Den #11 Jak mi promokl nepromokavý pytel

Ráno se ukázalo, že nás v tom polském lese spalo hned několik. Martin (113) přijel včera první a mohl si dovolit nejdelší spánek. Projel kolem mě, když jsem se vyhrabával ze spacáku. Po pěti stech metrech jsem potkal Indiána (prý byli v závodě dva, ale to Smrky taky…) (49), ale zdálo se, že má ještě půlnoc.

Jak jsem včera předpovídal, druhý polský úsek byl jezdivý – když nepočítám včerejší trmácení po hranicích. Jediné, co mě ohrožovalo, byl postarší pán na kole, který nedokázal držet přímý směr. Ještě pořád jsem byl nabitý energií ze včera, takže se mi šlapalo lehce.

Netrvalo dlouho a stál jsem před nápisem Krkonoše. Další hory na mém povinném seznamu. Pro turisty tu byla připravená dřevěná bouda, která poskytovala luxusní ubytování. Škoda, že bylo teprve dopoledne. Hned bych si tam zalezl.

Krkonoše za všechny prachy

Trochu jsem doufal, že se Krkonoše budou podobat Jeseníkům a pojede mi to tam samo. Když jsem se ráno probouzel, zbývalo mi do CP3 asi 135 kilometrů. Tolik jsem na Mílích neujel, ani když jsem projížděl Moravu plochou jak pravítko!

Moje naděje zhasla, když mě trasa opět zavedla do Polska. „To zas budou cesty,“ lamentoval jsem nad vlastním osudem. Nakonec to sice nebylo tak strašné, ale kopce mi rozhodně nedaly nic zadarmo.

Teprve až když jsem dorazil do Malé Úpy, cítil jsem tu krkonošskou atmosféru. Ne, Krakonoše opravdu nemám na mysli. Všechno vypadalo tak komerčně… Po okolí bylo rozseto mnoho chat, které hostily zástupy asijských turistů. A když jsem si chtěl v obchodu koupit pár tatranek, nebylo to jen komerční, ale i extrémně drahé. Najednou jsem si uvědomil, že cestování Českem jsem si moc nenaplánoval a rychle mi docházela hotovost.

Jiné než všechny ostatní

Krkonoše byly vlastně jen po silnici. Jinam asi závod ochranáři nepustili. A všude byli lidi! Obrovská změna oproti ostatním horám, kde jsem často nepotkal ani živáčka.

Když jsem viděl Pec pod Sněžkou, přemýšlel jsem, jak to tu asi vypadalo v minulosti. Teď tu každopádně stály na každém rohu obchoďáky. Tady nikdo doopravdy nebydlí, co? Nicméně jsem využil toho, že tam byl Intersport a koupil si nové ponožky. Udělal jsem včera chybu, takže jsem měl mokré oba páry. Chodidla dostávala v mokrém prostředí hodně zabrat. Už jsem měl troje puchýře a zvláštně chození směrem dolů mě dost bolelo.

Z Pece to bylo naštěstí jen do kopce až na Výrovku, nejvyšší bod české části. S hodně pozitivním nadhledem by se dalo říct, že dál už to bude jen z kopce. Podařilo se mi dohnat (rozuměj dojít) Martina (113), a jelikož jsem se nechtěl hnát, adoptoval jsem jeho tempo. Velmi se divil, že nemám nášlapné pedály.

Nepochopitelné zákazy

Na Výrovce byl vítr a mlha, ale nešlo o nic strašného. Později jsem se dozvěděl, že tam nahoře bylo ukryté zázemí pro mílaře. Tak někdy příště… Po krátkém klesání jsme se ocitli před prvním zákazem jízdy na kole. Museli jsme pěšky. Nebylo kam spěchat, tak jsme pokračovali spolu.

Tlačili jsme bicykly na pohodlné asfaltce, mírně z kopce. Kolem nás projelo auto… Rozum stál a my šli dál. Potkali jsme jednoho pána, který zvěstoval od šesti hodin deště. To se mi nelíbilo. To se mi vůbec nelíbilo!

