Slovakia Divide 2024 🥈
Computery cvrlikají jako ranní ptactvo a cvakání kufrů je naším startovním výstřelem. V jeden moment se do plných otáček rozbíhají rovnou dva závody – Slovakia Divide a Carpathian Mountain Race. Účastníky od sebe nedokážu odlišit. Každý má svůj styl a bere s sebou přesně tolik věcí, kolik potřebuje. Ať už je to 670 kilometrů nebo 1900. Jeden neveze skoro nic a druhý má i nůž na porcování medvěda.
V Modré ujedeme jen pár metrů a trasa nás okamžitě žene do kopce. Včera se tu přehnalo pár bouřek, a i dneska se obloha tváří dost kysele. Uvidíme, jestli se ten černý mogul přes den smyje.
Nechávám si poodjet pár skupinek jezdců a držím si watty, které potřebuju. Nemá cenu se tu zničit v prvním kopci a chci svoje rozumné tempo udržet co nejdéle. Malé Karpaty už částečně znám a čekám, že se kola nezastaví.
Aleš, organizátor a tvůrce trasy, nás nešetří. Ve volné chvíli bloumám po navigaci a na první dvaceti kilometrech mi to ukazuje skoro osm set metrů stoupání. Cesty jsou naštěstí jezdivé, není nutné sesedat z kola a vláčet ho přes přírodní překážky. Postupně se mi daří chytat osamocené závodníky i malé skupinky.
💤 S pytlem a dobrou náladou
Jakmile sjedu k železnici, okamžitě mi to v hlavě sepne a vzpomenu si, že přesně tímhle místem, i když opačně, jsem předloni jel West Carpathian Challenge. Nohy mi tehdy moc nejely, bylo chvíli po rozednění a zrovna jsem měl za sebou krátký šlofík v nouzovém pytli.
Ani na Slovakia Divide jsem s komfortem při spánku příliš nepočítal. Znovu jsem si vezl svůj osvědčený pytel, jehož izotermická folie je na několika místech proleželá. Nehraju si tady na hrdinu, takže pro všechny případy mám do podsedlovky zmáčknutou i péřovou vestu. Počasí je nevyzpytatelné a v horách se vyplatí být připraven.
Malé Karpaty opouštím po třech a půl hodinách. Teprve se rozjíždím. Nohy mám čerstvé a ženou mě planinou až do Piešťan. Fouká mi příznivý vítr, a i když nemám hrazdu, pluju jako plachetnice.
Cesta přes město je otřesná, po hlavní silnici, a pohyb po ní je mnohem nebezpečnější než popíjet s medvědy kořalku. V kopci potkávám Karla Fišera. Ptá se, kdo je ještě před námi, ale nevím. Počítám, že tam někde šlape Štěpán Stránský.
⛲ Spěchám pomalu
Dojedu na rozcestí a cesta mizí někde v roští. Udělám pár koleček, jestli to Aleš myslí vážně, ale jinudy to nepůjde. Přehazuji kolo přes pár stromů a krosím to to skrz změť kopřiv, ostružin a náletových dřevin. Ještě pár průjezdů a bude z toho nová magistrála.
Jakmile se vynořím z houštin s rukama od krve, valím přes druhou placku na trase. Rychlost se mi bude hodit. Abych stihl v Bánskej Štiavnici obchod, potřebuji držet průměrnou rychlost šestnáct kilometrů v hodině. To teď zvládám i menší rezervou.
V Radošině si sjedu kousek z trasy, abych si nabral vodu. Zamračená obloha už zmizela a slunko se mi pokouší spalovat kůži. Původně jsem plánoval vzít si návleky proti slunci, abych se nemusel pořád patlat s krémem a měl festovní ochranu, ale předpověď hlásala, že to nebude tak hrozné. Proto jedu jen napatlaný.
Dávám si načas. Začátek závodu láká k tomu, abych se o sebe moc nestaral a drtil všechno na sílu. Poctivě si do vody sypu minerály a výživu, protože na to budu muset jet ještě hodně hodin. Abych netrpěl nedostatkem energie, každých patnáct minut lovím z brašny jednu datly nebo sušenou meruňku.
🚲 Kolečko se polámalo
Potkávám se s Lukášem Koprivým. Slovakia Divide jel už první ročník a letos valí až do Rumunska v rámci Carpathian Mountain Race. S hrazdou mu to na rovinkách jede o něco lépe, ale na Tríbeč stoupáme spolu. Poodjedu, až když začne u kraje cesty sbírat ostružiny.
