Den #6 Jak jsem na Mílích zažil „výběr z hroznů“

Vstával jsem klasicky na čtvrtou. Zrovna v tom nejlepším. Začínalo pršet, zvedal se vítr a v dálce se ozýval hrom. Tohle nebylo počasí, ve kterém by bylo bezpečné vyrážet. Rychlý pohled na radar mi napověděl, že se na mě žene něco velkého. Tohle jsem špatně odhadl!

Mohl jsem svou noční jízdu ještě o pár hodin prodloužit, abych nepříjemnou bouři prospal na nějaké útulné zastávce v rámci své čtyřhodinové dotace. Posunul jsem budík o hodinu s tím, že za chvíli bude za mnou. Jenže už jsem nezabral.

Můj přístřešek měl jen 3 stěny a silný vítr na mě foukal vodu. Jako pravý minimalista jsem vyrazil jen se spacákem, který dostával slušný záhul. Spoléhal jsem ale na jeho svrchní vrstvu i hydrofobní peří, že si s tím jemným deštíkem poradí. Strategicky jsem se pohyboval po přístřešku tam, kde zrovna pršelo nejméně.

Stromy se ohýbaly a v dálce se ozývala siréna. Rozhodně nešlo o běžnou bouřku, která se prožene bez větší pozornosti. Ve vesnici by to asi bylo bezpečnější.

Zhýčkaný jih

Než se to celé přehnalo, začal jsem se připravovat na cestu a balit. Už takhle jsem ztratil minimálně hodinu a půl. Jenže rozmary počasí nikdy nejde úplně předvídat.

Do Sloupu jsem pokračoval na technicky náročné, turistické modré. Obtížnost ještě umocnil déšť, takže jsem buď jezdil přes rozvodněné potoky, nebo se brodil bahnem. Do jedné říčky jsem se vysypal a opět se mi při tom otevřela brašna na rámovce. Budu muset aktualizovat svojí recenzi, tohle opravdu nebylo dobré.

Ve Sloupu jsem ocenil místní Coop. Slečna u poklady dokonce nabízela kafe! Ne že bych kafe pil… Ale je to strašně milý. Nevím, jestli věděla o závodě nebo jsem vypadal tak politováníhodně. Nakoupil jsem asi pět donutů a cpal je do sebe jeden po druhém. Krom toho jsem vzal Coopovskou Indulonu, abych tuhle mokrou epizodu ve zdraví přežil. Mazal jsem ruce i nohy kdykoliv jsem si vzpomenul.

Při doplňování energie mě dojel Radek Novotný. Spal někde v posedu a nevypadal úplně svěže. Už z CP2 si vezl totálně zničené nohy. Ale pokračoval!

Ani ne o 500 metrů dál proběhlo setkání s prvním jižanem. Pavel Šíp ležel uprostřed přístřešku bez stěn a trpěl stejným problémem jako já. Akorát s sebou vezl nouzový žďárák, takže měl základní ochranu. Byl jsem překvapený, že už bylo sedm ráno a on tam pořád vyspával!

Když začalo znovu pršet, nenápadně nás lákal pod střechu. Ale s Radkem jsme neodolali volání zhýčkaného jihu, oblékli bundy a razil dál. Sever jede!

Předrkm

Ze Sloupu to jelo samo. Asfaltka měla mírný sklon, že stačilo jemně šlápnou do pedálů a pohyboval jsem se nadzvukovou rychlostí. Přes cestu v jednu chvíli ležel strom, ale krásně jsem vychytal ten moment, kdy ho rozřezali a já mohl bez problémů jet. Konečně zas trochu mílařského štěstí.

Na druhého jižana poblíž obchodu jsem jel mávl. Jejich počet se bude zhušťovat.

Před obcí Rudice se mi to začalo trochu komplikovat. Narazil jsem na husté, lepivé bláto, které mi obalovalo kola. Dostalo se i na řetěz a kazetu, takže jsem měl řazení kompletně zasviněné, že sotva fungovalo. V zámeckém parku Křtiny jsem naštěstí narazil na funkční pumpu, takže jsem kolo mohl od toho nejhoršího opláchnout. Tím jsem bahnitou epizodu považoval za ukončenou. Ještě jsem nevěděl, co se na mě žene.

