Den #13 Jak mě všichni dohnali

Spal jsem až do půl osmé! Neodpustitelné! Nemyslitelné! Přes heroické pokusy divoké zvěře mě nedokázalo probudit ani zatoulané divoké prase, ani agresivní veverka. Nabral jsem sil, že by to stačilo pro dva mílaře. Vyrazit jsem musel co nejdříve. To spaní mě připravilo o tolik drahocenného času… dnes bude třeba dohánět kilometry.

Jenže v cestě mi stál obávaný Šluknov. Nic moc jsem o něm nevěděl, jen jsem zaslechl nějaké hrůzostrašné historky, které se hodí na vyprávění o dušičkách. Bude proti mně stát kořenové vojsko. Bylo mi jasné, že tu etapu projdu, protože máloco mě dokázalo odradit od jízdy na kole jako právě vlhký kořen.

Za trest

Vlastně už v CP3 mi radili, kde všude se dá v onom prokletém Šluknově vyspat. To jen dokazuje, že jsem opravdu včera jel pod svoje možnosti. Musel jsem zabrat. Nejdříve to šlo. Že začínají problémy, mi došlo, když cesta odbočila na česko-německou hranici. A hranice, to je vždycky špatné znamení.

Nejdříve jsem objížděl popadané stromy, které asi vyvrátilo menší, lokální tornádo. Opravdu bych nechtěl být poblíž v okamžiku, kdy stoleté kmeny padaly jako dominové kostky. Ačkoliv nešlo o příjemnou cestu, pořád se po ní dalo celkem obstojně jet. Nebylo vlhko, takže jsem jen občas slézal, abych přetlačil nepříjemné úseky.

Když mě předjel Zdeněk (115), věděl jsem, že je zle. Znamenalo to, že můj náskok zmizel jako pára nad hrncem. A moje nemotornost v terénu mi příliš nepomůže k lepším výkonům.

Konec v nedohlednu

Pořád jsem si říkal, že to není tak strašné. Pak jsem viděl ceduli Nordcap, 1,5km. No, to už bylo docela blízko. Ale teprve v tom momentě to začalo. Problém už nebyl jenom v mohutných kořenech, které vyrůstaly snad i tam, kde nebyly stromy. Cesta totiž vedla podél potoka, přes který se muselo kolo přenášet. A ne jednou, ne dvakrát, ale pořád. Vždycky podle aktuální situace na pěšině. Později jsem o této cestě četl v nějakém průvodci, že je bezproblémová a velmi romantická.

Když jsem dorazil na Nordkap, zmíral jsem. Zmožen jsem si vyfotil kolo a dal ho na Instagram. Nepřineslo mi to příliš radosti, takže jsem pokračoval dál. Nejdříve jsem si myslel, že Nordkapem to skončilo. Brzy jsem zjistil, že kořeny, ty mě jen tak neopustí. Cedule hlásila, že další vesnice je za čtyři kilometry. Bylo to nekonečné. Někde uprostřed jsem si proto sedl a snědl svačinu.

Každé utrpení jednou končí a trasa tak odbočila z česko-německé hranice. Značka mě zavedla až do Horních Pousteven, kde místo vesnického obchodu stála pumpa. Jídlo jako jídlo. Skoupil jsem, co se dalo a hned za dveřmi se řádně naobědval. Zápasil jsem s otevíráním svého nože. K mléku jsem se dostal jen za cenu dvou řezných ran.

Nebyl jsem ale sám, kdo měl ten den smůlu. Snažila se přede mnou utéct srnka a na mokrém asfaltu se jí smekly všechny čtyři nohy. Hodila slušnou držku, ale rychle se vzpamatovala a utekla do lesa.

Do hospody za elektřinou

Když začalo poprchávat, litoval jsem osudy těch, kterým kořeny navlhnou a začnou se nesnesitelně smýkat. Těm už nikdo nepomůže… Ani já na tom nebyl nejlépe. K mé nelibosti jsem si oblékal nepromokavé věci a obával se nejhoršího. Cesta mě zavedla až k rozhledně Tanečnici, kde jsem snad poprvé v závodě zaplul do hospody a dal si horký grog, abych vyklepal tu zimu. Hlavní důvod mé návštěvy ale stejně bylo, že mi docházela baterka a v powerbance bylo jen pár kapek šťávy.

K mému překvapení mě během krátkého odpočinku dojeli Indián (49), Fero (36) a Jirka (69). Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť jsem byl daleko před nimi… Řekli mi, že prý už začali závodit. Je pravda, že tempo jsem s nimi dokázal držet jen v případě, že využívali pohostinství velkého množství hospod na trase. Barvitě vyprávěli, jak ve Špindlu našli ubytování v místní pizzerii, a dokonce jim tam vyprali.

Dobil jsem telefon a svižně pokračoval. Jinak to ani nešlo, protože to bylo z kopce. Déšť mezitím ustal a místo něj ostře pražilo slunce. Dalším krokem bylo projet České Švýcarsko. Bál jsem se hrozných cest, protože podle mapy se jelo mezi skalami.

Rychlé kilometry

Moje negativní představy se tentokrát ukázaly jak mylné. Národním parkem vedly naprosto boží cesty, po kterých mi to svištělo rychle. Ale ne tak rychle jako Ferovi a Jirkovi, kteří mě předjeli ve stoupání. České Švýcarsko jsem si fakt užil a průjezdy mezi soutěskami budou patřit mezi mé hezké vzpomínky.

V Jetřichovicích jsem využil místní fastfood a dal si rychlý hamburger a kofolu. Trochu jsem se bál, že se bude opakovat včerejších scéna s kebabem, ale měl jsem štěstí a do čtvrt hodiny jsem byl zase na kole. Cesty se trochu zhoršily u dolského mlýna, kde trasa vedla do ostrého stoupání po kamenech. Naštěstí to nebyla žádná velká dálka.

Děčínská bouře

Už se začalo stmívat, takže jsem si stanovil cíl pro dnešní den – dojet kousek za Děčín. To by bylo bez problémů, kdyby se mě nepokoušelo zastavit počasí. Mým směrem se hnala bouře. Za každou vesnicí jsem si říkal, že to ještě dojedu do další. V posledním lese už cestu zalila tma a hustý déšť a nepříjemně blízko se ozýval hrom.

Jel jsem nad Labem s krásnými vyhlídkami, a i přes nepřízeň počasí jsem si našel chvíli, abych se pokochal nočním Děčínem. Stromy mě před nejhorším deštěm chránily. Brzy mě opět dojel Fero s Jirkou a střídali jsme se ve vedení, jak jsme v noci ztráceli cestu a museli se vracet.

Já jsem nakonec sjel kousek z trasy do Ludvíkovic, kde jsem na mapách našel luxusní zastávku s kvalitní střechou. Venku zuřila bouře a já usínal. Opět jsem toho moc neujel a můj cíl – dojet 1000 Mil v neděli se pomalu rozplýval.