Den #3 Jak jsem se adaptoval

This post is available in English 🇬🇧.

Vstal jsem po druhé ranní a byl jsem okamžitě připravený vyrazit. Dvě hodiny spánku sice nebylo moc, ale chtěl jsem využít tu chladnou noc. Teplé počasí mělo i svoje výhody, protože při balení spacáku jsem se neklepal. Sbalit se mi trvalo pouhých deset minut a s pusou zacpanou jídlem jsem pokračoval ve stoupání.

Boj proti spánkové deprivaci se rozběhl. Začíná to takovým zvláštním pocitem. Že už nejsem účastník téhle akce, ale jsem osoba se speciálním úkolem. Nemohl jsem dost dobře vysvětlit, v čem moje mise spočívala, ale naštěstí se její cíl shodoval s trasou Hope 1000. Tyhle pocity mě přepadaly hlavně v noci.

Až do Änzisattelu byly cesty celkem sjízdné. Při stoupání na Napf se změnily na kozí stezku plnou kořenů a dalších překážek. Jistě to byla skvělá turistická lokalita. Já musel mnohokrát přemýšlet, jak se s kolem vůbec dostanu dál. Rozhodnutí spát se mi vyplatilo. K polovině trasy, kde na mě čeká balíček, to bylo ještě hodně daleko.

Celkově musím říct, že trasa Hope 1000 progresivně zrála. Začátek byl vcelku jezdivý, ale teď jsem každý den narážel na prudší kopce a těžší terén.

Tohle video bylo důležitým zdrojem mých informací ☝️ Ze všeho nejvíc, jsem se těšil na tu ledničku plnou zmrzlin Magnum. Narazil jsem na ni uprostřed noci a v zimě…

Místní nejsem

Aspoň že klesání z Napfu bylo rychlé a do poloviny Hope 1000 mě čekalo poslední stoupání po asfaltu. Zastavil jsem v městečku Entlebuch, abych doplnil trochu jídla. Okamžitě mě zaujal výdejní automat na pizzu. Na bikepackingovém závodě totální sen. O pizze jsem často snil, ale nikdy jsem nechtěl obětovat čas, abych ji někde sháněl. Moje logické obvody ale nebyly schopné z automatu vyčíst, jak ho ovládat. Nebyla tam žádná tlačítka…

Naštěstí pro mě byla hned vedle otevřená pekárna. Nejsem schopný říct, co jsem si tam koupil, protože místní výrobky jsem vůbec nepoznával. Jen jsem ukazoval prsten a říkal ein, zwei nebo drei. To byly veškeré komunikační dovednosti, které jsem potřeboval.

Stoupání na Finsterwald bylo prudké, ale dokázal jsem šlapat až nahoru. Nemohl jsem najít, ve kterém domě má být připravený můj balíček. Nakonec jsem se kousek vracel, protože jsem ho přejel.

Nikdo tam nebyl. Cedule na dveřích ale lákala ke vstupu. Balíček jsem měl plný jídla, a to byl problém. Vždyť já před hodinou doplnil zásoby čerstvým zbožím. Nebylo snadné, si všechno nastrkat do brašen a kapes dresu.

Moje druhá Nemesis

Zvonce…

Zastavil jsem se asi jen na 15 minut a vyrazil jsem na druhou část Hope 1000. Byl to pro mě důležitý milník, i když jsem věděl, že teď to bude ještě těžší. Krásnější, ale těžší. Dostával jsem se do vyšších a vyšších nadmořských výšek.

Vnímal jsem, že jsem v méně zalidněném kraji, ale pořád jsem se tu cítil bezpečně. Prakticky na každém kroku byla nějaká farma, kde bych v případě potíží mohl hledat pomoc. Atmosféru Švýcarska mi dokresloval zvuk zvonců, který se šířil z vysokých luk.

Asfalt se změnil na kamenitý štěrk. Brzy jsem si užíval opravdový horský terén. Teplota sice stoupala, ale moje tělo si už zvyklo. Nebyl jsem v nejlepší formě, ale cítil jsem se mnohem lépe než včera. Jel jsem, nebo tlačil, kolo s nezlomnou vůlí. Co by mě mohlo zastavit?

Během 8 hodil jsem dorazil do Flühli. Nabral jsem si vodu do bidonů a celý jsem se namočil. Po deseti minutách odpočinku jsem razil dál, do dalšího stoupání. Párkrát jsem si sednul do stínu, ale většinu času jsem poctivě šlapal.

Když jsem to nejméně čekal, moje druhá Nemesis se ozvala – nutkání ke spánku. Během klesání se mi oči zavíraly a mysl vypínala. Cítil jsem se jako Šípková Růženka.

Zkusil jsem si dát krátký power nap, ale nefungovalo to tak, jak jsem očekával. Hlavně jsem nemohl najít vhodné místo. Klidně bych si lehl na okraj silnice, ale bál jsem se, že pokud mě někdo tak najde, bude mě chtít zachraňovat. Takže jsem se sebral a prostě pokračoval v zombie módu.

Ve stoupání jsem potkal místňáka. Nerozuměl sice anglicky, ale podařilo se mi vytvořit jisté komunikační spojení. Vysvětlil jsem, že cestuji skrz celé Švýcarsko a všechno co potřebuji, mám v brašnách. Když jsem mu ukazoval mapu, souhlasil, že to rozhodně není nejpřímější cesta.

Nečekané setkání

Tohle setkání mi dodalo trochu energie, takže jsem byl znovu na kole a šlapal i ty nejprudší sekce. Kolem cesty byly stromy, čehož jsem občas využil a načerpal sílu ve stínu. Dostal jsem se až nahoru do sedla. Další zastávka v městečku Schangnau. Bylo naprosto super:

Volg je nějaký lokální řetězec supermarketů. Koupil jsem si tam studený, těstovinový salát. V tom horku to bylo nejlepší možné jídlo. Měl jsem si koupit těch balení alespoň několik. Až do cíle jsem obhlížel všechny Volg supermarkety, ale vysněné těstoviny už jsem nikde neobjevil.
Pozdravil jsem slečnu, kterou jsem viděl ve stoupání z Flühli. Ukázalo se, že zná Hope 1000 a ptala se, jestli jsem ten účastník z Česka. Nerozuměla sice anglicky, takže to rozhovor nebyl košatý, trochu energie mi to dalo.

Nechtěl jsem se tu dál zdržovat. Snědl jsem si ještě tři nektarinky a vyrazil na další stoupání.

Je pro mě těžké si vzpomenout, které stoupání bylo které. Dívám se do mapy a snažím se z ní vykřesat nějaké vzpomínky. Kde jsem zastavil, kde mi to nešlo nebo kde jsem si to naopak užíval. Tentokrát mi pomohl obrázek 👇

Na obrázku to nevypadá tak zle … ale bylo.

Chceš být můj kamarád?

Terén byl těžší a těžší. V tomhle stoupání jsem měl problém vůbec chodit. Moje tretry na tohle nebyly připravené a po kamenech klouzaly. Po zkušenostech z Italy Divide jsem na kufry používal Locktite. Fungoval dobře.

Se setměním jsem dorazil do Lungernu. Moc jsem nespěchal, takže jsem se tu pomazlil s kočkou na náměstí. Cítil jsem, že moje mentální kapacita je na úrovni tříletého dítěte a nutnost se trochu vyspat sílila.

Po několika kilometrech jsem narazil na opuštěný stůl. Myslel jsem si, že to bude perfektní nocležiště, kde mě pár hodin nikdo nebude rušit. Víte, ale jak se to říká. Myslet znamená hovno vědět.