Za Ochozem u Brna jsem se potkal s Pavlem Chuchmou, třetím jižanem. Vypadal dost zničeně a tvrdil mi, že nemám jet dál. Že je to tam hrozný. Horší než hrozný. Děsivý. I Milan prý vypadal, že jede jako zdechlý kůň. Ale co jsem mohl dělat? Cesta vedla dál a já ji musel následovat.

Hlavní chod

A brzy to přišlo. Nejdřív jsem v silničním sjezdu málem trefil strom a pak jsem narazil na bahno tak lepivé, že by se mohlo používat při konstrukci raketoplánů. Stačilo pár metrů a přední kolo se kompletně přestalo točit. Po tom bahně se to ani neklouzalo. Ať jsem tlačil, jakou silou jsem chtěl, kolo prostě zůstávalo na místě. Když jsem ho zkusil zvednout a nést, vážilo snad padesát kilo.

Už jsem jednou tyhle slavná pole na *Slovensku zažil. Na Mílích si vydobyla jméno. Ale i když to tehdy lepilo, šlo to protlačit. Nakonec jsem bahno rukama serval z kola a nesl na zádech. Postupně jsem přišel na to, jak nepříjemné úseky překonávat:

Pokud byl dostatečně hustý pruh trávy, dalo po něm jet
Pokud byl pruh řídký, dalo se alespoň tlačit
Některé úseky jsem překonal tlačením na zadním kole, kde se mi bláto nezasekávalo na blatníku * A když bylo nejhůře, z kola jsem musel dostat bahno a nosit ho na zádech.

Malá ukázka:

Těch polí tam bylo asi osm. Po každém jsem musel kolo alespoň částečně očistit, protože se mi na něj nalepoval štěrk. Bylo to strašný. Nic takového jsem na Mílích nezažil. Když jsem se díval na Stravu, jeden úsek jsem tlačil asi 50 minut a na suchu cesta zabrala desetinu času.

Nečekané setkání

Úplně nejhorší úsek byl kolem vesnice Prace. Když jsem z poslední sil nadzvedával přední kola, abych mohl šoupat alespoň to zadní, zastavilo u cesty auto. Už jsem si říkal, jak budu vysvětlovat, proč se vláčím tímhle mordem. Tohle nebylo místo pro racionálně smýšlející lidi. Vystoupil řidič a provrtával mě pohledem. Pak jsem si ale uvědomil… tomu člověku něco chybí … to je přece Richard Štěpánek.

No koukal. Sotva se dozvěděl, že trasa Mílí letos vede kousek od jeho domu. A zrovna v takovém výživném úseku. Dokázal mi pomoci jen vlídným slovem, saně u sebe neměl. Alespoň jsem podle jeho slov už byl z nejhoršího venku.

Všechny jižany, které jsem potkal, jsem těmito poli strašil. A oprávněně. Šílenost šíleností. Mordor mordorů.

Když vypadalo, že je všechno za mnou, v nějaké vesnici jsem využil pítko, abych si zase kolo od nejhoršího očistil a umyl si ruce. Nemělo cenu to moc řešit, protože jsem tušil další pokračování.

Drncavou cestou

Mraky se postupně protrhávaly a vysvitlo sluníčko. Pole nejspíše brzy vyschnout a závodníci za mnou tam profrčí bez nejmenších problémů. Jen stopy treter budou němým svědkem litého boje, který tam kolem poledne probíhal. Ne že bych to někomu přál, ale bál jsem se, aby se mezera za mnou nezačala zmenšovat.

Myslel jsem, že kopce jsou na Moravě nedostatkové zboží, ale brzy jsem musel svoje smýšlení napravit. I když se nelezlo do tisícimetrových výšek, tak stoupání na asfaltu v téměř třiceti stupních rozhodně nebyla pohoda.