Bohužel se mi nevyhýbají technické problémy. V kole mi z ničeho nic vrže, takže sesedám a hledám příčinu. Kliky mají zhruba půl centimetrový vakl. To není dobré. Můj multiklíč má naštěstí osmičkový inbus, takže dotahuji a jedu dál. Bojím se, jestli to vydrží, protože ta páka není velká a 50nm na tom nevytlačím. Nechápu, jak se to mohlo uvolnit, protože doma jsem to utahoval na fest.
Ve sjezdu do Skýcova se problém opakuje, takže sesedám a znovu dotahuji. Tentokrát ze sebe vydávám vše, řvu jak raněná svině a závit se ještě o kousek hýbne. Kazí mi to náladu, ale uklidňuji se tím, že i kdybych to měl dotahovat každou hodinu, taková ztráta to nebude. Dotažení je rychlovka a je to rozhodně jednodušší než dofukovat kola. Že je klika povolená jsem mohl zjistit jednoduše, protože se vždycky začala zvukově projevovat.
I když jsem se smířil se svým osudem, ve Veľkém Poli cítím šanci se z něj vyvléct. Vidím chlápka, jak opravuje traktor a hned se ho ptám, jestli nemá inbus osmičku. Zajde do svého kamrlíku a podává mi kyblík plný nářadí. Osmička je bohužel zrovna malá a je stejně dlouhá jako můj multiklíč. Klika už je lehce povolená, takže mám nejvyšší čas. Stejně inbus vyzkouším a znovu se do závitu opřu vší silou.
I když inbus nebyl dlouhý, kliky už se mi po zbytek závodu nepovolily. Už jen párkrát slézám z kola, abych se ujistil, že tam fakt není žádný vakl.
👨💻 Nikdy nevěř internetu
Do Bánskej Štiavnice to je kousek. V Župkově projíždím kolem jeslí, kde jsem loni spal na Mílích, a kde mi finálně odešla elektronická přehazovačka. Letos mám s sebou vyreklamovaný kus, tak snad nebudu sklízet hořké ovoce důvěry.
Mám velkou žížu, ale studánka je až za kopcem. Zkouším to u nějakých lidí v Hrabičově. Ptají se, jestli jsem Mílař, že tu letos nějaký byli. Odvážím si vodu se sirupem, a ještě kousek bábovky na cestu.
Nohy pálí a tělo jde do první krize. Do Bánskej Štiavnice je to už jen jeden kopec. V něm mě dojíždí Lukáš. Zapínám světla a v kamenitém sjezdu dolů míjím padesátičlenné procesí.
Přes centrum projíždím a nezastavuji se. Mám vyhlédnutou pekárnu, která má otevřeno až do devíti a já mám ještě rezervu půl hodiny. Kolem otevřeného kebabu sice váhám, ale jedu dál.
Přijedu k pekárně a otevírací doba na internetu samozřejmě neplatí. Reálně zavírají o hodinu dříve. Hned vedle je naštěstí Lidl, takže parkuji kolo u stojanů a doufám, že to bude rychlé. Nerad zastavuji u větších obchodů, protože nemám zámek a důvěra v lidskou dobrotu se ne vždy vyplácí.
Moc toho nepotřebuji, protože už na startu jsem vezl půl kila datlí a nějaké tyčinku k tomu. Balím ale šest donatů a do bidonu liju Coca-Colu. Když se snažím přisypat pár minerálů, vyvolává to bouřlivou chemickou reakci. Zbytek proto sypu rovnou na jazyk.
🐩 Kdo se bojí, nesmí do lesa
Druhou polovinu Štiavnických vrchů odvaluji v noci, takže na cedule pozor medvěd sotva vidím. Hrůzu z nich nemám a od nečekaného setkání mě chrání silný zvonek.
Ochlazuje se. I když nám předpověď slibovala letní noc, teplota padá až k 6°C. Normálně bych jen na sebe hodil bundu a pokračoval dál. Jestli mám jet celou noc, užiju si trochu komfortu. Dávám si tu péči, sundávám dres, abych si nevlékl merino triko. S tím se pojede mnohem lépe než se potit v nepromokavé bundě.
Lukáš mě v tu chvíli předjíždí a jeho světlo mizí v dálce. Svoje osvětlení proklínám, protože jsem ho měnil na poslední chvíli a nemohl ho pořádně vyzkoušet. Zbytečně s výkonem šetřím, i když jsem si vzal dost šťávy, abych se nemusel uskromňovat. Moje nedůvěra k výdrži mě drží zkrátka.
