Nový rekord severní trasy 1000 Miles Adventure 🥇

Konečně se mi podařilo zvítězit v nejtěžším MTB závodě ve střední Evropě – 1000 Miles Adventure. A nejen to! Na původní, severní trase jsem stanovil nový rekord 6 dnů, 17 hodin a 28 minut. O tom se mi nezdálo ani v nejdivočejších snech – no dobře, možná v nějakém hodně divokém ano. Na start jsem se ale postavil s myšlenkou, že pokořit limit sedmi dnů alespoň o minutu by byl obrovský úspěch.

⛰️ Nejtěžší závod ve střední Evropě?

Je to doopravdy nejtěžší závod ve střední Evropě, nebo je to jen marketingový tahák? Podobnou otázku jsem si pokládal, když jsem se loni zúčastnil „nejtěžšího MTB závodu na světě“ – Silk Road Mountain Race, a ani tady není odpověď jednoznačná.

Rozhodně můžu potvrdit, že co se týče technické náročnosti trasy, zatím to jiný závod na světě, který jsem jel, nedokázal překonat. Houpete se neustále nahoru a dolů. Střídáte singletracky se zarostlými pěšinami a řítíte se prudkými sjezdy plnými rigolů a kamenů. Některé úseky jsou tak překořenované, že se sotva udržíte v sedle. Právě kombinace těžkého technického terénu a extrémní délky z toho dělá obrovskou výzvu pro tělo. Jiné závody jsou obtížné na surové podmínky - odloučenost, divoké počasí, ale Míle vás v terénu prověří jako nic jiného.

🚀 Taktika „hrana, dokud to jde“

Už od startu jsem se rozhodl nasadit vysoké tempo a nenechávat nic náhodě. Dosud jsem závody jezdil hodně konzervativně a spoléhal jsem se především na efektivitu a šetření kalorií, které mi měly v závěru výrazně pomoci. Tentokrát jsem ale zvolil taktiku – hrana, dokud to jde.

Na čele jsme se s Jakubem Hrabým a Adamem Bielem osamostatnili, ale první den nás stejně zastavil noční zákaz – v určitých oblastech na Slovensku jsme neměli povolený pohyb v noci kvůli medvědům. Další den proto začal závod od šesti hodin v podstatě nanovo a do čelní skupiny se dostali ještě Lukáš Badura a Ondra Kacar.

⚔️ Duel s Ondrou

Krátce po ránu jsem ztrácel a propadl se hluboko za skupinu. Jenže v průběhu dne jsem sbíral jeden skalp za druhým, až jsem dostihl i vedoucího Ondru. Společně se nám podařilo stihnout projet extrémně důležitý noční zákaz do obce Železné. To vedoucí skupinu roztrhalo a z boje o vítězství se stal duel. Já jsem začal pomýšlet na rekord – byli jsme za ním jen 25 minut. Teprve tady jsem si našel, jaký aktuální rekord vlastně je.

Další den jsem zmizel v prvním kopci a Ondru jsem celý den neviděl – vůbec jsem ale netušil, že se celou dobu držel zhruba 15 minut za mnou. Podařilo se mu mě dostihnout až kousek za prvním checkpointem. Roli v tom sehrála vajíčka natvrdo, párková polévka a nezvykle vysoká hladina Váhu.

Ve Vizovických a Hostýnských vrších přišla další rána pro skupinu za námi, která definitivně vytvořila nedostihnutelnou mezeru. Zatímco my s Ondrou jsme projeli jen za lehkého deštíku, Lukáše, Jakuba i Adama smetl několikahodinový liják. Po hodině a půl spánku (přičemž každý jsme spali jinde) jsme pokračovali až do Jeseníků. Chvílemi jsme jeli spolu, chvílemi samostatně – nedarovali jsme si ani minutu odpočinku. Kdykoliv jsem se snažil nastoupit v kopci, Ondra mě během chvíle sjel. Příměří jsme vyhlásili až při stoupání na Dlouhé Stráně a do druhého checkpointu jsme dojeli společně.