Široká cesta se nakonec změnila v úzkou pěšinu, kde si člověk musel vybrat, jestli v křoví půjde on nebo jeho kolo. Moje chodidla tiše brečela, takže mi Martin (113) utekl. Dál už se naštěstí mohlo jezdit, ale v těch zkopcích jsem se držel řídítek tak křečovitě, že to rozhodně nebyla odpočinková jízda. I když jsem měl Špindlerův Mlýn na dohled, v jedné sjezdovce jsem si na čtvrt hodinky odpočinul a posilnil se.

V městečku to žilo. Využil jsem toho, že tam byl bankomat a obral ho o nějakou hotovost. Chvilku mi trvalo, než jsem našel malý, vietnamský krámek, kde jsem mohl pořídit proviant. Ještě jsem si chtěl dát mléčný šejk, ale žaludek k mému údivu odmítal přijímat další potravu. Trucoval…

Zkáza z nebes

Ze Špindlu jsem odjížděl o půl páté. Kam jsem se chtěl dostat? Sám jsem nevěděl. Do CP3 to byla pořád strašná dálka. Jakmile jsem se ocitl za městem, začalo pršet.

Nasadil jsem neopreny a nepromokavé kalhoty. Všichni jednou zmokneme, tak proč ne právě teď? Měl jsem co dělat, abych do kopce dohnal jednu rodinku na výletě. Ti se taky deště nebáli. On taky nebyl nijak zvlášť silný. Dokonce jsem si zanadával: „Tak kvůli tomuhle jsem to na sebe oblékal?“ Ještě se v tom upotím k smrti. A najednou se to stalo.

Tehdy jsem si myslel, že vím, jak vypadá hustý déšť. Šeredně jsem se mýlil. Z nebe se spustil nekonečný vodopád. Všechno jsem měl okamžitě mokré a cesta se změnila v kluzký potok. Nebylo se kam schovat, tak jsem jel a plival vodu, co mi tekla přes obličej. Totálně se mi vychylovala navigace, takže jsem jen mohl doufat, že stále jedu dobře.

Když jsem si už začínal říkat, že v tomhle se fakt nedá jet, spatřil jsem posed. Brzdy mi skřípaly na lesy. Jeden mílař už tam našel úkryt, že bych se přidal? Vykoukl ven, ale neviděl mě, tak zase zalezl. Můj osud se miskoval na vahách a nemohl se rozhodnout, kam se převáží.

Po několika vteřinách mi bylo jasno. Kašlat na nějaký posed, jedu dát.

Jednou by bylo málo

Stejně jsem už mokrý a v posedu bych akorát umrznul. A tak jsem v tom největším dešti projížděl Krkonoše a vlastně jsem si to užíval. „Překvapivě“ už bylo všude pusto a na dohled ani živáčka. Teď to byly pravé hory.

A nakonec stejně vysvitlo slunce, a i když jsem to tlačil do neskutečného kopce, byl jsem spokojený. Jenže ono se to vrátilo! Opět vodopád z nebes, a navíc mě zastihl na místě, kde byl další zákaz jízdy na kole. Zahřát jsem se mohl jedině tak, že bych s bicyklem utíkal.

Horší bylo, že v dálce jsem zaslechl hrom. Déšť, ať už jakkoliv hustý, je ještě snesitelný v porovnání s horskou bouřku. Kam bych se asi tak schoval? Všude byly jen stromy… Naštěstí to byl jen planý poplach. Déšť končil, když jsem se dostal na silnici a mohl jsem opět pokračovat kolmo.

Voda mě nabila energií, takže jsem vyrazil nebývale rychlým tempem. Teď už mi bylo jasné, že do CP3 dorazím, i kdybych tam měl jet třeba celou noc. Coly jsem měl na to dostatek. Určitě tam budou mít velký oheň, kde se budu moct ohřát a usušit si věci. To mi dodávalo sílu jet vpřed.

