Extreme Bike 444 2020 🥉
S Jardou jsme si dali brzkého budíka a v 8 se sešli v Praze na Hlavním nádraží. Vyrazili jsme vlakem do Chlumce nad Cidlinou. Odtud nás čekal krátký pojezd do Starého Bydžova, kde letos závod začínal. Kalužím a blátu jsme se vyhýbali jako čert kříži, nebudeme přece startovat se zasviněným kolem.
Na fotbalovém hřišti nás uvítal organizátor David a už už nás popoháněl, ať si vyzvedneme trackery. Potkal jsem i několik starých známých. S kým se asi na trase uvidím …? Předzávodní šum jsem využil k občerstvení a dal si místní guláš a kofolu.
Pak to šlo všechno naráz. Předzávodní fotečka a už se vyráželo. Vedoucí skupina zmizela hned někde v dálce a já volil spíše výletnické tempo. Po několika úvodních křižovatkách mi zamrzla navigace, ale naštěstí to nebylo něco, co by nevyřešil restart.
Ultralight jsem moc nehrotil a bral jsem všechno, co bych si vzal na Míle jen kromě povinné výbavy. Hlavním cílem nebylo jet nejrychleji, ale všechno pořádně otestovat. Do přední brašny jsem dal relativně hodně jídla, abych nebyl závislý na nejrůznějších cukrovaných tyčinkách. Spacák jsem měl pro případ, že by mi to moc nešlo a zároveň jsem potřeboval otestovat, jestli to můj vodácký vak přežije.
Spěchám pomalu
Za Hradcem Králové jsem přestal potkávat spolujezdce a začala se z toho stávat solo výprava. A to mi vlastně vyhovuje. U Kostelce se spustil déšť, což mi přišlo jako příjemné osvěžení. Ani jsem nevytahoval bundu a šlapal jako by se nic nedělo. Jen jsem zamával na skupinu kolem Davida, která doplňovala tekutiny.
Ve Vyhnánově jsem potkal grupu, kterou jsem považoval za vedoucí skupinu. Občerstvovala se, ale já se cítil svěží a uháněl jsem dál. Za chvíli kolem mě profrčeli jako mašiny.
Brzy jsem dojel Jardu, který tam v sjezdu zrovna vysypával bundu. Po čtyřech hodinách jízdy jsem poprvé stavěl, v Helvíkovicíh jsem nabral kolu v obchodě. Jardu jsem ještě viděl, jak udělal stejnou zastávku v Líšnici a od té doby se po něm slehla zem.
Na Suchém Vrchu, prvním opravdovém kopci na trase, jsem opět dojel vedoucí skupinu. Už se trochu zmenšila, ale to rozhodně nebyl důvod, abych se tam zastavoval. Jenom jsem mávl a kamenitým sjezdem se pustil dolů. Vedení mi vydrželo asi 5 minut.
Na silnici jsem si snědl sendvič a uháněl dál. Při rovince řeky Moravy jsem projel kolem dalšího spoluzávodníka, co zrovna večeřel. Já měl pořád jídla dostatek, a proto jsem zase stavěl jen pro vodu v Hanušicích na benzínce.
Na Praděd
Pořád jsem se cítil dobře a uháněl jsem dál. Už jsem tušil, že mě čeká stoupání na Praděd. Nejvyšší horu, kterou u nás můžete legálně zdolat na kole. Jakmile jsem sjel do Koutů nad Desnou, přesně jsem věděl, kde jsem. Tohle místo dobře znám z Mílí. Už jsem tu byl dohromady 5× a nikdy jsem se nezastavil. Místo toho jsem započal stoupání na Praděd.
Pořád jsem cítil sílu v nohu, a i na špatném povrchu jsem šlapal a šlapal. Ten menší převodník se mi rozhodně vyplatil. Už padla tma, ale při stoupání na šotolině to nemá na rychlost velký vliv.
Bylo to dlouhé a těžké. V poslední zatáčce jsem viděl další světýlka, jak spořádaně sunou nahoru. Nahoře na Pradědu se Lukáš a Jakub oblékali. Opět jsem se potkali. Byla hodina do půlnoci a já byl rád, že jsem si ještě na toaletách natočil vodu. Neváhal jsem ani chvíli a do tmy jsem se vydal stíhat vedoucí dvojici.
