Den #10 Jak se mi vrátila energie

Ať jsem spal, kde jsem spal, všechna rána byla podobná. Bojoval jsem sám se sebou, abych znovu nezavřel oči a neoddal se aktuálně své největší tužbě – spánku. A pod střechou to platilo dvojnásob. Nicméně jsem měl co dohánět, takže nebyl prostor k diskusi.

Po mém včerejším příjezdu do Petrovic přišlo několik silných přeháněk a letmý pohled na počasí zvěstoval, že dnešek nebude jiný. Ráno na nás čekala snídaně formou švédské krabice. Mirek nám dal instrukce, ať se obsloužíme sami. Najedl jsem se dosyta. Zpětně viděno by bylo lepším cílem přesytit se.

Včera večer dorazila i Gábina (83) a spol., jak jsem říkal jejich skupině. Jezdili ve čtyřech a poprvé jsem je potkal na CP2. Musel jsem si hořce přiznat, že mě dohnala další vlna. Chtělo to provést nějaký manévr.

Není času nazbyt

Ukázalo se, že to nebude až tak složité. Když jsem v šest vyrážel, rozpršelo se. Nebyl to žádný liják, ale v srdcích některých závodníků to mohlo zasít strach či touhu po pohodlí, což je největší nepřítel mílaře. V Klášterci jsem projel kolem zavřeného obchodu. Věděl jsem, že nebude dlouho kde nakoupit, ale čekat se mi nechtělo. Chlácholil jsem se, že to se nějak podá.

Cesta kolem řeky byla příjemná, dalo by se tam jezdit i v noci. A když jsem si tak výskal radosti, spustil se opravdový déšť. To byla moje šance! Jízda v nepříznivém počasí má tu výhodu, že mě nutí jet stále dopředu. Kdybych se zastavil, zmrzl bych. To už není o tom, jestli se mi chce, ale o tom že musím. A tak jsem oslavoval každý kopec, který mi zahřál kosti.

Projel jsem kolem závodníka, který se skrýval pod celtou a započítal si malé osobní vítězství. Projížděl jsem i okolo stanu, kde se krčily dvě siluety, a slyšel jsem: „Ty vole, on v tom někdo jede.“ Těšilo mě, že ostatní zaostávají.

Mezi kapkami

Škoda, že jsem si ty Orlické hory moc neužil. Všude byla mlha a nikde jsem se nemohl zastavit. Počasí ale poručit nejde. Úplně nahoře na kopci se cesta změnila v potůček. Projel jsem ho suchou nohou, ale jinak jsem byl stejně celý mokrý. Dojel mě tam Indián (49), který se vody rozhodně nebál a potokem projel sebevědomě.

Déšť postupně ustával, ale ve sjezdech mi byla zima. Usychal jsem jen postupně, protože slunce se ani nechystalo vylézat a krčilo se za mraky. Brzy jsem se dostal k polským hranicím.

O prvním úseku přes Polsko jsem slyšel jenom ošklivé věci. Logicky jsem se ho trochu obával. Prý tam chcípl pes a ani se tam nedá sehnat nic k snědku. Jídlo mi sice docházelo, ale pořád jsem něco v batohu měl.

To Polsko, to Polsko

První část byla po silnici první třídy, takže jsem uháněl rychle. Už jsem přemýšlel, že to nebude tak hrozné, když trasa zabočila na šotolinu. Najednou jsem se klouzal po blátě a zasvinil nejen sebe, ale i kolo. Jenže to nebylo to nejhorší.

Brzy jsem vjel louku, kde jsem se ocitl na stejné straně plotu jako nepřátelsky vyhlížející krávy. Ještě jsem tam někde špatně odbočil a musel se vracet. Ta louka byla nejezditelná, ale naprosto. Když jsem do toho šlápl, třásl se mi zadek jako rosol. Fakt se to nedalo. Byl jsem neuvěřitelně naštvaný, že musím jet zrovna tudy. Když vylezlo slunce, sedl jsem si na zadek a jedl.

