Den #9 Jak jsem se jen viděl v cíli

Ráno to bylo těžké. Zkratovali jsme a nechtělo se nám do té strašné zimy. Vstali jsme až s hodinovým zpožděním oproti plánu. Za ten ztracený čas se stejně moc neoteplilo. Někdy je těžké udržet si tempo po celou dobu závodu, jsme ostatně jenom lidi. Ve výsledku jsme vyráželi až skoro o šesté.

Dohodli jsme se, že už se nebudeme trhat a do cíle to odboucháme společně. Ostatně, po CP3 je to vlastně cílová rovinka.

Vzbudil nás výhled

Oba jsme byli po včerejšku vyjedení a uvítali jsme otevřenou Billu v Děčíně. Kola jsme si navzájem pohlídali. To je jedna z výhod jízdy ve více lidech. V tak velkém městě bych si jen tak opřený stroj nenechal. Může to být nebezpečné…

Jens i před ním Lukáš potvrdili známou pravdu o tom, že „nebezpečí“ Mílí není ani tak v lese, ale ve městě. Lukáš během spánku na hřišti v Děčíně přišel o telefon, který měl u hlavy v helmě. Zloděje viděl, ale byl tak rychlý, že v zavřeném spacáku neměl šanci zareagovat. – zpráva organizátorů

Jídlo jsme snědli co nejrychleji. Venku vládla zima a během prostojů se chlad zakusoval do těla.

Na Děčínský Sněžník to je krpál, i když rozhodně zajímavý krpál s hezkými cestičkami. V závěrečném stoupání po velkých kamenech jsem už vzal kolo na záda a vyhopsal jako kamzík. Lehká výbava má něco do sebe. Tlačit kolo přes překážky bylo mnohem obtížnější.

Nahoře nás čekaly krásné výhledy. A oba jsme se po ráno tak trochu probudili. Chmurná nálada zmizela a do dalších kilometrů jsme se pustili trochu v optimističtější náladě. Tiské stěny jsme prolétli.

Prozření

Na Cínovci, neoficiálním checkpointu jsme se objevili kolem druhé hodiny. Rádi jsme přijali místní pohostinství. Dal jsem si teplou polévku, zhltl jablko a pár kousků melounu. Možná i kus bábovky, takhle ke konci závodu jsem druhy jídla už moc nerozlišoval. Chvilku jsme poseděli a užívali si klid a teplo. Tady mi řekli, že nejedeme na deset dní, jak jsem si myslel, ale na osm! Vždyť to by byl výsledek z říše snů. I Radkovi jsem říkal, že jedu na deset a on se tvářil strašně nešťastně, že byl na stejné pozici jako já, a to si chtěl vylepšit svůj loňský čas.

Nejdřív jsem vůbec nechápal. Celou dobu se honím za svým itinerářem na deset dní a teď mi tvrdí, že mám dva dny náskok? Jak se to mohlo stát? Vlastně to je vcelku jednoduché. Při plánování jsem si jednotlivé dny označil kalendářně. Podobně jako titulky článků – den 1, den 2,…No a jelikož jsem těch dnů měl 10, tak nějak jsem dospěl k tomu, že to jedu na deset dní.

Jenže čas závodu je trochu jiný. Nedělí se půlnoci, ale v 15.00, kdy byl start. Kdo stihne dojet do cíle do této hodiny, má na výsledkové listě o jeden den méně. A kde se vzal ten druhý den? No první den závodu je nultý z hlediska plynutí času.

Možná to nakonec bylo dobře, protože plánovanému času pod devět dnů bych jednoduše nevěřil… Vlastně teprve po Cínovci jsem si uvědomil, jak dobře ten závod jedu a že, pokud se nic nepodělá, dosáhnu skvělého výsledku.

Kromě času jsme ale měli ještě jednu motivaci jet rychle. Už od CP3 jsme věděli, že se před námi pohybuje Honza Kopka. Předjet ho bylo velmi lákavé sousto, ale rozhodně nic jednoduchého. Stále si udržoval dostatečný odstup, který se nám nedařilo snižovat. Příliš jsme spali a ve výsledku se nám až tolik závodit nechtělo. Už jsme se dostali do té fáze, že jsme chtěli hlavně dojet.

Přesto Honza cítil nebezpečí a na Cínovci nechal instrukce, ať nás zdrží. Jenže na Cínovci a vlastně kdekoliv se všichni zdržujeme sami a rádi. Poděkovali jsme za podporu a z vyhřáté předsíně vyrazili do zimy. Hnusně to foukalo, ale což. Míle jsou Míle. Naskočili jsme na kola a vyrazili pronásledovat Honzu.

Benzina mi zachránila ruce

Další kořenový úsek – Fláje – jsme překonali bez větší námahy. Pořád jsem si myslel, že to bude pokračovat, že kvůli tomu jsem přece posledně tolik nenaříkal. Když to ale porovnám s časy ostatních závodníků, jsem pořád hlemýžď.

V Mníšku jsme zastavili na benzině. Doplnil jsem palivo – bagety a koupil druhé rukavice. Bohužel jsem letos ztratil svoje neoprenové, které krásně fungovaly ve všech teplotách nad nulou. V nových, které jsem si na závod vzal, mi mrzly prsty i v deseti. Ty z benzinky byly tak velké, že jsem je mohl nosit ve dvou vrstvách, super.

Noc měla být obzvláště chladná. Krušné hory nezískaly svůj název jen tak zbůhdarma. Abychom ale zajeli čas pod devět dní, nemohli jsme se zimy zaleknout.

Hora Svatého Šebestiána byl můj cíl pro dnešní den podle itineráře. Jenže ještě jsme měli dostatek času abychom se posunuli dál. Navíc jediný možný nocleh tam byl v bordelu. Teplota klesala k osmi stupňům. Největší problém ale byl ledový vítr, který foukal na pláních.

Do Kovářské to naštěstí bylo hodně lesem. Se zimou jsme bojovali oba. Jarda si oblékl termoizolační fólii, aby si zahřál trup. Já měl v záloze ještě merino triko na spaní, ale ještě nepřišla takový krize, abych si ho oblékl. Největší zima mi byla na stehna a kolena.

Ve tmě jsem zahučel do nějaké jámy. Po prvním dni se mi naštěstí dařilo v krizových okamžicích kolo kontrolovaně opouštět, takže jsem si neodnesl žádnou další odřeninu.

V naší cestě nás nakonec nezastavil chlad ale únava. Oba jsme ve sjezdu do Kovářské usínali. Já měl pocit, že jsem jednou dokonce ztratil rovnováhu. Možná by bylo lepší se kousnout ještě ke Klínovci, kde byly přístřešky lepší, ale nakonec jsme se spokojili se skromnou železniční zastávkou.

Čekala nás nejchladnější noc celého závodu. Oblékl jsem si úplně všechno, co jsem měl a kolena i trup si zabalil do fólie. Ráno budu připravený ihned vyrazit. Budík se měl ozvat ve 3.30. Tak akorát abychom to stihli pod devět dní.