Vzpomínky, které jsem vytěsnil
Úplně jsem ztratil přehled o tom, co mě ještě čeká a za každou zatáčkou jsem očekával lesní bar. To jsem ještě nevěděl, že mě čeká šílený výjezd na Zlatý Chlum. Hluboké bahno, ve kterém jsem málem ztratil kolo a bordel od lesáků mi znemožnily rychlou jízdu. Propálil jsem tam hodně času.
K lesnímu baru jsem se dostal až někde kolem třetí ráno, ale vlastně jsem ani nebyl ospalý. Z lahve jsem sosal ionťák a letmý pohled mi ukázal, že moji soupeři si dávají 20 v Jeseníku. Doufal jsem, že spí. Mě zatím čekal výstup na Smrk, který byl horší než noční můra.
Ještě jsem prohledal zavřený bar, zda tam přece jen není něco k snědku, ale byla to zbytečná práce.
Ohromnej krpál, velké kameny, to je stoupání na Smrk. Ty dva kilometry jsem šel padesát minut. A nahoře to nebylo o mnoho lepší. Bylo tam jedno velké rašeliniště, bažina a nejednou jsem ponořil tretru do bláta. A přesně tady jsem udělal velkou chybu. Nenavlékl jsem si nepromokavé ponožky. Jak jsem nabral vodu, do pár hodin se mi udělaly puchýře, které mě trápily až do konce.
Když jsem sjel do Starého města, přišla na mě krize. Už se sice rozednělo, ale nohy mi kompletně odumřely. Takhle to dál nešlo. Naordinoval jsem si 15 minut odpočinku a lehl se do trávy. Po 17 hodinách jízdy jsem poprvé seděl na něčem jiném než na kole. Jenže jak jsem cítil soupeře za zády, za pár minut jsem vstal a opět valil dál.
Druhý dech
Přes Kralický sněžník jsem se dostal na Horní Moravu. Potřeboval jsem doplnit zásoby. Jídlo i voda mi došly. Obchod ale otevíral až za 30 minut. Co teď? Do dalšího to bylo ještě daleko a já se cítil vyčerpaně. Rozhodl jsem se počkat a využít ten čas k odpočinku. Když mě Jakub i Lukáš dojeli, vlastně jsem byl rád, že vidím přátelskou tvář.
Jakub teda vypadal dost zdeptaný, protože zničil pedál a sháněl teď nový. Koupil jsem si jeden Redbull, nějaké tyčinku a dva makovce, abych zahnal hlad. S Lukášem jsme vyrazili společně, ale než jsem se stačil vzpamatovat, zmizel mi v dálce. Viděl jsem ho naposledy.
V sedle jsem se kroutil jako had a ani za boha nemohl nalézt nějakou pohodlnou polohu. Štípalo mě to tam, jako bych si sedl na úl plný vos. Ve stoupání do Petrovic se do mě začalo opírat slunce a vypadalo to na extrémně horký den. To mi nikdy nesvědčilo.
U vietnamce jsem se posilnil nanukem, který jsem ukusoval za jízdy. Čekal mě dlouhý a nudný asfaltový přesun kolem Orlických hor. I když to bylo vlastně jednoduché šlapání, vůbec mi to nešlo. Zadek bolel, Nejdříve jsem si zkusil obléknout druhé kraťasy, ale už bylo pozdě a nepomohlo to. Do hodiny jsem zase někde seděl a pojídal makovec. Mezitím mě dojel Jakub plynulým tempem a pokračoval dál. Náhradní pedál někde splašil.
Závod s civilisty
Vůbec se mi nechtělo, ale sedl jsem na kolo a pokračoval. Vmísil jsem se mezi skupinu lyžařů a držel jsem se jich při cestě na Šerlich. V nepříjemném stoupání, které jsme absolvovali bez kapky stínu, jsem dostihl Jakuba a pokračovali jsme společně. Myslím, že nám to v té chvíli oběma docela bodlo.
Nahoře jsme jen doplnili vodu a valili dál. Do cíle už zbývalo méně než 100 kilometrů a já viděl světlo na konci tunelu. Poslední kilometry ale rozhodně nebudou zadarmo.
