Den #1 a #2 Jak jsem se smířil s nevyhnutelným

Přes veškeré obavy a pochybnosti jsem se dostal na start ve velmi dobrém stavu. Rozhodnutí přijet dva dny před startem se ukázalo být jako prozíravé, protože přesun do Neapole pro mě znamenal probdělou noc, den plný stresu a vytahané ruce z vláčení krabice s kolem.

Brzy ráno jsem odletěl z Prahy. Doba, kterou jsem strávil rozebíráním kola, ukládáním do kartónu a zkoumáním, co si vůbec mohu a nemohu vzít do letadla, byla pěkně dlouhá. Spílal jsem si, že jsem měl jet tím vlakem. Trochu jsem se obával, co si bude letištní personál myslet o mých neoznačených pilulkách a různých malých tub bez nápisů.

Rozhodně to ale byla zkušenost, která se mi bude dříve nebo později hodit.

V Neapoli bylo příjemné teplo a před odletovou halou jsem začal skládat kolo. Šlo to docela dobře a díky bohu jsem nezapomněl žádný šroubek ani inbus. Jediný problém nastal s řetězem. Stal se z něj důmyslný hlavolam, protože se mi překroutil a nedařilo se mi ho rozmotat. Půl hodiny jsem s ním šašil, půlhodiny jsem se snažil rozpojit rychlospojku. Nakonec jsem to vzdal, řetěz jsem roznýtoval a vložil do systému druhou spojku.

Hned z letiště jsem se byl podívat na Vesuv. Na ubytování jsem mohl až od jedné odpoledne a zevlit někde bezcílně se mi nechtělo. Byla to fajn podívaná a ověřil jsem si, že kolo je v pořádku, a nic mi neplandá. Akorát z batohu na zádech mě až do startu bolela ramena.

Vyrážíme

Přímo na start jsem se vydal v sobotu ráno, jak jinak než na kole. Do Pompejí to byl jenom kousek a potřeboval jsem probudit nohy z letargie. Poslední dny jsem se více méně poflakoval a sháněl jídlo na první den. Mimo jiné jsem v tubě vezl asi 200 gramů medu. Sháněl jsem agávový sirup, ale ten nikde neměli. Naštěstí byla náhrada velmi kvalitní. Když jsem si trochu zlatého moku vtlačil do pusy, přidal vodu a zakloktal, bylo to jako pít medový čaj.

Start se samozřejmě nestihl a o hodinu se posunul. Už na začátku se objevil problém s trackery. Půlka startovního pole najednou zmizela, včetně mě, a navíc jsem byl nervózní z toho, že mi zařízení přestává blikat. Na všetečné otázky mi ale Giacomo odpovídal: „Don’t worry.“ Že spousta jmen má zvrácenou diakritiku jsem vůbec neřešil.

Sešla se nás silná česká sestava. Asi se není čemu divit. Itálie je relativně blízko. Trať není příliš technicky náročná, a i možnosti doplnění zásob jsou nadstandardní. Navíc Italy Divide v minulosti už větší množství Čechů absolvovalo.

Česká stopa

Šikovali jsme se přímo před vstupem do historické části Pompejí, takže jsme vzbuzovali dost rozruchu. Nějaká slečna z New Yorku se ptala, o co tady jde a bude o účasti uvažovat.

Pravidlo drzejšího

Ihned po startu bylo jasné, že přes Neapol se bude prasit. Peloton se neštítil prakticky ničeho, aby mohl přijíždět křivolakými křižovatky bez zastavení. Na stopky či vedlejší silnice se tu nehrálo. Zní to sice jako nehorázné riziko, ale už v předešlých dnech jsem si všiml, že dopravní předpisy ve městě platí spíše jako doporučení. Auta se běžně vtlačovala i do kruhových křižovatek. A všichni to tolerovali. A jezdili opatrně.

Občas se sice ozývalo troubení, ale to je taková součástí místního folkloru. Kdo netroubí, není Ital. Zastavila nás teprve až červená na železničním přejezdu. Vlak by nás už nepustil.

Po skoro hodině zkoušení trpělivosti místních řidičů, jsme zatočili na Vesuv. Začalo se krásným strmým asfaltem a moje převody šly brzy na nejnižší stupeň. Kvalita cesty se postupně snižovala až na lesní pěšinu a sklon stále narůstal. Tepovka atakující 180 naznačovala, že tohle nebude setrvalé tempo. A to jsem kliky otáčel tou nejnižší možnou rychlostí.

Teprve nahoře mě zastavil sopečný prach, ve kterém mi podkluzovala kola, že jsem musel sesednout ze svého karbonového oře a vést ho smýkající se cestou. Stejným způsobem jsem ho provedl i krátkým sjezdem, který byl prudký jako kurz rublu. Do bot se mi okamžitě dostal nános prachu.

