Den #3 Jak jsem se převaloval přes louky

This post is available in English 🇬🇧.

Ráno jsem se probudil ještě před budíkem, jenže se spacáku se mi vůbec nechtělo. Přemlouvat jsem se musel snad půl hodiny. A ještě mi chvíli trvalo, než jsem sbalil všechna svoje fidlátka včetně alufolie a došustil se na kolo.

Zběžný pohled na mapu ukázal, že dál budu pokračovat po modré pěšince. Opět bahno, kterému jsem se jen těžko vyhýbal a ani do mírného kopce mi to nejelo, jak se mi kola klouzala. Když se na ten úsek podívám teď, vypadá krátce, ale ve skutečnosti jsem ho překonával celou věčnost. Možná i dvě.

Jelikož jsem vstával ještě před rozedněním, ve tmě a mlze jsem párkrát zabloudil. Vybavení naštěstí pracovalo dobře a ochránilo mě před vlhkem a zimou. V Kacwinu jsem si oddychl, že nejhorší je za mnou.

Všechno špatné bylo k něčemu dobré. Když se mi na jednom kopci podařilo vystoupat nad mlžný opar, naskytl se mi úžasný výhled.

Výluka

Když jsem projížděl Spišskou Starou Vsí očekával mě Leszek s jeho týmem. Vyhlásili objížďku úseku s popadanými stromy.

V obchodě jsem nakoupil několik paštik, které do žaludku krásně klouzaly. Využil jsem hospodářské pomoci bratrské země a doplnil kofolu.

Objížďka byla vyhlášená dost punkově. Lešek mi ukázal hlavní body na jeho telefonu a jel jsem podle paměti. Docela mi to šlo, jenže jsem znejistěl a kontroloval vše na vlastním telefonu. A i když byla trasa definovaná jako objízdná, rozhodně nebyla snadná. Obrovskému krpálu jsem se prostě nevyhnul.

Nahoře jsem chvíli bloudil, než jsem konečně našel branku na Lechnický singletrail. Škoda že mám pořád na kole problém zatáčet vpravo, což se ve sjezdových serpentinách dost projevilo.

Od kopce Špica byl pravděpodobně nejlepší výhled na Pieniny, ikonické skály, kterou jsou v logu Carpatia Divide. Bohužel byla mlha. Tak jedině vyrazit na příští ročník…

Návrat léta

Dál už vedla příjemná cyklostezka kolem řeky. Kilometry zadarmo. V nich jsem opět potkal Bartoše z první noci, se kterým jsme si sedli nad horkým nápojem. Letos už měl za sebou jeden závod v Litvě – Hydra Epic. Na první pohled to prý vypadá, že tam nejsou žádné kopce, ale vlastní zkušenost ho přesvědčila o opaku.

Jakmile jsem dopil teplý čaj, mlha se roztrhala a přišlo léto. Slunce žhnulo a na nekonečných loukách bylo nepříjemně. Chvilku mi trvalo, než jsem uznal, že tak to tak dál nejde a namazal sebe i řetěz. Obojí tím správným.

Překlápěl jsem se přes jeden kopec za druhým. Pozoroval jsem, jak pracují koně na loukách a za ohradami se pasou ovce a krávy. Ráj na zemi. Jen ty pieninské kopce neměly konce. Jeden bača se mi snažil polsky naznačit, že bych už neměl tlačit ale šlapat. Asi měl pravdu.

Lázeňská rekonvalescence

Z hraničního hřebenu, které se neustále vlnil, jsem odbočil až při sjezdu do Piwniczne. Panelová cesta byla prudká a vybízela k rychlosti. Pořád jsem se snažil jet jen tak rychle, abych dokázal zabrzdit kam až dohlédnu. A vyplatilo se to. Na silnici si hrály dvě holky. A to tam běžně jezdí i auta.

Načepoval jsem léčivou vodu a valil dál, abych neztrácel příliš času. Trochu jsem se na sebe zlobil, že jsem nekoupil nějaké jídlo, ale po cestě jsem nic příhodného neviděl a někam zajíždět se mi nechtělo. Snad bude něco dál. Náladu jsem si zlepšil žvýkačkami.

Nečekalo na mě nic jiného než nekonečný stoupák. Aby toho nebylo málo, spadl mi řetěz z kazety do výpletu, takže jsem ho musel pracně dolovat. Byl jsem rád, že jsem ho nepřetrhl. Pošteloval jsem trochu napětí lanka, ale od té chvíle jsem ale na nízké převody řadil obezřetně.

Když jsem se konečně vydrápal až nahoru, docela jsem se rozjel a bavilo mě to. Byly to krásné lesní cesty. Asi jsem smrděl opravdu hodně, protože kolem mě poletovala hejna much. Spletly si mě s horskou krávou. Naštěstí jen létaly a nesedaly.

V Polsku to žije

Když se smrákalo, dostal jsem se na vrchol lanovky na Jaworzynu Krynicu. A dál už to bylo jenom z kopce. Ve sjezdu jsem musel odpočívat, i když se jelo po široké cestě. Neustále vibrace už si vybíraly svoji daň (a odnesla to moje dlaň).

V Krynici jsem si zajel kousek z trasy na benzínku. Doufal jsem, že dostanu další zapiekanku. Bohužel neměli. Tak jsem si alespoň nechal rozpéct dvoje panini. Pán na pultem byl nesmírně milý, takže jsem si polsko-češtinou objednal vše potřebné.

Najedl jsem se tak dobře, že mi to zamotalo hlavu a chvíli jsem jel špatným směrem.

Ve městě to žilo! V ulicích byla jedna velká party. Já se ale připojit nemohl, protože jsem spěchal do černých lesů. Když jsem si povídal s Bartošem, řekl mi, že začátek je nejtěžší a ke konci je už hodně štěrkových cest. Ty teď začaly.

Nabyt energií jsem překonal několik lesů a zabalil to na přístřešku ve vesnici Hanczowa. Párty byla i tady, ale kromě jednoho opilce mě nikdo nerušil. Spal jsem sice u řeky, ale tady na východě už moc možností nebylo. Do cíle jsem to měl pořád vice než 200 kilometrů.