Někde před Mikulovem jsem potkal slečnu, která se ptala, jestli to i dál tak drncá. Trochu jsem ztratil slova, protože zadek jsem měl už tak omlácený, že žádné drncání nezaznamenal. Ani jsem neměl sílu vysvětlovat, co všechno jsem za dnešek prodrncal. Byl bych za blázna. Zmohl jsem se jen na: „Ano, drncá.“

Na navigaci jsem neměl zobrazené pole, kolik mi ještě do CP3 zbývá kilometrů, takže jsem jel trochu naslepo. Měl jsem ale hrubou představu, že jsem opravdu blízko.

Pálava výrazně zbrzdila můj postup, protože jsem vůbec nedokázal najít cestu. Nevím, jestli se mi zbláznila navigace, trasa vedla naprosto nemožně nebo mi přestával fungovat mozek. Každopádně jsem začal být vzteklý a tlačil kolo volným terénem. I když ty dvoumetrové kopřivy tak volné nebyly.

Od rána jsem se prakticky nezastavil. V Mikulově mě čekal fandící dav a krátký videokoutek. Voda mi už došla, ale zastavovat jsem chtěl až na Cpčku. Valil jsem, co to šlo i proti větru.

Asi by to nebyli Míle, kdybychom na kole nesjížděli místní vinice. Kopalo to tak, že jsem uvažoval, že to budu dolů tlačit. Trasér musí být milovník. V půl šesté večer jsem dorazil do CP3.

Kde jste všichni???

Od Františkova jsem byl závodním módu, takže jsem nechtěl vysedávat. Do tmy mi pořád zbýval čas. Dal jsem si hodinu na odjezd

Usušil jsem si spacák a oblečení. Kozy mi je nesežraly.
Ponabíjel
Dal péči chodidlům
Dostal jsem darem něco malého na zub * S výraznou pomocí od Petra (dík) jsem si umyl kolo. Bylo tak vyleštěné, že mohlo na výstavu. Po těch bahenních koupelích to přišlo šik
Odeslal jsem povinnou SMS

Co mě však zaujalo nejvíce byla průjezdní listina. Kde byl Milan a Tomáš?! Co to vyváděli? Jak to, že jsem byl čtvrtý? Absolutně jsem nechápal. Říkal jsem si, že Milan už to bere jako zážitkovou dovolenou a nikam nespěchá. Ale dozadu už nemělo cenu se dívat. Já mířil výš a výš a Petr Tichý měl zhruba tříhodinový náskok.

Několikrát jsem si zkontroloval, že jsem na Cpčku nic nenechal a o půl sedmé vyrazil na tu opravdovou jižní trasu. Vystartoval jsem jak z praku, protože nečekaný postup v pořadí mi už lezl do hlavy. Bylo to jen dobře, protože jsem se necítil nijak zničený, a i na těch travnatých lánech mi to jelo svižně.

Královská svačina

Křižoval jsem hraniční louky a pole a objížděl betonové řopíky. Množství jižanů stoupalo a rád jsem se s některými zastavil a krátce si s nimi popovídal. Trochu jsem vyzvídal, co mě na trase čeká a nejvíc rezonoval Český Les, kde je brutální bahno a není tam co žrát. Doufal jsem, že to tam trochu uschne.

Nejzajímavější informací bylo, že už stihla vzniknout neoficiální podpora v Šatově. A musím říct, že naprosto luxusní. Bál jsem se, že už večer neseženu nic k jídlu. Nakonec jsem se tam královsky najedl a ještě dostal 5 rohlíků na cestu. Až mi bylo skoro blbý hned zase odjíždět, zdržel jsem se zhruba půl hodiny. Do Šatova patří tisíceré díky. Dokonce mi nabízeli i servis kola, ale naštěstí mi všechno běželo na plné obrátky. V bahně mi to hůře řadilo, ale po umytí na CP3 šlo zase všechno jako hodinky.

Po Šatově jsem jel ještě asi dvě hodiny, než jsem to před Vranovem zapíchl. Jižani mě tam varovali a asi by bylo zbytečné ten těžký úsek překonávat v noci. Naordinoval jsem si tři a půl hodiny snů. Abych mohl honit ty přede mnou, zkracoval jsem spánek.

Za hezké fotky díky Anně Kopkové.