🏔️ Rozhodující únik v Krkonoších

Další den jsme vstávali kolem půl třetí a Ondra vyrazil asi o 5 minut dřív. Zkoušel mě trhnout. Já ale nehodlal dát svou kůži lacino. Občas jsem se poptal lidí, jaký má náskok, a podařilo se mu získat téměř půlhodinu. Jenže v Polsku a na Broumovsku se jeho náskok rozplynul a do Teplic nad Metují jsme už opět jeli společně. Na konci dne jsme se ubytovali v jednom přístřešku před Krkonošemi, a to dost možná rozhodlo celý závod.

Další den jsem cítil, že řada je na mně, a proto jsem se tentokrát zkoušel trhnout já. Nevěděl jsem, že Ondra měl špatnou noc a kvůli alergii na trávy se moc nevyspal. Já jsem sice přes noc taky kašlal, ale nebylo to až tak zlé. V Krkonoších a Jizerkách se mi podařilo získat solidní, tříhodinový náskok, který se sice občas tenčil, ale v zásadě se mi ho podařilo udržet až do cíle. Do třetího checkpointu jsem dorazil tak brzo, že mi ještě ani nestačili připravit elektrocentrálu na nabíjení.

🦉 Poslední noc nonstop

Vědomí, že jedu první a ještě mám 4 hodiny náskok na rekord, mě hnalo dál. Naposledy jsem se vyspal na tři hodiny v Horním Podluží a byl jsem odhodlaný jet posledních 300 kilometrů do cíle nonstop. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě, protože jsem se obával, že se Ondra pokusí o nemožné, aby mě dohnal.

Nervozita stoupala, když jsem měl 170 kilometrů před cílem pád, při kterém jsem ohnul patku a narazil si žebra.

Poslední noc nonstop byla rozhodně to nejtěžší, co jsem na závodě absolvoval. Už jsem se nesmál. Docházely mi síly, únava mě svazovala jako železné pásy a víčka mi těžkla, jako by byla z cementu. Pravděpodobně jsem se mohl na hodinu vyspat a můj čas by byl ještě o něco lepší – po bitvě je ale každý generál.

Přes noc jsem měl dokonce tři soupeře – Ondru, který jel za mnou, předloňského Dana Polmana (respektive jeho severní rekord) a současného Dana, který jel jižní trasu, a měli jsme plánovaný velmi podobný dojezd do cíle.

🏁 V cíli: Jak jsem to vlastně dokázal?

Do cíle jsem dorazil za 6 dnů, 17 hodin a 28 minut, čímž jsem rekord Dana Polmana vylepšil o 2 a půl hodiny. Původní rekord Milana Hanyka z roku 2019 dokonce o 6 hodin. Tenhle závod se neustále posouvá a věřím, že na můj rekord si už teď brousí zuby další adepti. A tak to má být!

Jestli se mě ptáte, jak jsem to dokázal – sám nevím. Letos každopádně všechno vyšlo na výbornou – počasí i forma. Hlava pracovala skvěle a prakticky celou dobu jsem se soustředil na závod. Místy až tak, že jsem nedokázal myslet na nic jiného. Byl jsem plně ponořený do svých myšlenek, protože jsem plánoval každý další krok, každé zastavení a doplnění zásob.

Pro mě takhle neuvěřitelná jízda začala před 11 lety, když jsem se závodu účastnil poprvé. Tehdy jsem vůbec netušil, do čeho jdu, na kole jsem vůbec nejezdil a byl jsem rád, že jsem vůbec dostal do mety 500 mil. Teď mám za sebou moře zkušeností a dostal jsem se do úplné špičky českého bikepackingu.

Další informace o mojí cestě na 1000 Miles najdete na YouTube playlistu nebo se mnou prožijte celý letošní trénink.

Co jsem si vezl s sebou za výbavu?

📊 Výsledky

Výsledky severní trasy:

• Michal Ozogán – 6 dnů, 17 hodin a 28 minut
• Ondřej Kacar – 6 dnů, 21 hodin a 28 minut
• Adam Biel, Jakub Hrabý – 7 dní, 13 hodin a 22 minut

Výsledky jižní trasy:

• Daniel Polman – 6 dní, 16 hodin
• Tomáš Novotný – 7 dní, 6 hodin a 44 minut
• Václav Jurák – 7 dní, 12 hodin a 8 minut

Fotografie od Víta Huspeniny a Evy Šlosarové.