Lukáše dojíždím a jedeme chvíli spolu. Jízda ovšem není úplně příjemná, protože se vzájemně oslňujeme. Ptá se, kdy plánuji spát, ale vrtím hlavou. Jedu nonstop. Lukáše nechám za sebou a od půlnoci pokračuji sám. Dalšího závodníka jsem do cíle už neviděl.
Otevírám sledovačku, abych zjistil, jak na tom jsem. Předenou je pouze Štěpán a je ve fázi, že není ani moc daleko ani moc blízko. Nemám moc čas zkoumat, jaký má přesně náskok a je to vlastně jedno, protože stejně udržuju svoje tempo. Z krize se už dostávám a svištím dál.
V okolí Zvolena a Detvy je spousta malých vesniček a osad, kterými projíždím. Utvrzuje to ve mně přesvědčení, že více než medvědů bych se měl bát psů. Při každém štěkání natahuji uši, jestli je to statické nebo se to přibližuje. Přežívám i několik velmi blízkých setkání prvního druhu. Hlavně že jsem nechtěl do Rumunska kvůli ovčáckým psům.
🐄 Kdyby mě tak vítali chlebem a solí…
Aleš nás varoval, že než vstoupíme do Rudohoří, měli bychom si nakoupit. Přes Lom nad Rimavnicou ale projíždím ve čtyři ráno, a nemám proto mnoho možností si něco sehnat. Jen nabírám vodu, pohladím místní kočky a vyrážím vstříc svému osudu. Hlady snad neumřu.
Moje průměrná rychlost okamžitě padá jako hodnota rublu a je mi jasné, že těch zbývajících dvě stě kilometrů do Košic nebude zadarmo. Vypadávám ze svého rytmu doplňování energie, protože pusu i jazyk už mám rozleptanou od jídla a veškerá radost z chutí je ta tam.
Moc mi to nejede. Brzdy vydávají podivné zvuky, jako bych už sjel destičky, což není možné. Před závodem jsem dával nové. Zatím to bylo jezdivé, ale s prudšími kopci a vyšší mírou únavy občas sesedám a bojuji pěšmo.
Spousta cest vede přímo přes Rudnou magistrálu a trávu mám až do výše očí. Nevidím, po čem jedu, a tak jen doufám, že mě nějaký klacek nebo pařez nevystřelí z kola ven.
K následujícím 200 kilometrům vlastně nemám co říct. Výhledy se mi slévají mezi sebou, protože cesta ve své podstatě neměla konec ani začátek. Občas jsem zastavil u studánky, a to byl vlastně jediný důvod, proč se nehýbat. Když mám toho dost, pouštím si audioknihu, abych přišel na jiné myšlenky. Občas mám výčitky, že si výhledy moc neužívám, protože moje hlavní soustředění je na cestu čtyři metry přede mnou.
Když míjím Slovenský kras, už se stmívá a já načínám už druhou noc. Jak se blíží večer, ztrácím sílu a spoustu kopců tlačím šnečím tempem. Sjíždím si kousek ke studánce, je to spíš potůček, nabírám si vodu a sypu do ní vanilkový cukr. Ten mi vrací ztracenou sílu a já se znovu snažím vytahat každý kopec. Šetří to hodně času. Jedu sice jak nejpomaleji dovedu, ale neustále sesedání a nasedání na kolo je opruz.
🧌 Košický labyrint
V průběhu dneška jsem se ke Štěpánovi lehce přiblížil. Možná to ale jen tak vypadalo, protože jsme oba jeli dost pomalu. Do Košic už to má být jen kousek, ale terén mi vůbec nic neodpouští.
Začíná pršet. Pár kapek se rychle mění v hustý déšť a já jsem rád, že mě alespoň trochu kryje stromová koruna. Kouknu na radar a prakticky všude je krásně. Jen nade mnou se vlní ten nevděčný bouřkový ovál. Oblékám bundu a šlapu dál.
Zdržujeme mě to. Kořeny kloužou a mokré větve se nahýbají přes cestou pod váhou vody. Jakmile do některé žďuchnu, spadne na mě malá záplava. K nadávce nehledám cestu daleko.
K chatě Erika dojíždím v jednu v noci. Původně jsem myslel, že se tady stihnu najíst. Už od odpoledne jsem šetřil s jídlem a teď mi zbývá jen pár datlí na dně sáčku, které už nechci ani vidět.
