Den #8 Jak jsem spal ve škarpě

Kdo nařizoval ten budík?! Dvě hodiny uplynuly a pro mě to bylo jako mrknutí oka. Tomuhle se snad ani nedá říkat spánek. Ještě nebylo ani světlo! Že by se mi chtělo vstávat, to jsem rozhodně tvrdit nemohl. Chvilku jsem bojovat, abych na sebe vůbec dal věci a hořce zaplakal, že mi zbývalo pár posledních tyčinek jídlu.

Dal jsem se dohromady a mířil ke Kleti. Konečně jsem se dočkal těch kopců, na které jsem se tolik těšil. Zprvu mi to šlo, až jsem podezříval jih, že mi zbytečně malovat čerta na zeď.

Když si teď čtu wikipedi:

Pro cyklisty vede na Kleť odbočka z cyklotrasy č. 1166. Tato odbočka je jedinou asfaltovou přístupovou trasou na vrchol. Od jihu z Českého Krumlova lze vyjet na vrchol zhruba po následující v tabulce uvedené trase s téměř 5 % průměrným stoupáním. Závěrečný úsek výše uvedená odbočka z cyklotrasy 1166: Plánský – Kleť je nejnáročnější partií cyklovýjezdu s nejvyšším stoupáním 6 %.

Bohužel Kopka wikipedii nečetl a na vrchol nás táhnul strmě po žluté. Ničím jiným než turistikou bych to nenazval. Jak jsem se ale blížil k vrcholu, sklon stoupal a kolo jsem táhl přes velké šutry. Trvalo mi skoro hodinu a čtvrt, než jsem se vyškrábal nahoru. Tam jsem potkal koloběžkáře. Podezříval mě, že jsem jel celou noc. Musel jsem vypadat hrozně.

Dolů to nejdřív vypadalo jako strašná prasárna, ale v terénu jsem objevil několik dobrých cestiček, že jsem vše bez problémů sjel. Za chvilku jsem byl v Krumlově.

Hladospánek

Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem projížděl brzy ráno, na druhou stranu nebylo kde doplnit zásoby. Trochu jsem si zanadával, že jsem si na mapě nezkontroloval benzinky. Zkousl bych i malou zajížďku, ale vzpomněl jsem si na to až za městem. A vracet se? V žádném případě.

Hned za Krumlovem mě to dost semlelo. Dostal jsem obrovský hlad a chtělo se mi spát. Takhle silnou touhu hupnout do hajan jsem na Mílích ještě nepocítil. Asi jsem to s tím krátkým spánkem přehnal. Byl jsem ovšem připravený.

Pořád jsem s sebou vezl asi tři rezervní gely, nějaké sacharidové nápoje s kofeinem a tubu ořechového másla. Všechno jsem načal a plánoval, co dál. Příští zastávka měla být Vyšší Brod. Čekaly mě zhruba 4 hodiny jízdy, než budu moct nakoupit.

Prokletí jižních Čech

V Lužní mě čekalo velmi nepříjemné překvapení. V menší vesničce na kopci, stál na úzké cesty pes a vypadal, že hlídá. Okolo nikdo nebyl. Připravil jsem pepřový sprej, protože zrovna tady na jihu Čech jsem si už kousanec odnesl. Nejdřív jsem zkusil pár ostrých příkazů, na které pes ani imaginární majitel nereagoval. Jet kolem něj se mi fakt nechtělo.

Nakonec jsem vzdal souboj vůli a zbaběle se prodíral lesem. Pes mě do něj sledoval, sprej jsem měl připravený. Nakonec nebylo třeba násilí, přestal si mě všímat a já mohl jet dál.

Po nějaké té hodině jsem dorazil na „CP4“. Respektive z našeho severního směru to bylo jen místo, kde mám přepnout trasu v navigaci. Alespoň tak mi to vysvětlovali. Na ceduli bylo pivo ve sklepě, což jsem neocenil, takže jsem po krátkém sezení pokračoval dál.

Jenže to nešlo. Chtělo se mi hrozně spát, až jsem zavíral oči a realita se mi prolínala se sny. Takhle jsem nemohl pokračoval. Potřeboval jsem si schrupnout, aspoň na chvíli. Sešel jsem z cesty, do malého lesíka a tam si lehl jen tak. Původně jsem si chtěl sundat boty, vytáhnout spacák, ale na nic z toho nebyla energie. Prostě jsem se tam jen položil, jak jsem byl a nařídil budíka.

Usnul jsem, jakmile jsem zavřel oči. Za 10 minut mě vzbudil telefon. Ani nevíte, jaký je to pocit, když se rozespalí vzbudíte někde ve škarpě, smrdíte a nevíte, co tam děláte. Brzo jsem se ale vzpamatovat a nasedl na kolo. Zase to jelo! Už mi bylo jasné, že do Vyššího Brodu to prostě dám.

Šumavan

Brzo po spánkové epizodě jsem najel na „Floutrejl Lipno“. Podle popisku to sjíždí i děti, takže jsem to dával. Překvapilo mě, že areál byl naprosto prázdný.

