl sundat merino triko a jelo se mi, jako by opravdu bylo léto.
Po sedlu následovalo 60 kilometrů převážně z kopce. Cestou jsem potkal několik diváků, kteří mě hlasitě povzbuzovali. V jednu chvíli se ve mě probudil i Mílař, když jsem suveréně sjel z cesty – jak mi ukazovala navigace – a brodil nějakou bažinu. Šlo ale jen o chybu v gpxu, takže jsem se musel znovu vracet.
Nakonec to nebylo tak strašné. Podařilo se mi vysmrkat obsah všech dutin a dýchalo se mi o něco lépe. Asi bych v tu chvíli nemohl do společnosti. Jak jsem smrkal, co každou chvíli, přestal jsem mířit na cestu a soply bylo pokryto nejen moje kolo ale i oblečení.
Začínal jsem mít pocit, že to půjde. Dokonce jsem si v duchu vytvořil jasný plán. Dýchat pouze nosem, abych ulevil bolesti v krku. Každou hodinu budu brát bonbony proti kašli. Nebudu se snažit jezdit moc přes noc a pojedu pěkně v klidu.
🫀 Koko
Každý, kdo jede Tour Divide ví, co je to Koko Claims. Cesta na sedlo je plná velkých kamenů a cedulí lavinová oblast. Dostat se až nahoru trvá těm rychlejším zhruba hodinu.
Měl jsem s sebou tretry s tvrdou podrážkou a chtěl jsem si užít trocha komfortu. Proto jsem zkoušel trik a na tohle jedno sedlo jsem si vezl obnošené běžecké boty. Jamile jsem narazil na první větší kameny, normálně jsem se přezul a začal tlačit. I když, co se týče nohou, cítil jsem se komfortně, výstup mi dával pěkně zabrat. Měl jsem problémy s dýcháním.
Výstup byl tak prudký, že měl vliv na moji už tak zvýšenou tepovku. Na dýchání nosem jsem mohl zapomenout a dělal jsem, co jsem mohl, abych se posunul vůbec o píď. Byl jsem pomalý a předešlo mě spoustu lidí.
Nakonec ani ty běžecké boty nebyly tak dobrý nápad. Na cestě mě překvapilo několik kratších úseků po rovině, kde se bez kufrů nejelo vůbec dobře. Navíc jsem se stejně přezul ještě před vrcholem, protože jsem delší sjezd považoval za konec výšlapu.
Abych to shrnul, po krátké, pozitivní epizodě, jsem se znovu cítil na dně. Nahoře byl sníh, ale nic extrémního. Větší problémy dělaly potoky tekoucí přes cestu. Sedlo jsem nedokázal sjet se suchou nohou.
🫠 Byl jsem sám
Chtěl jsem se dostat do Fernie a tam se ubytovat na hotelu. Už to mělo být „v podstatě z kopce“, ale protivítr mi to neusnadňoval.
Co mi přišlo nesmírně těžké, bylo neexistující pokrytí mobilním signálem. Normálně, když závodím a je mi hej, na telefon se ani nedívám. Klidně jsem schopný zmeškávat SMS zprávy i hovory. Ani nefotím. Když mi to ale nejde, občas se tam rád podívám, protože mi sem tam chodí zprávy plné podpory. Nebo můžu někomu napsat, že sice umírám, ale jinak jsem OK.
Abych zbytečně neplýtval baterii a telefon mi neustále nehledal neexistující sítě, zapnul jsem si letecký režim. Několikrát jsem ho zkusil vypnout, ale nikde žádný signál nebyl. Tady prostě nic nebylo. Věděl jsem, že některé oblasti jsou odlehlé, ale nedocházelo mi, co to vlastně znamená.
Byl jsem sám. Úplně sám. Nikdo mi tady nepomůže. Pokud by se mi stalo něco s kolem, nemůžu si najít na YouTube video, jak to opravit. Budu to muset udělat sám. A tak mi nezbylo nic jiného než vstát, zacvaknout tretry a pokračovat do Fernie. Později jsem zjistil, že signál byl opravdu jen ve městech. Jakmile jsem opustil jeho hranice, nebylo tam zhola nic.
😬 Štěstí na mě nezanevřelo
Ať už mi bylo jakkoliv, tušil jsem, že dalšího dne se dožiju. Poslední stoupání před Fernie nebylo prudké, a i terén byl jezdivý. I když jsem v nohách cítil sílu, plíce mě zrazovaly. Čas od času jsem se musel zastavit a dohánět kyslíkový dluh.
Indiánskou jízdou jsem se dostal až nahoru a sjezd byl senzační. Už padala tma, ale světla jsem zapnul až na asfaltu a jinak jsem se orientoval v šeru jen svýma očima.
Ve vjezdu do města mi fandila skupinka místních. Zastavil jsem se vedle benzinky a vyhodil do koše běžecké boty. Už je nebudu potřeboval.
Můj plán, sehnat si hotel, byl hodně naivní. Nešlo si ho jen tak zabookovat v 11 večer. Všechny hotely byly už plné nebo měly zavřenou recepci. Co teď? Má být studená noc a já ztrácel důvěru ve svůj spací systém. Co teď? Náhodně jsem křižoval město, nevěda, kam hlavu složit, až jsem to spatřil. Malá budova z betonu a se zvláštním komínem. Záchod! Byl to osud!
Plížil jsem se tmou jako lupič a zkoumal, jestli není obsazeno. Ostatní asi spali na hotelu, takže jsem mohl bezpečně vstoupit do komnaty nejvyšší potřeby. Vypadala opuštěně, jako by ji už dlouho nikdo nepoužil. Držák na toaletní papír zel prázdnotou. Zamlkl jsem za sebou a vybaloval spacák.
Pustil jsem se do bagety z benzinky, ale nebyl jsem doopravdy hladový a bojoval jsem s každým soustem. I když jsem byl statečný jako Richard Lví srdce, nechal jsem si polovinu na ráno.
Dokázal jsem ujet 254 závodních kilometrů čímž jsem se dostal nad potřebný limit. To mi ale vůbec nepřineslo klid na duši, protože první den je obvykle ten nejjednodušší. A Tour Divide není o tom mít pár dobrých dní, ale především vydržet celou trasu.
- 258 km
- Vzdálenost
- 3 982 m
- Převýšení
- 16:37
- Doba
Zobrazit aktivitu| #DNF
Tour Divide 2024
- Kterak jsem se upsal 💬8
- Týden naděje 💬5
- Den #1 Jak jsem nemohl dýchat 💬2
- Den #2 Jak jsem mrznul ve frontě
- Den #3 Jak jsem se nehecnul 💬2
- Den #4 Jak jsem vyhrál bitvu 💬3
- Den #5 Jak jsem prohrál válku 💬4
💬 2 komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫
Tomáš Pelikán
U Tvého popisu je zajímavá přesnost popisu a taky to, že vše co děláš, máš moc dobře a skoro vědecky podložené. Myslím, že v tom je ta vyjímečnost. Nemyslím, že jsi výjimečný sportovec, jsi vyjimečný člověk, který umí pracovat s lidskou schránkou až na její hranice. A proto jsi výjimečný sportovec. To popírá co jsem napsal, ale je to asi tak. Ahoj
25. 8. 2024 12:12 |Michal Ozogán
Díky. Myslím že tomu rozumím :)
25. 8. 2024 12:21