V Jiráskově chatě jsme chtěli dát malinovku, ale když jsme se dívali, jak se zkušená servírka se snaží natočit míráka pro pět piv, pokračovali jsme dál.
Slibovanou malinovku jsme si dali v Pekle. Bylo tam příjemně chladno. Udělal jsem ale taktickou chybu, že jsem nedoplnil bidon. Moc jsem posledních pár hodin nejedl, neměl dost sladkého pití a bylo jasné, že mě to do pár hodin semele. Jak se mi vytvořily puchýře na malíčcích, nevěděl jsem, jestli je lepší sedět nebo chodit.
Do největší krize jsme se dostali, když jsme se v kopci pověsili za puberťačku a nebyli schopni ji předjet. Když se nám to konečně podařilo, museli jsme už vypadat jako parta úchylů.
Sám za sebe
Zatímco Jakub našel druhou mízu, já se vydal spíše opačnou stranou. Cítil jsem, že ho zdržuji, až mi nakonec v kopci definitivně frnknul. To vedro mě zničilo. Zastavil jsem se v hospodě v Horních Vlčkovicích, abych se dal trochu do kupy. Malinovku do bidonu a kopečkovou do ruky.
Věděl jsem, že ty rychlíky vepředu už nedoženu a za mnou zela obrovská mezera. Nebylo kam spěchat a šlo jen o to dojet. Zbýval poslední velký kopec, Zvičina, a pak už to bude v podstatě z kopce. Poslední zastávku jsem si udělal ve Dvoře Králové. Snědl jsem si druhý ze svých makovců a pomalým, ale vytrvalým tempem pokračoval.
Uprostřed kopce jsem vzbudil pozdvižení. Tři trampové na mě volali, či že mám elektrokolo, když vidí ty dráty. No vysvětlil jsem jim, že to je naopak, to je dynamo, a že vlastně musím šlapat o víc. A že jsem už 25 hodin na kole a že jsem přijel z Pradědu. No hodil jsem pokec. Pak si mě vyfotili jako šílence a poslali dál, ať se neflákám.
Tak jsem se ocitl nahoře. Vlastně to ani nebolelo. Odpočinul jsem si od sezení a zapojil ruce.
CÍÍÍÍÍÍÍL
Na Mílích obvykle získám těch posledních pár desítek kilometrů druhou mízu. Ale tady jsem proklínal každý kopeček, který se na trase objevil. Jako bych už nenastoupal dost! Přes všechny moje kletby, ale kopce neustoupily a jen se zvětšily. Jako bonus mi 5 kilometrů před cílem začal foukat silný protivítr a schylovalo se k bouřce. To budou ty moje kletby.
Do Starého Bydžova jsem dorazil po 30 hodinách a 36 minutách nonstop jízdy. O 6 a půl hodiny lepší než loni. Závod rozhodně splnil, co měl. Zbořil jsem další hradbu a získal cenné poznatky, které se mi budou hodit na Mílích.
Moji soupeři byli neúnavní a jeli skvěle. 3. místo nebylo zadarmo.
Ještě ten večer jsem spěchal na vlak. Když mě stihla bouřka, šlapal jsem jako o život. Bylo to v hlavě.
- 450 km
- Vzdálenost
- 7 780 m
- Převýšení
- 30:36
- Doba
Zobrazit aktivitu💬 2 komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫
report
Hezky s nadhledem napsané Michale. Teda nechápu, jak jsi zvládl vyjet to Červenohorské sedlo, ale buď máš skvělou techniku, nebo parádní nohy. Na majlích mě kdysi někdo řekl, že v kopci šlapat rychlostí pod 5 km/h je zbytečné trápení. Asi měl pravdu, taky už tak jezdím, či spíše tlačím a minimálně zadek si odpočine. Ať se daří za týden a hlavně ať zdraví vydrží:–)
28. 6. 2020 20:07 |Michal Ozogan
To bude ten menší převodník 😀 Na 444 jsem se snažil jezdit i prudší kopce, protože to je «krátký» závod. Čím je to delší, tím vím se myslím vyplatí nohy šetřit a nechat zadek odpočívat.
1. 7. 2020 18:05