Den #9 Jak jsem snědl osudový boršč

Budíček jsem měl asi na půl druhou ránu a s buzením jsem neměl problém. Karimatka vydržela. Všechno jsem sbalil a v hluboké noci pokračoval dál. Byla to širší cesta s většími kameny, která se různě vynula na úbočí kopců a občas protínala vyschlou řeku. Ještě že byly vyschlé… Vítr se mezitím obrátil, takže foukal proti, ale byl to jen lehký vánek a nijak zvlášť mě to nezpomalovalo.

Jak se blížilo ráno, teplota klesala a já se postupně přioblékal – péřové kalhoty, návleky na tretry, kukla, zimní rukavice a ke slovu přišla i mikina Alpha Hoody. V brašnách mi zůstala jen péřová bunda. Prsty na obou končetinách mě studily, ale bylo to snesitelné.

Někdy nad ránem jsem projel kolem stanu Tomáše Hadámka, ale ani jsem si neuvědomil, že to byl on.

🚣 Skleróza mě jednou zabije

Cesta mě zavedla až k široké řece. Nemohlo být víc než pár stupňů nad nulou, takže ke koupání mě to zrovna nelákalo. Snažil jsem se najít nejvhodnější místo, kudy se dostat na druhou stranu – kdybych měl vodu jen po kolena, bylo by to ideální.

Kolo jsem nechal na břehu, sundal si boty, kalhoty, návleky na lýtka i kolena a statečně se vydal do vody. Nejdřív to vypadalo dobře, ale těsně před druhým břehem dno zmizelo a já byl najednou ve vodě až po pás. Hodil jsem svoje věci na druhou stranu a vydal se zpátky pro kolo.

Brodil jsem bos, abych neměl mokré boty, ale to byla chyba. Chodidla mi okamžitě prochladla, že jsem je přestal cítit. Kolo jsem si vzal na záda, ale i tak jsem v prudkém proudu nemohl najít balanc. Málem jsem do té vody zahučel, ale nakonec se mi podařilo všechno, i sebe, donést na druhý břeh. Tam jsem si osušil nohy pomocí jednorázových utěrek a znovu se oblékl.

Později jsem se dozvěděl, že před tímhle brodem nás na úvodní rozpravě varovali, ale já na to tak nějak zapomněl.

🕒 Suyak Pass podruhé

Znovu jsem vystoupal na čtyřtisícové sedlo, kde jsem byl včera, a dostal se na Arabel Plateau. Tam jsem potkával další a další závodníky, kteří sjížděli dolů, aby projeli první okruh, který jsem měl zrovna za sebou.

Byl jsem unavený, hladový a toužil jsem po tom se konečně dostat do posledního checkpointu. Podle mapy to vypadalo, že to bude dlouhý sjezd dolů. Aspoň něco.

Než jsem se z Arabel Plateau dostal ke sjezdu, ještě to chvíli trvalo a samozřejmě proti mě foukal hotový uragán.

Pak opravdu šlo o téměř nekonečný sjezd, kde to ale foukalo úplně stejně, takže to nebylo úplně příjemné. Brzo jsem si musel přiznat, že sjezd je moc dlouhý a dokonce jsem v něm začal usínat. A to jsem zatím celý závod spal více než dost. Možná tohle usínání nikdy nezpůsobuje únava jako taková, jako spíš nuda. Studenti v lavicích by mohli vyprávět.

Pár brdků jsem na cestě k CP3 musel překonat a byl jsem z nich naštvaný, že tam vůbec jsou. Já se už nechtěl namáhat. Do CP jsem dojel na 22. místě – to vůbec nebylo špatné. Doufal jsem, že to v posledním úseku posunu do TOP20.

🤒 Je mi nějak šoufl

Checkpoint byl v jednom z nejníže položených míst v závodě – ocitl jsem se v 1600 metrech nad mořem. Ideální místo na odpočinek. Jenže na spaní bylo moc brzo – vždyť jsem tam byl zhruba ve dvě odpoledne. Chtěl jsem vyrazit dál navzdory tomu, že v horách byla předpověď na větší deště a bouřky.

Pořádný oběd jsem si nemohl odpustit – dal jsem si boršč a k tomu nějaké opečené brambory s kuřecím …? Už nevím, ale věřil jsem, že jídlo na checkpointu bude bezpečné.

Když jsem to celé spořádal, cítil jsem se přejedený, takže jsem se rozvalil a čekal, až to přejde. Jenže ono to nepřecházelo. Vlastně jsem se každým okamžikem cítil hůř a hůře. Pořád jsem byl připravený vyrazit a dokonce jsem si i sbalil věci.

Nebyl jsem si jistý, co dělat. Přejde to, když vyrazím?

Stále jsem čekal a čekal, až na checkpoint přijel i Tomáš Hadámek, který mě tak z rána dohnal. Já se vůbec neměl k odjezdu. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu přes noc. I kvůli tomu, jaké mělo být na horách počasí, jsem nechtěl nic riskovat. Umínil jsem si ale, že vyrazím třeba o půlnoci, abych tu svoji ztrátu zkusil ještě dohnat. Jen jsem si ještě skočil do obchodu, protože v noci bych už nic nesehnal.

🤮 Ve svém živlu

Kolem šesti večer jsem se šel osprchovat, protože jsem se chystal spát. Chtěl jsem si ještě připravit věci, abych byl schopný vyrazit ještě v noci, ale najednou mě totálně zmohla únava. Nebyl jsem schopný nic dělat a bylo mi jasné, že vyrazím až ráno.

Brzo jsem usnul. Vzbudil jsem se někdy před půlnoci, musel jsem zvracet. Ve tmě jsem šátral po klice, abych se dobyl do záchodu, což se mi naštěstí podařilo. Na závodech jsem zatím zvracel dvakrát – na Bohemia Divide, kde jsem pak nebyl schopný pokračovat, a na 2000 Miles Adventure, kde jsem se z toho nakonec vzpamatoval.

Co tu moji nevolnost způsobilo, se samozřejmě nikdy nedozvím. Mohl to být šok z toho, že jsem se zastavil? Mohlo za to jídlo? Tomáš měl později taky problémy a oba jsme si na Cpčku dávali Boršč! Těžko říct. Každopádně jsem si ten večer vůbec nebyl jistý, jak budu pokračovat dál. Byl jsem ale ochotný strávit v posteli tak dlouho, jak jen to bude nutné.