Dle navigace by to do Košic mělo být jen z kopce. Podle plánu jsem tam měl být už o půlnoci ale co už. Oblékám teplejší oblečení, abych ve sjezdu nevymrzl a očekávám vysokou průměrku.
Z nějakého důvodu nezačínám klesáním ale stoupáním. Tak dobře, asi kus kopečka, říkám si. Rychlost zrovna nenabírám, Košice se vůbec nepřibližují a já se tu mrcasím po nějakých nekonečných cestičkách. Cítím se tu jako ve vězení, ze kterého se nemohu dostat. Nespánek si vybírá svoji daň.
Vlastně se ani necítím ospalý. Uvědomuji si ale, že moje reakce jsou pomalé, držení těla není jisté a stopa, kterou držím, se kroutí jako had. To v kombinaci s ne úplně dobrým osvětlením mě ve sjezdu dost zpomaluje.
Můj plán byl sjet do Košic, nakoupit si na pumpě a dát si krátký powernap v příští vesnici. Když ale vidím, jak neefektivně se pohybuji, zastavím u přístřešku a vytahuji záchranný vak. Z něj se okamžitě šíří zápach hniloby. Asi jsem ho nenechal vysušit. Už jsem ale dělal horší věci, takže se vrtám dovnitř jako šťastná housenka a nastavuji minutku na patnáct minut.
⛽ Není nonstop jako nonstop
Chvíli se vrtím, nevím, jak hlavu složit, ale nakonec mě minutka budí. Prakticky bez změny nálady nebo zlepšení koordinace znovu sedám na kolo. Ještě že mi Garmin ukazuje směr trasy, jinak bych byl schopný se vracet zpět. Cítím se dezorientovaný a moc netuším, kudy jedu.
Moje rychlost se příliš nezvyšuje, protože vjíždím do husté mlhy a nevidím ani na krok. K pumpě dorážím až po čtvrté ráno. A co je nejhorší, ta nonstop benzinka není nonstop. Mapy.cz mi lhaly.
Nejdřív je prokleju do pátého kolene, propadám panice a bezmocně sedám na silnici. Nevím, co dál. Ručník jsem si s sebou nevzal. Ve městě jsou další benzinky, ale relativně daleko. Nezbývá mi nic jiného než si zajet, protože bez jídla daleko nedojedu. Shellka by měla být jistota. Tentokrát mi mapy nelžou a mají otevřeno.
Nakoupím nějaké sendviče, bagetu a pár sušenek. Mezi regály se trochu kývu, ale na kolena nepadám. Pár Maďarů mi přeje šťastnou cestu a já se vracím zpět na trasu. Vzdávám pokusy o efektivitu, protože Štěpán už je stejně daleko.
Když odjíždím z Košic, zrovna svítá. Po rovince to znovu jede, ale očekávám těžké úseky. Těm, co jedou až do Rumunska, Aleš Slánské vrchy vyškrtl, aby se zbytečně moc netrápili. To se netýká nás, co jedou pouze přes celé Slovensko.
🌾 Staří známí
První kopeček a první problémy jsou tu. Na kola se mi lepí bahno a rychle se nabaluje. Nejspíše tady v noci jemně zapršelo, takže se snažím jet po trávě, což je sice pomalejší ale aspoň jetelné. Ve sjezdu pak lítá bahno na všechny strany a nachází i cesty mezi brýlemi.
Slánské vrchy začínají silničním výjezdem a nepřijdou mi až tak těžké. Teprve ve druhé části se pouštím do úzkých pěšinek s vysokou trávou a pichlavými ostružinami. Jako pomstu se občas zastavuji a pojídám jejich temné plody.
Nad Zámutovem do sebe fouknu bagetu, protože mi začíná kručet v břiše. Ostružiny moc nezasytí. S koncem Slánských vrchů odpočítávám všechny kopce, co mi zbývají do cíle. Už to to není daleko!
V Jastrabie nad Topľou se z ničeho nic mění počasí. Výrazně se oteplí, a jak tlačím nahoru kolo po louce, dělá mi z toho dělá zle. Cítím, že ze mě sálá teplo. Doplňuji tekutiny, ale stín je nikde. Při překonávání ohradníku dostávám ránu, což mě na čas probudí, ale do kopců se stejně sotva vleču. Ve Slovenské Kajňe kupuju studený pití, abych se zchladil a dávám hlavu do potoka. Pronásleduje mě těžká únava.