Sjezd jsem si každopádně užil, ještě že jsem si do té škarpy lehl. Dole mě trochu zamrzelo, že jsem přejel nějaký ovčí trus a kolo mi neskutečně smrdělo. Hned jsem to ale využil při návštěvě Coopu, protože to fungovalo lépe než zámek.

Nakoupil jsem naprostý moře jídla. Až jsem to nebyl schopný všechno sníst a dát do brašen, tak jsem musel kus vyhodit do koše. Snad půl hodiny jsem strávil nakupováním, ládováním a balením se. Na Šumavu jsem byl připraven.

Začalo se pěkně zostra. Kolo jsem tahal kolem nějakých vodopádů a div jsem si na něco neurazil, jak jsem šplhal přes kameny. Brzo se to naštěstí zlepšilo a když jsem se dostal víc nahoru, tak to jelo příjemnými cestičkami.

Na nebi to hřímá

Udělala se docela zima, obloha byla zamračená, ale nějak mi to k té Šumavě sedělo. Takový drsný, nevlídný kraj. Jako Míle. Pěkný. Překvapilo mě, že jsem potkával poměrně hodně lidí. Na kole skoro nikoho. Jak se rozpršelo, míjel jsem turisty bezpečně ukryté v přístřešcích. Já to mám v životě těžké. Nejsem tak rychlý, tak jsem musel jet.

Za Svatým Tomášem jsem narazil na zamčenou mříž. Cesta vedla skrz. Chvilku jsem lomcoval bránou i zámkem, ale nakonec jsem si všiml vyježděné objížďky, kterou nám jižané připravili. Tomu se dalo těžko odolat, protože plot jsem přelézat nechtěl.

Po zhruba pěti hodinách jízdy na mě zase lezlo spaní. A v dešti jsem si úplně lehat nechtěl. Projížděl jsem přes Schwarzenberský plavební kanál, kde byly mraky lidí a nebylo kam hlavu složit. Takhle část byla u jižanů vyhlášená jako krásná, jetelná věc. Já ale s touhou po spánku sotva točil nohama.

Nakonec jsem mi přece jen podařilo najít krytou díru. Už nepršelo, tak jsem si dal dalších 10 minut. Usání už nebylo tak jednoduché. A asi po hodině mě spaní opět dohnalo.

Nevěděl jsem, jak s tím bojovat. Hudba nepomáhala. Krátký spánek nepomohl. Ani zpívat mě už nebavilo. Z nouze jsem si sedl k nějakému okénku a objednal si klobásu. Teplé jídlo asi bylo to, co jsem potřeboval. Až do večera jsem totiž s touhou po spánku neumíral.

Voda kam se podíváš

Za Jelením jsem se musel vydat objížďkou, kterou jsem dostal v SMSce. Když jsem klesal dolů, radši jsem na mapách kontroloval, že jedu správně. Měl jsem nepříjemné tušení, že co jsem sjížděl dolů, to si zase poctivě vyjedu.

Počasí přituhovalo. Začalo to pozvolna, ale ani jsem se nenadál a polévaly mě proudy vody. Totální slejvák! Už jsem byl durch, tak jsem bez většího přemýšlení jel dál. Jen šlapání mě dokázalo zachránilo od totální zimy. Bohužel už byl večer a ani jsem nedoufal, že bych mohl uschnout.

Bral jsem to ale jako svoje štěstí. Ostatní hledají úkryt, zastavují a nešlapou. Já to prostě tu chvíli vydržím a nastřádám nějaké kilometry k dobru.

A navíc stihlo slunko ještě vysvitnout. Trochu jsem se ohřál a převlékl ponožky. Zkoukl jsem povinné SMS. K vedoucí dvojici jsem se ani omylem nepřiblížil, možná spíše vzdálil a Milan a Tomáš za mnou se rozdělili. Že by Milanovi skončila dovolená a začal mě dojíždět? Rozhodně jsem nebyl ve formě, abych se tomu nějak bránil.

Vyrazil jsem na rozmáčené louky. Po prudkém lijáku byly cesty humusné, ale bez ohledu na to jsem pokračoval dál.

Bohužel se dělala velká zima. Jak jsem byl ještě mokrý, zebaly mě prsty a ve sjezdech to bylo utrpení. Měl jsem velkou chuť se na to vyflajznout. Sondoval jsem, co je přede mnou a nevypadalo to dobře. Poslední přístřešek kousek a dál dlouho nic. Navíc jsem se bál, že v údolí bude nesnesitelná zima.

Řekl jsem si, ať si mě ten Milan klidně dožene a zapíchl to ještě před Kašperskými horami. Bylo sotva deset večer, a navíc jsem věděl, že ráno kvůli zimě nevstanu. Ztráta šlapání minimálně 4 hodiny. Škoda byla napáchána, závodit se mi už nechtělo a jediným cílem už bylo dojet tuhle věc.