Jakmile světlo zmizelo, musel jsem pokračovat, protože chlad se mi prokousával tenkou bundou. Ani jsem nezkoušel na bicykl nasedat a prostě ho tou loukou tlačil. V navigaci jsem neměl polské podklady, tak jsem slepě následoval šipku.

Ještě není konec

Když jsem se vrátil do Česka, oslavoval jsem. Nedá se ale říct, že by trápení bylo za mnou, protože terén se nezlepšil. Brzy jsem potkal natáčecí tým, takže jsem pro ně zapózoval. Udělali se mnou i mini-interview, při kterém jsem si stěžoval, jak mi to nejede. Pro kameru jsem neohroženě projel bahnem, kterému jsem se často vyhýbal. Naštěstí pro mě (naneštěstí pro ně) jsem do něj nespadl.

To malé vytření z rutiny mi dodalo trochu energie. Ale jen tak na dvacet minut a rychle jsem upadl zpět do letargie. Projížděl jsem po turistických cestách, kde bylo tolik kluzkých kamenů, že jsem to musel tlačit i z kopce.

Když jsem jel skrz Martínkovice, doufal jsem, že se najím. Zeptal jsem se jednoho páru, jestli je tu obchod. Sice tam byl, ale právě zavíral. To je smůla. Propadal jsem zoufalství. Tak já tady nakonec umřu hlady!

Když se chce, tak to jde

Sedl jsem si na lavičku a snědl poslední svačinu. Ještě jsem měl asi tři tatranky, a to bylo všechno. Ztrácel jsem víru. Že se někde najím. Že dorazím na CP3 včas. Pak jsem si řekl: „A dost!“

Na mapách jsem našel, že v Teplicích nad Metují má jeden obchod otevřeno až do sedmi. Měl jsem ještě dvě hodiny, to přece musím dát. Tady jde přece o moji večeři. Pospíchal jsem kopec nekopec. Cesty byly celkem pohodlné, takže jsem se přibližoval nadprůměrnou rychlostí. Znovu jsem našel ztracenou energii.

Na místo jsem dorazil s patnáctiminutovou rezervou. Nalezený obchod už neexistoval. Místo něj stál jiný a ten měl až do devíti. Ale jako motivace to bylo účinné. Nakoupil jsem kvanta jídla a koly. Chtěl jsem jet i v noci, abych dohnal včerejší ztrátu.

A tak jsem se hecnul

Vypadalo to, že přijde bouře. Zmoknout na noc se mi sice moc nechtělo, ale poléhal jsem na to, že ostatní to vzdají tady v Teplicích a já budu moct nahnat nějaké kilometry. Rozhodl jsem se to risknout. Jakmile jsem přejel první kopec, mraky zmizely. Odměnou mi byly krásné cesty skrz Adršpach se západem slunce.

Tady jsem byl se sebou strašně spokojený, jak mi to jde

Až dosud mi k večeru energie ubývala šíleným tempem. Ten den to ale bylo naopak. Čím později bylo, tím více jsem měl sil. Neuvěřitelné. Dokonce jsem dohnal Indiána (49) a společně jsme projeli kolem Zdeňka (115), který už chrněl ve spacáku.

Rychle jsem se naučil nenávidět hraniční pěšiny, které se vinuly kolem patníků. Aspoň že tam byly borůvky. Občas jsem se sehnul a nabral svačinu. Když les nabízel, byl by hřích odmítnout.

Trmácení borůvčím bylo zakončeno ultimátním sjezdem, který jsem překonával za hluboké tmy. Jak jinak než pěšky. Nejdřív jsem plánoval přejet i druhý polský úsek. Podle mapy to měly být více méně silničky. Jenže ve tmě jsem zbloudil a nadšení mě opustilo.

Nehledal jsem žádný úkryt a lehl si do lesa. Pravděpodobnost srážek byla malá a já měl nárok na trochu toho štěstí. Pořád jsem doufal, že zítra dorazím do CP3. Dobře jsem věděl, že to ale nebude zadarmo. Půl hodiny před půlnocí jsem usnul.