Den #3 Jak jen vůle nestačila

Ty dvě hodiny spánku byly zásadní chybou. Zbytečně moc. Na té krátké lavici jsem zabral, pak se chvíli převaloval, ale nakonec jsem vstal ještě před budíkem. Necítil jsem se rozlámaný, nevyspalý nebo nadějeprostý. Spíš jsem byl celý natěšený na závěrečnou etapu.

Nejvíc jsem si vychvaloval svoje rozhodnutí vzít si péřovku. I když to byla jen levná Čína, neuvěřitelně mi zvýšila komfort při vstávání. Vůbec jsem neklepal kosu! Neuvěřitelné, cítil jsem se jako v hotelu. Kdybych ji měl na Mílích, určitě by mi zlepšila čas o několik hodin.

Rychlý pohled na mapu navíc ukázal, že jsem se nějakým kouzelným manévrem posunul na třetí místo a moji pronásledovatelé navíc spali jako Šípkové Růženky. Nevím, jestli je zastavila zima nebo únava. Moje tečka se dala do pohybu.

Strasti obléhatelů

Šlapalo se mi obstojně, ale to jsem netušil, co mě čeká. Vezměme si takové stoupání na Kozákov. Tušil jsem, že je to pořádný kopec, ale do reality jsem stejně narazil. Točil jsem se v nekonečný serpentýnách, ale vrchol se stejně pořád ztrácel ve tmě.

Nahoře jsem si užil výhled. Možná jsem nestíhal fotit, ale ten pohled na noční krajinu jsem si nemohl nechat ujít. A ten sjezd po turistické značce byl skvělý. Ještě že jsem nevezl místo plášťů nějaké šunky a mohl to tam hezky pustit. Pustit tak, že do mě narazil nevyspalý opeřenec.

Při cestě do Malé Skály jsem musel reálně strhnout kolo ze silnice, aby mě nesrazil nějaký šílenec v autě. Bohužel si spletl pruhy.

Další životní kapitolou bylo stoupání na Frýdštejn. Nejdřív jsem totiž vystoupal do vesnice a říkal si, že je to všechno. Pak jsem vystoupal na zříceninu a říkal jsem si, to je všechno. Ale cesta ještě pokračovalo, sklon se změnil tak, že jsem musel tlačit a dotlačit kolo až na rozhlednu. Kdo staví hrady pod kopcem????

Při cestě do Hodkovic prý cestu zahradili vojáci, co tam něco cvičili. K mému štěstí to nebyla střelba na pohyblivý cíl. Se svítáním asi skončili, protože jsem potkal jen jednoho, který o mě nejevil velký zájem.

Kolečka se porouchala

Zastavil jsem se v místní benzínce, což pravděpodobně rozhodlo o závodu. Už si vlastně ani nepamatuji, co všechno jsem si koupil a snědl. Nic moc jsem neřešil, protože jsem podlehl bláhové představě, že jsem tak blízko cíle, že se tam klidně doplazím, pokud to bude nutné.

Stoupání na Ještěd začalo bez výraznějších problémů. Z téhle strany jsem ho absolvoval už 2x. Za Javorníkem mi ale začalo být divně. Krkal jsem. Neskutečně. Lesní zvířátka si musela myslet, že jsem neslušník. V tu chvíli jsem nevěděl, že je to předzvěstí událostí budoucích. Myslel jsem, že jsem pozřel kritické množství CO2 ze sycených limonád a že se to časem zlepší. Že to ze sebe vykrkám… a tak jsem krkal.

Na Ještěd jsem vystoupal ještě relativně OK. Nejvyšší bod na trase… Pořád to vypadalo dobře. Do dlouhého sjezdu jsem si zase oblékl péřovku. Do Kryštofova Údolí jsme nejeli přímo, ale točili jsme se tam někde po hřebeni. Tady to na mě dolehlo. Dokud jsem se jen vezl z kopce, šlo mi to dobře. Jakmile jsem měl ovšem šlapat do kopce, udělalo se mi hrozně špatně a lehal jsem si vedle kola na cestu. Že bych popil moc cukrů?

Co jde dovnitř, musí i ven

Upnul jsem se dojezd na Kryštofáku. Přestal jsem závodit a šlo mi jen o přežití. S pomocí nejedné pauzy se mi tam podařilo dostat, ale k mému zoufalství, tam bylo všechno zavřené. Cukrárna otevírala za dvě hodiny.

Seděl jsem na lavičce a snažil se vzpamatovat. Jen vzpamatovávání mi moc nešlo. Když jsem se necítil ani o chlup lépe, rozhodl jsem se vyspal. Jenže jakmile jsem vstal, začal jsem zvracet.

To zprvu vůbec nebylo špatné! Rychle se mi udělalo dobře, a tak jsem jen neváhal ani minutu a vydal se šlapat další kopec – na Buk Republiky. Úleva byla ovšem jen dočasná. Nevolnost mě zastavovala každých pár set metrů. Dokonce jsem nebyl ani schopný ten kopec vyjít bez zastávky.

Do cíle mi sice zbývalo kolem 140 kilometrů, ale věděl jsem, že to je pro mě mimo realitu. Rozhodl jsem se závod ukončit. Plazit se takovou dálku se mi opravdu nechtělo. Nemělo cenu se dál trápit. Možná bych mohl někde zůstat a pokračovat zítra … nebo pozítří … ale to není můj styl.

Kdy je špatné vzdát závod? Když toho další den litujete. Tohle nebyl můj případ. Zle mi bylo ještě celý týden, zhubl jsem nějakých 6 kilo a do kupy jsem se dostával opravdu postupně.

Nejdřív jsem si myslel, že to bylo něco z toho potoka, co jsem pil první noc. Jenže to by se nejspíše projevilo mnohem dřív. V Hodkovicích jsem dojídal bagetu. Mohla se mezitím zkazit? V kapse dresu ji nejspíše bylo teplo… Pravdu se asi nikdy nedozvím, ale zažívací problémy jsem si doufám vybral na 10 let dopředu. Pro všechny případy na příští závod balím živočišné uhlí.

Za foto díky Pavlovi Šťastnému.

79 km

Vzdálenost

2 445 m

Převýšení

9:51

Doba

Zobrazit aktivituStáhnout GPX

4. října 2021 | #DNF

Bohemia Divide 2021

• Den #1 a #2 Jak mě překvapila noc
• Den #3 Jak jen vůle nestačila 💬2

💬 2 komentáře

Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫

Odeslat

Petr Nečas

Ahoj Michale, hodíš sem prosím link na tu péřovku? díky moc

7. 10. 2021 14:40 | Odpovědět

Michal Ozogán

Nakonec jsme se spojili přes Facebook, ale dávám odpověď i pro ostatní.

Kupoval jsem na Alíkovi a tam kde jsem kupoval já se už neprodává. Tady ta ovšem vypadá přesně jakou mám https://www.aliexpress.com/item/1005002726407214.html Mám verzi s kapucí ale vlastně jsem ji nikdy nepoužil

14. 10. 2021 17:13