Běh přes ty tydýty 2018
Na začátku března se krásně vyčasilo. Zaběhat jsem si mohl jen tak v tričku a zimní oblečení jsem už schovával do sklepa. Jenže v průběhu pracovního týdne mi příroda dala šach, který v sobotu ráno proměnila v mat.
Dva dny před závodem se v noci ochladilo hluboko do mínusu. Den před akcí napršelo a další mrazivá noc proměnila celý povrch v kluziště. Těžko jsem si dovedl představit horší podmínky.
Když jsem si šel ráno pro startovní číslo, bojoval jsem proti nepříjemnému větru a do očí mi létal sníh. Jarní závod. Má to být jarní závod, stěžoval jsem si!!
Přijde někdo další?
V centru dění stálo několik stanů a místy se zdálo, že si nějaký z nich vezme vítr s sebou na menší procházku. Žádnou frontu jsem nestál, nikdo jiný tam nebyl, a slečna ve slaměném klobouku mi dala startovní číslo. Začal jsem mít pochyby, kolik běžců se sem vůbec v takovém počasí odhodlá.
Na místě byly sice převlékárny, ale domů jsem to měl kousek, tak jsem se vrátil tam. Cestou jsem několikrát zavrávoral na ledu. Bude to zajímavé. Trasa měla vést Milíčovským lesem, většinou po zpevněných cestách. Jenže ty nejhorší kopce byly na asfaltu.
Když jsem se vrátil, do startu zbývalo asi 5 minut. Moje nejhorší obavy se nenaplnily a běžců tu byl dostatek. Pobíhali kolem a hledali způsoby, jak se zahřát. Kolem nás padal sníh. Přišlo mi to komické.
Ty tydýty…
Konečně bylo odstartováno a chaotický houf se pomalu rozběhl vpřed na 6,5 kilometru dlouhou trať. První tydýt je dlouhé, pozvolné stoupání. Nohy mi neustále podkluzovaly. Silniční obutí bylo moje prokletí.
Následný seběh byl mnohem horší. Většina, včetně mě, to brala okrajem mimo silnici. Pár odvážlivců to zkusilo středem. Částečně chůze, částečně běh, částečně balanc. Několikrát se mi to nepříjemně smeklo.
Druhé a třetí stoupání bylo krátké a strmé. Nohy mi podkluzovaly ještě víc, jak se nemohly o nic zapřít.
Poslední klesání bylo pěkně dlouhé a dole jsem měl problémy brzdit, když mě cesta zavedla do zmrzlého oraniště. To nejhorší bylo už za mnou.
Medaile byla k jídlu
V Milíčovském lese se běželo krásně. Půda byla zmrzlá, takže žádné bahno nehrozilo. A když si dal člověk pozor, tak ani v těch silničních botách to neklouzalo. V úzkých cestičkách jsem trénoval předbíhání a vyhýbal se větvoví.
Po dlouhém kolečku jsme se vrátily zpět ke kopečkům. Ostatní běžci to už vzdávali a do těch tydýtů prostě šli. Já si zachoval jistý klus, ale šlo to těžce, protože sníh bych tak vyhlazený, jako by se přes něj převalila dvě stáda nosorožců. Dolů to nešlo, tak jsem klel. Jednou jsem to dokonce zkoušel i klouzavých pohybem, abych ty svoje silniční boty využil. Nebyl to dobrý nápad…
Po doběhu nás čekala perníková medaile a nějaké občerstvení. Kromě ohraného banánu také chleby s paštikou, bábovka, sušenky i okurka. Vybrat si mohl každý. Zahřál jsem se teplým čajem a pomalým výklusem jsem se vydal zpět domů, pěkně do tepla.
Těch 6,4 km jsem zaběhl za 34:55.
Medaili jsem snědl ještě týž den.
Zobrazit aktivitu💬 Zatím bez komentáře
Líbil se ti článek? Něco bys vylepšil? Máš dotaz? Dej mi vědět do komentáře 👇 nebo napiš na michal@ozogan.eu 📫