Den #3 Jak jsem přijal pastafariánství

This post is available in English 🇬🇧.

Taky znáte ten pocit, že se vzbudíte v jednu v noci touhou jet na kole? Ne? Tak to jsem asi sám. Oči se mi rozsvítily dávno před nastavenou minutkou a měl jsem pocit, že už nezaspím. Utnul jsem ji dřív, než se stihla rozeznít a soukal se ze svého kokonu. Pobral jsem svých pár švestek a přesně v 1:35 jsem pustil na Garminu aktivitu. Čekalo mě dlouhé stoupání do dvou tisíc metrů.

I když byl kopec prudký a povrch nebyl nejhladší, zůstával jsem v sedle a s kadencí kolem 70 otáček a na nejlehčí převod, jsem se prokousával nahoru. Samotného mě překvapilo, když jsem po dvou hodinách viděl odjeto 10 kilometrů a 900 výškových metrů. Rozcvičku Boba a Bobka jsem strčil do kapsy.

Teplota nahoře se pohybovala lehce nad bodem mrazu. Chvilku po vyjetí jsem vysvlékl bundu. Nechtěl jsem se zbytečně zpotit a díky bezvětří jsem se dokázal zahřát jízdou. Teprve těsně před vrcholem jsem si vzal bundu znovu na sebe a k tomu i zimní rukavice. Sjezd bude stát za to.

🦗 Moje tajná zbraň

Chlad nebyl můj největší nepřítel – pokud to nebyl on, kdo mi usmažil kognitivní funkce. Proč tělo nechtělo spát, když jsem byl ještě zabalený ve spacáku? Teď se mi mysl snažila přerušit vědomí přímo ve sjezdu. Totální kamikaze. Bojoval jsem s tím ze všech sil, protože v tomhle chladu jsem si power nap dávat nechtěl.

Projel jsem městečkem, kde tři závodníci pospávali. Musel jsem je strašně srát. Ač se to může zdát neuvěřitelné, ve změti uliček jsem se nedokázal zorientovat a absolutně nechápal, kudy vede trasa. Objížděl jsem to tam v kruzích a jestli mě znáte, víte, jak hlasitý můj cvrček je. Je to moje tajná zbraň na buzení ostatních!

Po krátkém silničním úseku sjezd pokračoval na singlu. Nejdřív mě to bavilo, ale po několika switchbacích obtížnost prudce vzrostla a já byl odsouzen k tomu nejhoršímu druhu tlačení – dolů. Na dvou kilometrech jsem proti ostatním ztratil 20 minut. Tohle je fakt zlý.

Těsně před CP2 jsem v městečku Pramanta doplnil zásoby. Věděl jsem, že s jídlem to nebude snadný. Po trase toho moc není a i to, co je, nevypadá na bohatý výběr. I tady byl obchůdek, spíš menší, ale vytřískal jsem z něho maximum.

⛰️ Kvůli tomuhle tady jsem

Na CP2 jsem dorazil v o něco lepší náladě než na CP1, i když jsem věděl, že tenhle den to nebude snadný. Slunečné počasí dávalo napovídat, že si budu stěžovat na vedro. Opět jsem si dal špagety – byly výborné. Místní hlídač se pokoušel pár provázků vyžebrat svým psím pohledem. Neuspěl a šel vyštěkat pár závodníků. Potřeboval jsem každou kalorii, která byla na dosah jazyka. Provedl jsem krátkou očistu kola, protože větší bahenní koupele jsem už neočekával.

Hned první další stoupání těžké, ale epické. Širší cesta, serpentíny, výhledy na hory, prostě krása. Místy jsem tlačil, ale vůbec jsem si nestěžoval. To až cestou dolů jsem nadával. Dalo se to sjet, ale bylo to takové pomalejší, protože jsem uhýbal větším kamenům.

Celkově byl sestup do údolí velmi pozvolný a mně v něm docházely síly. Nejelo mi to. V dalších pasážích jsem byl už tak naštvaný, že jsem projížděl i úseky, které bych normálně tlačil, protože už jsem nechtěl ztrácet čas. Rval jsem to tou nejhorší možnou lajnou a bylo mi všechno jedno. Kupodivu to docela fungovalo.

🔊 Máš to rozbitý

Ve sjezdu se mi v kole ozývalo stále hlasitější a hlasitější lupání. Vždycky, když jsem sám a jedu dlouho, tak mě tyhle zvuky uvádí do stavu šílenství. V hlavě mi to šrotuje, jestli to mám řešit, nebo to je jen nějaké drhnutí brašny. A hlavně – vydrží to? Nerozsype se mi to kolo pod zadkem? Lupání se natolik zhoršilo, že jsem zastavil a zkontroloval to. Ve vidli, respektive v hlavovém složení, jsem měl vakl jako kráva.

Lupání jsem si všiml už první den, ale myslel jsem, že to jde od brašny, jak naráží do rámu. Postupně mi docházelo, že to asi dělá sedlo nebo sedlovka, ale věřil jsem, že o nic nejde, a proto tomu nevěnoval pozornost. Jenže teď se k tomu přidala vidle. Nejdříve jsem z toho byl dost vystrašený, protože jsem si nebyl jistý, jestli se to opravím prostým dotažením. Naštěstí to stačilo. Sice jsem to nedotáhl předepsanými momenty, ale to vydrží. To bude dobrý.

Dál už jsem víceméně přežíval těšením se na další obchod, který jsem na mapě sice viděl, ale v realitě tam žádný nebyl. Večer jsem dorazil na poslední možné místo – restauraci za mostem. Co jsem si mohl objednat jiného než špagety – ostatně nic jiného mi nenabídli. Paní se mě zeptala, jestli k nim chci sýr. Přikývl jsem. Dostal jsem špagety se sýrem. Když jsem jich polovinu snědl, přinesla ještě kečup. Tak jako tak, chutnaly výborně.

🚜 Skromnost nade vše

Ještě jsem si koupil sendvič s sebou – nebyl příliš bohatý – nějakou tu plechovku Coca-Coly a brambůrky. Do CP3 mi zbývalo asi 170 kilometrů, takže jsem si nebyl jistý, jestli jsem se dostatečně zazásobil. Doufal jsem, že ještě něco půjde sehnat.

Jak jsem přejel do druhého údolí, hodně mě překvapila stavba mega-silnice. Vůbec jsem nechápal, proč něco takového v zapomenutých horách stavějí. Je to kvůli nám, závodníkům? Ať jedeme rychleji? Asi doufají, že silnice sem přivede lidi. Jen si nejsem jistý, jestli ty správné…

Dál už jsem stoupal, dokud jsem nenarazil na studánku s lavičkou. Už jsem si dával v tomhle kopci jeden power nap a neodkladně jsem potřeboval spát. Tohle byla skvělá příležitost, takže jsem lavičku zneužil. Karimatku jsem ani nenafukoval. Vlastně jsem ji vůbec nemusel tahat. Objednal jsem si minutku na dvě hodiny a oddal se slastnému pocitu spánku.

163 km

Vzdálenost

5 787 m

Převýšení

17:56

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

8. července 2025

Hellenic Mountain Race 2025

• Den #1 a #2 Jak se ze mě stal zlý člověk
• Den #3 Jak jsem přijal pastafariánství
• Den #4 Jak jsem zneužil německého turistu
• Den #5 Jak mi jeden kopec změnil závod

💬 Zatím bez komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Chci upozornit na nové komentáře