Den #8 Jak se mi přestalo dařit

Výjezdy z checkpointu jsou vždycky těžké. Jelikož jsme přechozí den jeli dlouho do noci, opět jsme zvolili trochu delší spánek. Delší … vyráželi jsme až v půl sedmé a spali sotva 4 hodiny, takže spíš jsme ho jen zbytečně nezkrátili.

Ráno mě vzbudil déšť. Poprvé na Mílích! Letos nám počasí opravdu přálo. Ještě než jsme se dobalili, vypršelo se.

Ve stanu bylo dusno, až se mi podařilo propotit spacák. Péřový jsem vezl poprvé, a právě navlhnutí jsem se docela bál. Další noc uvidím, jestli přežiju.

Pobral jsem, co se dalo z dárků od Globusu. Co se nevešlo do kapes, dal jsem alespoň do břicha. Později jsem stejně litoval, že jsem si kolem krku neomotal pár buřtů.

Lužická samota

Ráno se nám podařilo vyrazit společně v 6:40. Nohám to šlapalo skvěle. Ostatně tak to mělo být, když jsem projížděl svým rodným krajem. Jarda před kopcem svlékal spacák, který sušil tělesným teplem. Na téhle profesionální úrovni jsem ještě nebyl.

Kopec jsem šlapal sám a získal menší náskok. Okolo větrných elektráren to dost foukalo. Teploměr ukazoval nějakých 9°C. Ještě jsem si přioblékl dlouhé rukavice. V dálce to vypadalo, že bude pokračovat déšť. Na druhou stranu pro mě byla lepší zima než teplo.

Zase jsme se sjeli před prodejnou v Hrádku nad Nisou. Tam jsme náhodou potkali Jardu Hrehu, fanouška závodu, který nám hned nabízel čaj. Bohužel na další stávkování nebyl čas a nejlepší recept na zahřátí jsou kopce. Ty jsem si užíval.

Zase jsem vyrazil trochu dříve, protože Jarda mazal řetěz. Lužické hory jsem dobýval osamocen.

Jako každý rok i letos jsem bojoval s otlačenými prsty a chodidly. Vybavil jsem se hydrofobními náplastmi, které mě uchránily od nejhoršího. I díky pětiprstým ponožkám a suchu, se mi nedělaly puchýře. Jen mě potrápily otlačeniny nad patami. Na pravé noze jsem je přelepil náplastmi, ale od bolesti už to nepomáhalo. Chůze do kopce byla nepříjemná. Na druhou stranu jsem díky tomu zdolal i výjezdy, o kterých se mi předtím ani nesnilo.

Lužické hory mám rád a projet je byla radost.

Plán na 105 %

V Krásné Lípě byla zavřená moje oblíbená kebabárna, takže jsem si jen snědl svoji bagetu a pokračoval dál vcelku jezdivými cestami. V Křečanech jsem se stavil u vietnamce, ale jeho sortiment mi neposkytl příliš prostoru rozšířit svoje zásoby. Stavil jsem se spíš pro osvěžení. Trochu jsem se začal bát o dostatek jídla. Spoléhal jsem na jesenku z Hrádku, ale byla nějaká ztvrdlá, že jsem ji musel vyhodit.

Kousek za Šluknovem začíná bájné kořenové království – Nordkap. Postrach všech zadnic a vyklepaných rukou. Nevím, jestli za to může kolo či zkušenosti, ale letos jsem je projel docela v pohodě. Jasně, že v celku pomalém tempu. Jenže posledně to byl pro mě vyloženě nejezditelný úsek, který jsem překonával téměř pět hodin. Letos jsem šlapal kořeny, nekořeny a během dvou hodin bylo hotovo.

Že to byl technicky náročný úsek šlo poznat i na tom, že mě Jarda opět dohnal a těsně před nejsevernějším bodem jsme tam opět jeli pospolu. Překvapilo mě, kolik cyklistů jsme v tom pekle potkali.

Šlapalo nám to dobře, jenže před Tanečnicí to začalo nějak drhnout. Často jsme bloudili, kola se nám netočila a vypadli jsme z rytmu. Možná jsme jeli pořád stejně rychle, ale dobrý pocit z jízdy byl pryč. Chtěli jsme se na rozhledně občerstvit, ale už bylo pozdě, světla zhasnutá.

Když padla noc, vjeli jsme do Českého Švýcarska. Poprvé jsme se v závodě dostali nad můj plán!

Rozhodně to ale nebylo lehké. I když byl úsek jezdivý, mezi skálami se znatelně ochladilo. Dokud se střídalo nahoru a dolů, ještě to šlo. Když jsme ale klesali asfaltkou skrz Jetřichovice, vyloženě jsem klepal kosu a těšil se na stoupání. Cestou nás zkontroloval ochránce skautského tábora, jestli nejsme lupiči nebo teroristi.

Den jsme zakončili kousek za národním parkem v nenápadném přístřešku. I když tam mělo být rozhodně tepleji než už potoka mezi skálami, očekávali jsme chladnou noc.