Běhej lesy Karlštejn 2019

I když je Karlštejn blízko Prahy, závod nezačíná u vlakového nádraží, ale někde na loukách za Mořinou. Ve výsledku bylo mnohem těžší cestovat do té divočiny než přes celou republiku do Lednice. Pořadatelé naštěstí na nás MHDéčkáře (v tomto případě spíš VHDéčkáře) mysleli a vypravili několik zvláštních autobusů. Odvoz i dovoz byli na jedničku a za pár drobných penízů.

Řidič nás odvezl půl kilometru před zázemí. Z cesty se stalo obrovské parkoviště a já přemýšlel, jak těžké to musí být celé zorganizovat a získat všechna povolení. Vždyť se kvůli nám běžcům zavírali silnice, a dokonce i Karlštejn předčasně ukončil prohlídky, abychom se netlačili přes řady turistů.

Zázemí se nacházelo uprostřed louky. Po vyzvednutí startovního čísla jsem chvíli obcházel po okolí a hledal stín. I když to ráno tolik nevypadalo, slunce pražilo a hrozilo, že bych nezačínal jako běžec ale jako potníček.

Choď lesy

Od minule jsem se poučil a nasáčkoval se do prvního koridoru. Ani to mi ale nestačilo. Hned po padesáti metrech se cesta zúžila a běžci museli potvrdit znalosti zipové metody. Kdosi křičel: „Tohle nejsou běhej lesy, ale choď lesy!“ Po krátké mačkanici jsme se rozeběhli po příjemné lesní cestě. Hledal jsem skulinky, kudy se promáčknout dopředu. Stromy se rozestoupily a my se ocitly na široké cestě. Konečně jsem mohl dýchat, jak řady prořídly.

Těsně před startem jsem si ujasnil svoji taktiku. Drtit to z kopce a do stoupání ztrácet co nejméně. Nemá smysl bojovat proti gravitaci. Cesty nebyly nijak hrozné, takže i bez speciální trailové obuvi jsem při sebězích předbíhal spoustu lidí beze strachu o rozbitou držku.

Kde jsem ovšem zpomalil byl sešup do lomu Velká Amerika. Vedl tunelem, kde jsem neviděl ani na krok. Nevěděl jsem do čeho šlapu, a to nebylo příjemné ani dolů ani nahoru. Alespoň lom jako takový stál za to. I výběh nahoru!

Rovinky? Zapomeňte

Seběh do Mořiny byl pěkně dlouhý a prudký. Uprostřed mě popohnal něčí pes, což mi na čase přidalo pár vteřin, a dole už moje nohy naříkaly. To rvaní z kopců si vybíralo svojí daň. Ve snaze udržet rovnováhu jsem mával rukama sem a tam. Nevím, jestli to bylo prospěšné, ale rozhodně jsem nespadnul. Tepy na maximum a mezi domy výheň. Vděčně jsem přijal, že po zdolání kopce jsme se dostali opět do lesa.

Jenže Karštejn to nejsou rovinky, a tak jsme se znova hnali prudkou lesní cestou dolů. Se svojí taktikou, rvát to co to jde, jsem byl téměř osamocen. Jen jedna holka se toho nebála a já ji mohl uličkou následovat v odvážném sestupu. Kde se cesta zužovala jsem brzdil i očima.

Další kopec se zprudčil tak, že jsem přešel do rychlé chůze, abych si nevyplýtval všechnu energii. Budu ji ještě potřebovat.

A konečně jsem si užil výhled na Karlštejn. Cesta nás měla vést kolem brány. A jak se k ní dostat? Přece dolů a nahoru! Fandili i turisté. Vystoupal jsem asfaltku, propletl jsem se kolem poloprázdných stánků, aby zase mohl klesat po rozbité cestě s dřevěným zábradlím.

Výběh za seběh, seběh za výběh

Nepamatoval jsem si přesný profil trati a netušil jsem, co mě ještě čeká. Proto jsem radši šetřil síly. Stoupal jsem pomalu, ale ukázněně. Do dalšího seběhu mi moc sil nezbývalo. Zprvu se mi nechtělo, ale gravitace mě stejně navnadila a nohy se ještě vzchopily. V závěru to bylo ostré už i na ně a změť kořenů jsem se neodvážil přeplachtit. Radši jsem si přibrzdil.

Poslední tři kilometru už jen do kopce. Bylo to nekonečný. Několik lidí mě předběhlo a zpětně mám pocit, že jsem v té poslední části do toho mohl dát víc. Po bitvě ale každý generál…

Teprve opravdovém konci jsme se spojili i s krátkou trasou a žádné mačkanice tentokrát nehrozili. Akorát občerstvovačka byla už dost vyjedená. Těšil jsem se na melouny, ale už nebyly… Příště musím běžet rychleji… S kratší tratí se ale soupeří těžko.