Střídavým tlačením a jízdou v úzké pěšince se mi podařilo dostat do sedla, kde začínal silniční sjezd. Než jsem se ovšem do něj pustil, vyklepal jsem si stejně jako ostatní boty. Sem nahoru to byla makačka, takže jsem byl rád, že jsem si mohl trochu oddechnout.

Placka

Cestou dolů se mi otevřely úžasné výhledy na město. Provrtával jsem se neapolskými uličkami, abych se napojil na hlavní silnici, co mě provede kolem pobřeží. Tempo se už trochu ustálilo, ale pořád se jeho na vysoké otáčky.

Cesta nebyla jen hladký asfalt, ale některé úseky jsem se klepal na kostkách nebo širokých kamenech.

Po skvělém Vesuvu mi trasa dost zmonotóněla. Tomáše Vajdiaka, kterého jsem měl často na dohled, jsem ztratil v nějaké zatáčce, a osamostatnil jsem se. Pohled na pobřeží s různými útesy a zálivy se mi okoukal. Na rovné cestě plné aut nebylo nic záživného, i když s průměrnou rychlostí přes 25 km/h jsem se do cíle blížil opravdu rychle. Asi jsem dal svoji nejrychlejší stovku v životě.

Byla to pro mě nejméně oblíbená část téhle cesty a nazval bych to tou horší stránkou Itálie. Domy vypadaly sešle, plážová letoviska opuštěně. Zastavil jsem v jednom krámku pro vodu. Spíš to byla garáž a regály zely prázdnotou. Chtěl jsem mít tuhle pasáž co nejrychleji za sebou. Ta však odmítala končit. Alespoň mi ji usnadnil jezdec z Holandska, když jsme strávili nějakou dobu povídáním.

Ještě jsem stihl splašil v baru brambůrky a vodu (za pomoci posunků), abych přežil noc.

Automaty

První vytržení z rutiny nastalo u města San Felice Circeo. Už padla noc a já začal stoupat po kamenité cestě v prudkých serpentinách. Dole se ještě dalo jet a přehoupávat se přes kameny, jak jsem se blížil k vrcholu, radši jsem potlačil. Ne že by to bylo o mnoho snadnější. Boty mi podkluzovaly a červené bludičky se mi spíš vzdalovaly, než přibližovaly.

Musel to být nějaký pobřežní útes, protože dole se mihotalo kuželové světlo majáku. Kdyby teď začalo pršet, byla by to romantika.

Utrpení bylo vykoupené sjížděním singletracku, kde jsem konečně mohl využít přednosti svého kola. Ladnými pohyby jsem předjížděl gravelisty, co přenášely svoje chatrné miláčky přes kameny. A kdybych tam v jedné zatáčce nezakufroval, mohlo to být ještě lepší.

Po 260 kilometrech jsem opustil rovné pobřeží a vydal se do rovného vnitrozemí. Ráz cest se příliš nezměnil, i když jsem projel alespoň jedním lesem. Provoz utichl. Nebylo to tím, že bych se napojil na okresní cesty, ale ve dvě ráno toho prostě tolik nejezdí.

V prvním větším městě Latino jsem se zastavil u jednoho z 24h automatů. Zdejší benzinky nefungují tak jako u nás, a kromě paliva nic moc jiného nenabízí. Ale po pumpách a městečkách byly rozesety různé automaty. Některé dávaly jen cigarety, ale v jiných se daly sehnat alespoň sladkosti a pití. Luštil jsem nápisy v italštině. Teprve po třetím nákupu jsem si všiml, že si mohu vybrat jazyk.

Zábava začíná

Další větší stoupání mě čekalo do městečka Norma. Šlo o jedno z těch romantických sídel, které obývají návrší kopců. V noci jsem si ho tolik neužil. Alespoň jsem ale do svých džberů nabral vodu z pítka. Tím vlastně začala série podobných obydlí, která se táhla až do Toskánska. I když byly krásné, sklon byl až nesmysl vysoký a hledal jsem v nohách poslední zbytky sil.

Těsně před ránem začalo pršet. Potkal jsem pár závodníků, co se schovávali pod střechou, ale já jsem jel dál, přesto že déšť houstl. Brzy se z něj staly oblohové potoky. Jelo se převážně po silnici, takže to nebyl velký problém. Byla to generálka moji Shakedry bundy a osvědčila se. Nebyla mi zima a bez problémů jsem pokračoval.

Poprvé jsem narazil i na ovčácké psy, kteří hlídali cesty. Nejdřív jsem se polekal, protože podobní po mě v Polsku bezmyšlenkovitě šli. V celé Itálii jsem ale narazil jen na ty dobře vychované. Maximálně na mě štěkli, aby o sobě dali vědět, ale jen jednou nebo dvakrát. A pak v klidu pozorovali jako jedu dál. Někteří jen líně leželi a sotva si mě všímali. Na psa měsíce asi neaspirovali.

Kolem jezer Nemi a Albano se projevily deště. Z některých cest se stala klouzačka. Moje touha po tobogánech byla v té chvíli zoufale nízká. Naštěstí nešlo o nic strašného a brzy jsem se vymotal z lesa na slavnou cestu via Apia, která mě měla dovedla až do Říma.