Po půlhodině se rozprší a já si naschvál nic neoblékám, protože mě to krásně zchlazuje. Cesty se rychle mění v lepivé klouzačky, takže se snažím jet po travnatých ostrůvcích nebo některé úseky protlačím. Můj postup to výrazně zpomaluje.
Nebe se otevírá dokořán a vodní kapky se sypou jedna za druhou. Bahno naštěstí není tak nepříjemné, protože za vydatné příměsi vody tolik nelepí. Horší to bude, až trochu uschne. Moje myšlenky patří těm, co pojedou za mnou.
🌧️ Ještě jednou se hecnout
V Ohradzanech se dávám do kopy. Silný déšť neustává a potřebuji se už obléknout. Koketuji s myšlenkou, že se tu někde najím a počkám, až to přejde. Za mnou je stejně díra a už mě nikdo nedojede, tak proč se honit? Nicméně už tak můj dojezd vypadá na pozdní večer a načínat třetí noc nechci. Vzpomínám na svoje dávné hecnutí a vyrážím proto do deště.
Ve výsledku to bylo to nejlepší, co jsem mohl na dojezd dostat. Nemůžu dělat žádné pauzy, protože by mi byla zima. Do těla se mi dostává adrenalin, což mě probouzí až do cíle a dodává mi to porci síly navíc.
Projíždím ještě jedno zablácené pole, než se dostávám do Vihorlatských vrchů. Tam se mi jede krásně. Déšť se znovu spouští v plné síle a já drtím kaluže v plné rychlosti. Občas se nad cestu vznese lehká mlha a některé zatáčky mi jemně protnou sluneční paprsky. Krása. Cítím, že cíl je už za rohem a dupu do toho, abych to s těmi paprsky stihl.
Bláto mi rozhrkalo řazení, takže nejtěžší pastorek na kazetě mi přeskakuje. Poslední mírné klesání jedu na volnoběh a opřu se do toho jen v momentě, kdy mě ve Šmigovci prožene místní zvířena.
Poslední stoupání do Beňatiny se táhne a uprostřed kopce mi mizí poslední paprsky světla. Jedu dál a nechávám svoje oči přivyknout temnotě. To by bylo, aby tady na mě ještě vyskočil medvěd.
Ve sjezdu už zapínám čelovku, aby mě něco nesrazilo. Do cíle dorážím po šedesáti hodinách usilovného snažení. Štěpán tu byl o 7 hodin dříve a patří mu zasloužené vítězství (přečtěte si jeho report). Dojíždím druhý. Jsem rád, že jsem Slovensko prosvištěl ve zdraví a krom běžného opotřebení mě nic netrápilo. V cíli jsem dostal špagety. A nášup k tomu.
Slovenské bikepackingové závody
Na závěr mi ještě dovolte malé srovnání závodů Slovakia Divide a West Carpathian Challenge. Pokud s podobnými závody začínáte, WCC je pravděpodobně o něco jednodušší. Trasa je kratší, méně náročná a nemá takové nároky na plánování. Zakončení kousek od Bratislavy je také příjemnější (nádraží je rozhodně blíže). Na trase je dokonce Cpčko na dobytí baterek. Účast bývá o něco vyšší.
Slovakia Divide je takový syrovější. Vyžaduje dobré plánování a případnou ochotu si klidně sjet z trasy pro jídlo. Slovenské Rudohoří je krásné, ale opravdu dlouhé a drncavé. Celkově to je závod mnohem více nezávodní, punkovější a víc soustředěný na dobrodružství a samotu. Dobře zde funguje WhatsApp skupina, kde si lidé vzájemně dávají rady & tipy, jak překonat nástrahy tratě.
Oba závody mají zhruba stejnou účast (i když letos byla na Slovakia Divide o něco nižší, protože část lidí chtěla zkusit Carpathian Mountain Race) Mohu říct, že žádný z nich není ani lepší ani horší, ale oboje mají to svoje. A oba jsem rád absolvoval.
- 671 km
- Vzdálenost
- 15 677 m
- Převýšení
- 60:49
- Doba
Zobrazit aktivitu💬 4 komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫
Jirka
Super vykon a paradni cteni!
19. 8. 2024 14:38 |Tom
Díky za skvělé články a přeji mnoho dalších úspěchů.
19. 8. 2024 18:17 |Štěpán Stránský
Podobny přiběh jsem to proživali no... Díky za zpětný odkaz na můj web :)
23. 8. 2024 21:23 |
Dan
supr, díky za report
19. 8. 2024 12:03 |