Den #2 Jak mi jedna zapiekanka změnila závod

This post is available in English 🇬🇧.

I když jsem spal v 1200 metrech, nebyla mi zima. Rozhodně lepší než v údolí u vody. Čtyři stěny, i když s dírami, mi poskytly dostatečnou izolaci a ptačí rodina ochranu proti případným vetřelcům. Alespoň jsem v ně věřil.

Přemohl jsem se, abych snědl tyčinku a pár kousků ananasu a pokračoval dolů přes kameny. Drsný terén ze včerejší noci pokračoval. Jen z úzké pěšinky se změnily v cestu s velkými šutry a podmáčenými loukami. Stoupal jsem do kaluží a bahna a děkoval za svoje nepromokavé ponožky. I když bylo celkem chladno, zima mi nebyla.

Z kola jsem neustále nasedal a sesedal. Nášlapy se mi zasekávaly. Dostat se dolů z hor vůbec nebylo snadné. Bláto, kořeny, kameny v těžších a těžších variantách. Nic jiného snad v Beskydech neznají.

Přes polské traily

Vesnice Korbielów – konečně zase civilizace. Doplnil jsem vodu a snědl půl pytlíku brambůrků. Na nic jiného jsem neměl chuť. Jenom bych zbytečně bloumal po obchodu, co sníst.

Po krátkém silničním přejezdu opět do kopců. I asfaltky tam měli strašně prudké! Příště bych si vzal menší převodník. Nebo mi jen zdechly nohy?

Jiní jezdci volili strategii dlouhého spánku. Na zastávce jsem potkal závodníka v sedm ráno a on teprve vstával! Ne že bych já měl o ránech dobrou morálku… Jenom jsem pozdravil a šlapal dál.

Přejel jsem kolem nejsevernějšího bodu Slovenska a sjížděl první bike trail na trase – Tabakowy. To byla jízda. V místech, kde pěší nemají co dělat, se to hemžilo houbaři. Asi rostly.

Čekaly mě další stezky kolem Babí hory. Jenže co jsem si měl sjet, nejdřív jsem si musel vyšlapat. I když byl stoupající trail Mosorny mírný, vůbec mi to nešlo. Překonal jsem se, abych snědl další tyčinku, ale už to chtělo se naobědvat pořádně. Doufal jsem, že tu bude mít nějaké zázemí. Ale jestli měli, nejel jsem přes něj.

Pobudy tady nechceme!

Po sjezdu trailu Wilcza łapa jsem opět stoupal. Tentokrát po velké silnici se silným provozem. Nebylo to úplně příjemné, ale alespoň jsem bez větší námahy polykal výškové metry. Nahoře ale opět nic. Žádné jídlo, jen obchod se suvenýry pro turisty.

Jeden pár se mě ptal, jestli jedu Carpatia Divide. Prvních pár dní se hodně lidí zajímalo… Pak už jen divočina.

Dolů to s hrazdou fičelo nádherně kolem šedesátky.

Dál pokračovalo šílené bahno. Často jsem vůbec nevěděl, jak se mu vyhnout a prodíral jsem se lesem. *Ty jámy byly tak hluboké, že bych se tam utopil i s kolem. Všechny součásti trpěly, skřípěly a já naříkal nad svým osudem. Kam jsem se to zase přihlásil!

V Podwilku byl konečně lepší obchod, kde jsem nakoupil dvě obrovské pizza placky. Když jsem si rozložil svačinu přímo před obchodem, paní z lékárny mě vyhnala, ať si proboha sednu ke stolu.

Problém s jídlem jsem začal překonávat. Chutnalo mi, jen mě po více soustech strašně škrábalo v krku.

Nad Tatrami se blýská

Posilněn jsem pokračoval až na Suchou Horu na Slovensko. Cesty byly svižné, a ještě se mi s vypětím všech sil podařilo sníst hotdog.

Pohraniční stezka vedla přes podmáčené louky s bahenními jezírky, co tu zanechávala těžká technika. K tomu se ještě ozýval v dálce hrom. Nebyla tu žádná možnost úkrytu, tak jsem prostě doufal, že to byla nějaká přeháňka nad Tatrami.

Když jsem pod Magurou vjížděl do lesa, rozpršelo se. Na jednu stranu jsem byl rád, že se mi umyje bike, na stranu druhou stejně ho během chvíle zase proženu bahnem. Po cestě tekl potok a kola po podkluzovala pod bahnem. Výhoda toho všeho chození byla, že mě vůbec nebolel zadek.

Když jsem se konečně dostal do Zakopané už se smrákalo. Stavil jsem se na benzínce, kde jsem dostal teplou zapiekanku. To byl rozhodující moment závodu! V tu chvíli jsem načerpal síly, které jsem potřeboval na zdolání další kilometrů a už se mi jelo mnohem lépe. Do zadní brašny se mi vešly dvě velké bagety. Dál na cestě jsem se stavoval snad na každé pumpě, ale další zapiekanku už jsem nesehnal…

Cyklisté nejsou vítání

Pokračoval jsem po hlavní silnici. To byl provoz. Ve městě to žilo, ale nikde jsem se nezdržoval, abych se neokradl o čas. Pán si mě tam vyfotil a ptal se kolik jsem za dnešek ujel. Vůbec jsem netušil. Nezáleželo na tom. Jel jsem, co to šlo.

Dopravní situace se nezlepšila ani po výjezdu města. Spíš naopak. Míjelo mě spousta aut a autobus mě skoro vytlačil do příkopu. O den později tu závodníka srazila dodávka.

Co jsem se na konci bavil s Poláky, místní řidiči jsou prý nechvalně proslulí. Ne že by se po Polsku jezdilo zrovna slušně, ale Zakopané je něco jako extraliga. Proto jsem byl rád, když jsem se vzdálil z města a provoz trochu prořídl.

Když padla tma, uvažoval jsem o noclehu. Čekal mě dlouhý silniční úsek, který jsem mohl v noci jet rychle. Zvedla se hustá mlha, takže jsem měl pocit, že jsem zmoknul. Chtěl jsem rozhodně ještě něco nastoupat, abych se oparu vyhnul.

Zůstal jsem na okraji vesnice Lapszanka v tisíci metrech. Nenašel jsem sice přístřešek, ale nemělo pršet a stůl byl prostorný. Jen na můj vkus trochu studený. Zkusil jsem pod sebe položit termofólii, ale komfortu to moc nepomohlo. Snědl jsem si svoji bagetu a spal jako zabitý.