Matka měst

Římští stavitelé úplně nepočítali s tím, že se tam budou legionáři prohánět na kole a část cesty se skládala z velkých kamenů, kde to nepříjemně skákalo. Naštěstí neodbytní cyklisté po stranách cesty vytvořili alternativní stezičky, kde se dalo projet mnohem pohodlněji.

Přes moji pozici se prohnala ještě jedna mokrá fronta, ale naštěstí už jen krátká. Namísto ranní sprchy. Po ní se začalo dělat náramně hezky.

Při průjezdu Říma jsem se neodvažoval prasit jako v Neapoli. Jednak jsem byl sám a druhak se v centru potulovalo větší množství vojáků a policistů. Nebudu přece provokovat. Prokroužil jsem centrum města. Potulní kramáři teprve připravovali své zboží a zvědaví turisté stále podřimovali ve svých hotelích. Nemusel jsem tudíž kličkovat mezi lidmi.

Nakonec mě cesta zavedla na cyklostezku podél Tibery, která mě vyvedla z města. Potřeboval jsem krátký restart. Delší dobu jsem nejedl, takže jsem si udělal pauzu. Vtloukl jsem do pusy jednu mokrou tortillu (přední brašnu nemám vodotěsnou) a svlékl všechny nepromokavé hadry. Svítilo sluníčko.

Proklínal jsem svoji nedůslednost, když jsem zjistil, že jsem neměl vzduchový ventil podsedlové brašny plně zavřený. Ke spacáku se mi samozřejmě dostala vlhkost.

Zostřujeme

Konečně jsem se dostával z těch hlavních silnicí a vjížděl na úseky štěrkových cest s příjemnými stoupáními. Podle cedulí a značek mi došlo, že projíždím starou poutní cestou „Via Francigena“, která se táhne do Říma až z anglického Cantebury. V nejednom městečku na kopci se tak nacházely ubytovny pro poutníky.

Největší překážkou dne se pro mě stal singletrail za městem Sutri. Vedl špatně sjízdným terénem vedle potoka. Normálně bych ocenil jeho krásu, ale lepila se na mě další krize. Z té mě naštěstí vysvobodilo hned další městečko, kde jsem narazil na otevřený Coop. Dal jsem si několik pomerančů a s pozvednutou náladou jsem šlapal dál.

Krajina byla krásná, ale prakticky všechna stoupání byly neskutečné stojky. Ono to na první pohled vypadá, že Italy Divide je taková placka. Jenže v praxi to je tak, že existují dlouhé rovinky a kopce jsou koncentrované na kratší úseky. A o to jsou prudší.

Zrovna, když mě to začalo bavit, všiml jsem si na radaru blížícího se deště. V platnosti dokonce byla výstraha. Rozhodně se mi nechtělo na večer příliš zmoknout, ale bohužel neexistovalo přijatelné obrany. Jak říká neodvratné rčení: „Rain is coming.“

Zrovna když déšť sílil, sjel jsem si k místními McDonaldu. V úkrytu pod střechou jsem do brašny sbalil svých 5 burgerů, snědl jedny velké hranolky a převlékl se do plného voděodolného oblečení. Včetně nepromokavých kalhot. Na radaru to vypadalo fakt děsivě.

V tom nečase jsem potkal i Aleše Zavorala. Zrovna když jsem přestal věřit svojí navigaci, mě navedl na správnou cestu.

Hledej poutníče

Za Vetriolem jsem si užil parádní sjezd, ve kterém přestalo pršet. Hned se mi otevřel pohled na Civita di Bagnoregio, naprosto úžasné skalní město. Škoda, že trasa nevedla přímo přes dlouhý most, ale odbočil jsem dál na sever.

Jak padla noc, začal jsem řešit spaní. V Itálii byly přístřešky nedostatkové zboží. Autobusové zastávky nebyly nic jiného než cedule u cesty. Klidně by mi stačila jen lavička bez střechy, ale po dešti bylo všude vlhko a nechtěl jsem si dál máčet spacák.

Rezervaci Monte Rufeno jsem přejel v posledních sil. Byl jsem rád, že nedošlo k čelnímu střetu se skupinou dikobrazů. Nebo že mi po kolech nezačali střílet ostny. Doteď jsem žádnou zvěř nepotkal a byl jsem příjemně překvapený tímhle setkáním.

V Procenu jsem se snažil něco rozumného najít. Nechtěl jsem nocovat v centru městečka, protože tam bylo ještě rušno. Chvilku jsem bloudil a ztrácel čas, než jsem si ustlal vedle místního mauzolea. Tam snad v noci nikdo nepůjde.

Sice tam byla stříška, ale kamenná podlaha rozhodně nenabízela dobré tepelně izolační vlastnosti. Čekala mě těžká noc, protože jsem byl stále mokrý z deště (nebo spíše zpocený). A navlhlý spacák situaci příliš nezlepšil.