Na vrcholu blaha

A pak se vrátilo Polsko. Zase po hranicích a zase se to nedalo jet. Na začátku závodu nám Kopka řekl, že když v navigaci vidíme trasu skrz potok a vedle je cesta, mám použít cestu. Jenže tady byl jenom potok. Nedalo se mu vyhnout. Já byl stejně celý mokrý, tak jsem tam prostě vletěl jako šílený. Ještě se mi to líbilo, protože voda mi příjemně ochladila bolavá chodidla.

A pravda je taková, že pořád jsem měl možnost volby. Byl tam potok a bahno. A močál jsem v tretrách mít nechtěl, tak jsem volil vodu. Kolo mi zapadlo do nějaké bahenní díry a byl jsem rád, že jsem se tam neocitl já sám.

Dál už to šlo. Vlastně jsem jel tak rychle, že jsem se bál, aby mi to vůbec uznali. Takhle jsem se do pedálů neopíral od začátku závodu. Všechno bylo v mlze a padala tma, takže jsem ani neviděl, kudy jezdím. Byl tam nějaký opuštěný lom, ale nic jsem z něj neměl.

Padla tma

Když jsem podruhé překonával hraniční potok (ještě ráno to musela být hraniční pěšina), byla už naprostá tma. Naštěstí jsem tento rok přibalil dobrou čelovku, takže jsem viděl.

Trochu jsem se bál, že po návratu do Čech budu překonávat horu Smrk. K mému překvapení to bylo jenom z kopce a po silnici. A naučil jsem se zase něco nového. Čelovka je v husté mlze a dešti opravdu k ničemu. Cítil jsem se jako jógínský mistr na kole, protože jsem jel, ale neviděl jsem vůbec kam. Naštěstí jsem se nikde v zatáčce nevysypal.

Když jsem projížděl kolem velkého ohně, místní mi ukázali kudy kam. Bez nich bych nenápadnou odbočku špatně hledal. To je jedna velkých nevýhod jízdy za tmy. Ztratit se v ní je prokletí. A v lese to je o to těžší.

Tentokrát jsem měl ale štěstí. Přejížděl jsem malé kopečky, přes které se kolo samo přehupovalo. Párkrát jsem málem narazil do stromu, ale jinak to byla naprosto parádní cesta. I když jsem dnes dvakrát totálně zmokl, měl jsem výbornou náladu.

Vše ztraceno?

A najednou mi došly baterie v navigaci. „Ale no tak,“ hřímal jsem. Do CP3 to byl už jen kousek a já tady budu ztrácet čas takovýma prkotinama. Vyměnil jsem je a znovu zapnul navigaci. Z nějakého důvodu se mě zeptala, jestli chci smazat všechna uživatelská data. Na okamžik jsem se zamyslel. No to asi nechci. Tak jsem klikl na „ne“. Jenže jak jsem byl celý zmrzlý, sjela mi ruka, a ještě se navigace v držáku hýbla. Nevím, co jsem zmáčkl, ale něco se začalo dít. OKAMŽITĚ JSEM JI VYPNUL! Doufal jsem, že se mi nic nesmazalo.

Jel jsem dál. Ve vzduchu jsem cítil, že se něco blíží. Něco nepříjemného. Vítr sílil, až jsem se bál, že mě to smete pod nějaké auto. V tom nejlepším se přidal déšť a já schytal další dávku z vodního děla. Naštěstí už jsem byl zvyklý. Bylo mi to fuk.

I když mě v tom nečase zdržela Kopkova smyčka, najednou se všechny kilometry proměnily v minulost a já se těsně před půlnocí ocitl na CP3. Od Krkonoš jsem čekal na obrovský oheň, který by mě zahřál. Na stole stály tři svíčky a všichni se krčili u stolu pod plachtou. Co se dalo dělat. Alespoň jsem dostal dort. Za svůj heroický výkon jsem si ten kousek zasloužil. Doufal jsem, že jsem tímto krkonošským únikem všem ujel.

Čekala mě neklidná noc. Spacák v nepromokavém pytli mi navlhl stejně tak jako oblečení na spaní. Déšť neutichal.