Den #14 Jak už se mi dál nechtělo

Vstal jsem ještě před pátou. Trochu jsem oprášil kolo, zasloužilo si to. Posledních pár set kilometrů sice skučelo, lanka se podivuhodně natahovala a smršťovala, ale nezklamalo a pomáhalo mi udržovat pomalý posun vpřed.

Podíval jsem se na mapu a musím vám říct, že to byla neskutečná dálka. Stál jsem kousek před Děčínem a čekaly mě dlouhé Krušné hory. Přes 250 kilometrů a já to měl ujet za dva dny. Pořád jsem doufal, že narazím na nějakou rychlou část tratě, která mě dostane o pořádný lán kupředu.

Rychle jsem dojel do Děčína. Ještě tu bylo mrtvo, ani živáčka. Co čekat o sobotě? Doufal jsem, že někde cestou nakoupím, ale na trase nic otevřeného nebylo a hledat jsem nic nechtěl. Však ono něco přijde samo dříve nebo později.

Ne, už ne

Za Děčínem to bylo do kopce. Do strašného. Nadával jsem, že já už nechci nahoru. Že už mám toho dost a chci jen po rovině. Kilometrů jsem snad nastoupal dost. Hora se ukecat nedala. Jen natahovala ramena a zlověstně se chichotala. Nezbývalo mi nic jiného než jet podmáčenou lesní pěšinou vzhůru.

Začínalo se zostra. Přes kameny jsem kolo nesl na Děčínský Sněžník. Nebylo jednoduché tam vůbec vyjít, natož vláčet kolo. A odměna v podobě výhledu se nekonala. Všechno vyplnila mlha, která snížila viditelnost na pár desítek metrů. Tak někdy příště.

Následný sjezd se snažil vyrovnat karmu a rychle mě zavedl do Tisé. Tam jsem se uchýlil k největší zajížďce závodu, pokud nepočítám brody. Byl tam otevřený obchod, kde jsem obnovil zásoby. Trochu jsem se bál, že mě při zajížďce někdo přejede. A taky že se to stalo, Zdeněk (115) už mizel za kopcem, když jsem se vracel.

Svatá pouť

V horách mě příjemně překvapili lesníci. Přes cestu ležel spadlý strom, který asi porazila bouřka. A oni se omlouvali, ale že na tom pracují a že ho brzy odklidí. Konečně se někde o cesty starají a nenechávají tam překážky volně na cestě! Jinak jsem ale moc nepoznával, že jedu přes hory, protože tam byly hlavně rybníky a poměrně široké, pohodlné cesty.

Jednou jsem si myslel, že jedu na nějaké poutní místo, protože na kopci stál nějaký kostel nebo klášter. Ale moje svatá výprava skončila, když jsem zjistil, že je to obyčejná rozhlednová restaurace.

Další zastávka mě čekala na Cínovci, kde mělo být neoficiální CP s nabídkou občerstvení pro závodníky. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že Cínovec je nějaký obrovský kopec, ale asi mě zmátla ta koncovka – vec. Ukázalo se, že jde o hraniční městečko. Klínovec je už jiná liga.

Kořenová zrada

Do Cínovce jsem dorazil chvilku za Zdeňkem (115). Posledních 20 kilometrů jsme se střídavě předjížděli. Od paní Fialové jsme dostali polévku, rohlíky a buchtu. Takový odpočinek člověka vzpruží, díky! Ale nebyl čas tam lelkovat. Jak se člověk vysedí, těžko se nasedá zpátky na kolo. Moje válka s kilometry pokračovala.

Chvíli mi cesta utíkala velmi rychle, ale pak jsem vjel asi do poslední lsti Mílí – Flajský kanál. Tato informací plná naučná stezka byla taková méně ostrá verze Šluknova. Jezdit se tam sice pořádně nedalo, ale přes zmiňovaný kanál jsem kolo přenášet nemusel, což jsem ocenil. A chůzí jsem si alespoň trochu odpočinul.

V další etapě jsem jel už mnohem rychleji a akorát jsem nadával na architekta odvodňovacích strouh, ze kterých se staly důmyslné překážky. Až k večeru jsem dorazil do Mníšku, kde jsem u pumpy nakoupil. Asi poprvé za celý závod mi žaludek poslal jasný vzkaz – jsem plný – takže jsem ho příliš neprovokoval.

Ty hraniční osady byly vždy strašně zvláštní. Bylo tam hodně Němců a z nějakého důvodu se tam všude prodávali trpaslíci.

Kam až to šlo

Mým cílem bylo dojet co nejdále bez ohledu na ztráty, abych měl zítra dobrou šanci dojet do Skalné. Už mi bylo jedno, jaká byla tma a jestli jsem viděl kam jedu. Prostě jsem doufal, že se nikde nezlámu. Nemělo ale smysl jezdit až do rána, tak dobře jsem na tom zase nebyl.

Asi o půl jedenácté jsem to zabalil ve Svahové. Byla tam střecha, ale až později jsem si všiml, že je děravá. Doufal jsem, že nebude pršet. Zítra mě čekalo 140 kilometrů a vůbec jsem nevěděl, jestli to za jeden den stihnu.