Den #3 Jak mě zachránili Maltézané

Nemohl jsem usnout. Budík jsem si sice nastavil na delší spánek (4 hodiny), ale po dvou jsem už balil spacák. Vlastně jsem byl rád, že to tak vyšlo a mohl jsem jet.

Byla strašná zima. Klepal jsem kosu a snažil jsem se všechno naházet do brašen. V tom spěchu jsem ve spacáku zapomněl jednu rukavici, takže ho ještě dnes budu muset vybalit. To jsou ty ztráty času, kterým jsem se chtěl vyhnout.

Rozjížděl jsem se pomalu. Nohy už nebyly co dřív a nemohl jsem nastartovat motor. Některé kopce jsem jen bezmocně tlačil. Navíc jsem si spílal, protože po pár kilometrech jsem narazil na mnohem lepší možnosti ke spaní. Krásné přístřešky! Asi jediné, které jsem v celé Itálii viděl.

Lidi i závodníci jako by se vypařili z povrchu zemského a já bojoval osamocen.

Ovocné palivo

Pěkně jsem promrzl v dlouhém silničním sjezdu. Už jsem asi měl halucinace (to brzo), protože odbočka do Sieny mi ukazovala 10 kilometrů. To bylo úplně mimo realitu. Budu se tam plahočit minimálně do oběda.

U benziny v automatu jsem si koupil plechovku coly a keksík na cestu. Až stoupání pro mě ale bylo vysvobození. Zahřál jsem se.

Ocitl jsem v Toskánsku, v té nejkrásnější části Italy Divide. Kolem se rozprostíraly zelené kopce a v kamenitých sjezdech se proháněla zvěř. Narazil jsem i na skupinu prasat. Začalo svítat a v údolích se vznášela magická mlha.

To bohužel také znamenalo, že ve sjezdech klesala teplota na 5°C. Jelikož jsem ale osciloval nahoru a dolů, vždycky jsem se po chvíli zahřál. Z té krásy jsem úplně zapomněl, jak jsem unavený.

V San Quirico d’Orcia jsem narazil na zavřený obchod. Dalších třicet minut se mi čekat nechtělo, protože moji pronásledovatelé určitě na vavřínech nespí. Skočil jsem si akorát do místního ovocnářství. Dostal jsem chuť na nektarinky a nezastavila mě ani cena 200 korun za kilo. Prodávat jídlo hladovému by mělo být zakázané.

Itálie prochází žaludkem

Někde za Buonconventem mě dohnal Aleš a Mohy. Chvilku jsme poklábosili, chvilku jsme zapózovali, než šlápli do pedálů a zmizeli za obzorem. Opět jsem to byl jen já. A krize.

Ani svůdné bílé cesty L’eroica mi moji cestu neulehčily. Jídlo mi došlo. Voda mi došla. A s párem nezúčastněných cyklistů jsem se míjel jen proto, že při sjezdech jsem nepoužíval brzdy.

Teprve později mi došlo, proč je spousta potenciálních obchodů zavřená. V ten den byl v Itálii státní svátek. Do Sieny jsem se dostal jen díky tomu, že jsem kliky otáčel i očima.

Jako vždy nebyl průjezd městem jednoduchou záležitostí, zvlášť teď, kdy bylo plné lidí a probíhaly oslavy. Nejdřív jsem hledal obchod, kde bych koupil něco jiného než sladkosti. Nejel jsem na tyčinky. Snědl jsem jen jednu marsku, co mi nějaký náhodný závodník dal na startu a pár kousků z automatu. Jenže pořádný obchod ne a ne najít.

Nakonec jsem zašel do jednoho stánku. Ital tam měl pizzy v dlouhých pruzích, které stříhal nůžkami. Uměl relativně dobře anglicky, jen občas věty prokládal italskými výrazy, takže jsem si docela dobře popovídal. Jednu pizzu jsem si snědl na místě a další dvě zabalil na cestu. Do přední brašny se mi krásně vešly.

Můj kalorický deficit mi to zase spočítal. Ani ne po půlhodině jsem snědl druhý kousek. Za hodinu a půl třetí a zase jsem byl bez jídla. To znamenalo, že ve Florencii budu muset něco sehnat. Naštěstí mě to začalo bavit.

Štěstí v neštěstí

I do kopce mi to jelo nádherně a po úbočí kopce vedla krásná šotolinová cesta. Slunce mi ozařovalo cestu. Kolo jsem sice smočil v pár bažinách, ale to vyrovnal pohled na Apeniny. To pohoří vypadalo úžasně a úplně jsem se těšil, jak ho budu přejíždět. V tu chvíli jsem samozřejmě nemohl vědět, co mě tam zítra bude čekat.

Užil jsem si rychlý, parádní sjezd, kde jsem trochu provětral kotouče. V Greve in Chianti bylo všechno zavřené kvůli svátku, takže jsem spěchal do Florencie. Místy foukal studený vítr a nedokázal pohodlně obléknout.

Vypadalo to dobře

Zajímavé to začalo být před branami dnešního cíle. Poslední dobu jsem měl problém vycvaknout se z pedálů. Možná jsem si je moc sešlapal nebo jsem je neměl dostatečně utažené. Každopádně událost se stala taková, že jsem se při sestupování rozmlátil na zemi.

Několik sekund jsem neúspěšně balancoval, než jsem se sesunul na pravou stranu. To by nebylo nic strašného, kdyby mi to nerozhasilo přehazovačku. Z nějakého důvodu mi řetěz padal z jedné kladky a nemohl jsem přijít na to proč.

Lomcoval jsem s tím snad hodinu. Sundal jsem kolo, dokonce jsem odmontoval přehazovačku a nechápal, co s tím je. Všechno vypadalo v pořádku. Elektronika běžela. Ale řetěz pořád padal. Už jsem se smiřoval s tím, že budu muset do rána počkat na cykloservis.

Tu se zjevil Maltský pár. Byl zde na dovolené a náhodou o kolech něco věděl. Společně jsme všechno sestavili a k mému překvapení začala přehazovačka fungovat úplně normálně. To byly věci. Ještě jsem se zastavil před jejich hotelem, kde mi dali banán a načepovali vodu. Dokonce se tam stavil i další závodník a vznikla neoficiální občerstvovací stanice.

Můj zachránce nějakou dobu pracoval v Brně, takže uměl i několik slov česky. Sice jsem ztratil dost času, ale veskrze to byl velmi pozitivní a příjemný zážitek. Děkuji.

Ubytko

Jeden banán mi večeři nezachránil. Nejdřív jsem chtěl někde hledat mekáč, co měl mít otevřeno až do jedné, ale motat se tady v ulicích se mi nechtělo. Nakonec jsem vzal za vděk tím, na co jsem narazil na trase. Šlo o nějaké luxusní pekařství, kde jsem vykoupil všechny croissanty a nějaké sladké zákusky k tomu. To byla pochoutka! Radši nemyslím na to, kolik jsem za ně zaplatil.

Zbyl mi už jen poslední nelehký úkol – vymotat se z města a najít místo na spaní. I když už byl večer a provoz minimální, stejně se mi to ve městě moc nelíbilo. Už jsem se nemohl dočkat hor. A podle profilu jsem právě započal svoje stoupání na Apeninského pohoří.

Chtěl nabrat nějakou výšku, protože dole u řeky byla pěkná zima. A vyplatilo se to. Narazil jsem na naprostou bezchybné lanovo-lezecké hřiště s prostornými stoly. Rozložil jsem spacák a nechal jsem se kolébat zvuky noci.